5 válečných fotografů aneb s foťákem v zákopech

Těžko hledat riskantnější a nebezpečnější fotografický žánr, než je válečná fotografie. Fotograf jde často tak daleko, že pro své dílo nasazuje vlastní život. Můžete se ptát, proč to vůbec tihle lidé dělají a k čemu je to dobré. Velice výstižnou odpověď na to dal jeden z nejvýznamnějších válečných fotografů James Nachtwey: „Byl jsem svědkem a tyto fotografie jsou mým svědectvím. Události, které zaznamenávám, by neměly být zapomenuty a nesmí se opakovat.“ Tahle odpověď je zároveň silným humanistickým apelem, který můžeme najít za prací mnoha fotografů pohybujících se ve válečných konfliktech.

Za focením války ovšem mohou být ale i mnohem prozaičtější a méně ušlechtilé motivy. Například prostá radost z adrenalinu, útěk před osobními problémy a nebo touha po slávě. Jak uvidíme dále, fotografové mohou být také součástí společenské propagandy. Každopádně válečným fotoreportérům nelze upřít velké nasazení a odvahu. A co dalšího nám tenhle žánr může říct? Odpověď zkusím spojit s příklady z historie válečné fotografie.

Roger Fenton a Krymská válka

Roger Fenton se stal průkopníkem nejen válečné fotografie, ale fotožurnalismu jako takového. V začátcích své kariéry si udělal jméno scenériemi z anglického venkova inspirovanými klasickým malířstvím. Táhlo ho to však za hranice království, a tak v roce 1852 jako jeden z prvních fotografů fotil moskevský Kreml a jiná pro cizince těžko přístupná místa Ruska.

Skutečný průlom přišel v roce 1855, kdy Fenton vyrazil fotografovat Krymskou válku. Britská vojska zde pomáhala Turkům zastavit rozpínající se Rusko. Kritériem Fentonova projektu však nebyla objektivita tak, jak ji známe z dnešních reportáží. Šlo spíše o to, aby byla vzdálená a nepopulární válka ospravedlněna v očích britské veřejnosti.

Fenton v terénu používal speciální vozidlo, takzvaný „Photographic Van,“ což byla v podstatě pojízdná fotografická laboratoř. Za extrémně náročných podmínek se mu povedlo přinést do své domoviny několik stovek snímků. Fotky jsou to spíš statické, zobrazují pózující britské vojáky nebo místa bojišť. Nezobrazují mrtvé ani válečné násilí tak, jak to známe z novějších fotografií.

Margaret Bourke-White a druhá světová válka (USA)

Margaret Bourke-White byla první válečnou zpravodajkou. Pocházela z New Yorku a její fotografická kariéra odstartovala focením architektury a těžkého průmyslu. V průběhu druhé světové války cestovala zničenou Evropou a vytvořila řadu hodnotných fotografických esejí. V roce 1941 byla jediná ze západních fotografů, která zažila německý útok na Moskvu, a v roce 1945 cestovala s armádou generála Pattona, jež osvobodila několik koncentračních táborů.

Margaret byla svědkem mnoha klíčových momentů dvacátého století. Skrze objektiv pozorovala například Gándhího boj za nezávislost Indie, nepokoje v Jižní Africe nebo Korejskou válku. Její fotky jsou pečlivě komponované navzdory tomu, že se na většinu situací nemohla připravit. Není to ale pohotovost, co dělá její tvorbu výjimečnou. V knize Portrait of Myself Margaret napsala: „Abyste pochopili jinou lidskou bytost, musíte získat jistý vhled do podmínek, díky nímž se stala tím, čím je.“ Její tvorba je tak kromě vizuálního perfekcionismu i pronikavou sociální studií doby.

Dmitrij Baltermanc a druhá světová válka (SSSR)

Řada inovativních fotožurnalistů působila i v Sovětském svazu. Jejich neštěstím však byl fakt, že tak jako vše, i fotografie podléhala přísné cenzuře režimu. Fotky měly reprezentovat sovětské myšlenky, velebit sovětský lid a ukazovat vojenské úspěchy. Ušetřen nezůstal ani Baltermanc, který fotil nejslavnější bitvy sovětské armády, včetně bitvy o Stalingrad. Mnohé jeho nejlepší fotografie tak spatřily světlo světa až v šedesátých letech po částečném rozvolnění režimu.

Asi nejznámější Baltermancova fotografie nazvaná „Hoře“ zobrazuje masakr Židů ve městě Kerč. Pozdější nález negativů však ukazuje, že fotografie je ve skutečnosti fotomontáž. Pro podbarvení atmosféry zmaru Baltermanc nahradil původně bílou oblohu těžkými temnými mračny. To sice nemanipuluje samotným dějem fotky, ale manipuluje divákovými emocemi. Právě proto je takovýto zásah v novinářské fotce nepřípustný.

Robert Capa – chaos a zmar

Ani slavnému Robertu Capovi se nevyhnul skandál s manipulací s realitou. Jeho ikonická fotografie, španělský voják padající k zemi po zásahu kulkou, je pravděpodobně aranžovaná. Navzdory tomu je fotka stále považovaná za symbol hrůz války. Bezmocné gesto umírajícího vojáka je silnější než jakékoliv obrazy násilí.

Kromě španělské války byl Capa svědkem mnoha dalších bitev, přičemž jeden z nejsilnějších výjevů přinesl z vylodění spojenců v Normandii. Fotky nejsou technicky dokonalé a mnoho z nich je rozmazaných, ale právě to je zrcadlem onoho nepředstavitelného chaosu, který tam tehdy mladý Capa prožíval. Následovaly další klíčové bitvy a další ikonické série. Posledním byl pro něho konflikt v Indočíně, kde zahynul poté, co šlápl na minu.

Ani Capa nepotřeboval zobrazovat bezprostřední násilí. Z fronty přinášel množství portrétů vojáků, civilistů a jiných lidí, které válka zasáhla. O absurditě konfliktů tak vypovídají zmar a smutek, které jsou pevně vtisknuté do jejich tváří.

James Nachtwey – moderní válečné konflikty

Na rozdíl od Roberta Capy, Nachtwey zobrazoval válečné běsy velice bezprostředně a objektiv neodvracel ani od těch nejhrůznějších výjevů. Jeho fotky jsou velice sugestivní, podobné obrazům španělského malíře Francisca Goyi. Dokumentoval například konflikty v Čečensku, Rwandě, Somálsku, Bosně a velice důležitým tématem jeho tvorby je hladomor v Africe.

Mementem Jamese Nachtweye (a možná i žánru jako takového) je jeho obsáhlá monografie Inferno. V ní najdeme průřez všemi konflikty a krizemi, které Nachtwey zažil. Ponurá černobílá kniha plná násilí nás konfrontuje s tím nejhorším, co z války vzchází. Inferno však nemá být důkazem nepoučitelnosti lidstva, ale naopak apelem na změnu. 

Nachtwey vytrvale věří, že právě fotografie může být prostředkem ke změně k lepšímu: „Chci, aby se moje dílo stalo součástí naší vizuální historie, aby vstoupilo do naší kolektivní paměti a našeho kolektivního svědomí.“ řekl. Že fotografie tuhle moc skutečně má, dokazuje množství fotek a fotografických sérií, které skutečně pomohly ke společenské změně.