6 věcí, kterými vás ohromí fotografie a život Sebastiao Salgada

Z levicového aktivisty mistrem humanistické fotografie. Dílo Sebastiao Salgada je ohromující co do počtu a krásy snímků, razítek v pase i prošlapaných bot. Ukazuje nám utrpení i krásu světa, leckdy ruku v ruce. Svými fotografiemi vyvolává touhu světu porozumět a chránit ho, nebo o jeho zániku alespoň diskutovat. Mimoto nás upomíná, jak okouzlujícím médiem je černobílá fotografie.

Co by vám Sebastiao Salgado nikdy neřekl

Salgado (*1944) by vám nikdy nedal radu typu: „potřebuješ lepší objektiv“ nebo „základem je vyvážená kompozice a práce se světlem, jinak neprorazíš,“ a ani „musíš hlavně pustit myš a jít ven: fotit, fotit a fotit“. Přestože jsou jeho fotografie technicky dokonalé, základem tvorby sociálně orientovaného fotografa je podle něj porozumění společnosti a tématu, které si zvolil, nikoli správné natočení polarizačního filtru. Fotograf by se měl zajímat nejen o fotografii samotnou, ale také o historii, antropologii, sociologii, ekonomii a geopolitiku.

Zásadní roli hraje také čas. Čím víc času si na sérii vyhradíte, tím lépe podle Salgada porozumíte těm, které fotografujete. Prostředí, ve kterém žijí, situacím, které formují jejich život. „Nastává chvíle, kdy to nejste vy, kdo fotografuje. Mezi fotografem a lidmi, které fotografuje, se děje něco zvláštního. Uvědomuje si, že to oni dávají snímek jemu,“ popisuje fotograf.

Do dolů za zlatokopy i na dno svých sil

Šest let a šestadvacet zemí. Série „Workers“ dokumentuje tvrdě pracující obyvatele těch nejchudších koutů Země. Rybáře, tkalce, sběrače čaje, kakaa a tabáku, svářeče, horníky, stavaře, zlatokopy. Levicově orientovaný Salgado se silným citem pro sociální spravedlnost se snažil zachytit mizející svět manuální práce a tím i konec průmyslové revoluce, aniž by pracujícím ubíral důstojnost.

Pokud se vám zdá procházka po dvaceti šesti zemích poněkud dlouhá, v následujícím projektu „Migrations“ (Migrace) Salgado rozšířil svůj rajón na čtyřicet tři zemí všech šesti kontinentů. Tentokrát svůj hledáček a empatii směřoval na osudy lidí žijících ve slumech na okrajích velkých měst.

A protože není žádný troškař, jeho další dlouhodobý projekt trval opět šest let a odehrával se v Africe. Po boku Lékařů bez hranic zachytil hladovění a umírání lidí způsobené suchem. Těžko si představit, jak situace na empatického fotografa působila. Až z genocidy ve Rwandě si odnesl trauma a ztrátu víry v lidstvo. Onemocněl a přestal fotit.

Muž, který sázel stromy

Chápu, že jste celí napjatí, jak to bylo s tím brazilským fotografem dál. Nebojte, čeká nás ještě jedna z nejúžasnějších sérií na světě. Ale pěkně popořádku: Sebastião Salgado se v roce 1994 vrátil na rodinnou farmu do údolí řeky Rio Doce poblíž města Aimores. Kdysi zalesněné kopce plné života, které znával z dětství, byly holé a tiché po dlouholetém kácení a devastování krajiny. Další životní rána. „Země byla stejně nemocná jako já – všechno bylo zničeno,” řekl Salgado.

Ke svému štěstí se dobře oženil. Nejen že ho Léia Deluiz Wanicková podporuje v dlouhých cestách po světě, i když mají dva syny. Byla to vždy ona, kdo plánoval výstavy a akce a založila nezávislou organizaci na šíření díla svého muže, ale ještě k tomu přišla s geniálním nápadem, jak okolní krajinu a s ní i svého muže zachránit. Navrhla, že by mohli prales vlastními silami obnovit. Ambicióznost mají očividně v rodině.

Během několika let se dobrovolníkům podařilo vysadit dva miliony stromů více než tří set různých druhů. Salgado byl obklopen životem, viděl růst stromy, s nimi se navrátili i ptáci, hmyz, savci a jiná zvířata. Nastal čas najít cestu zpět k fotografii.

Pátrání po ztraceném ráji

Salgado hledal způsob, jak svět přijmout a reagovat na něj, a objevil řešení: vrátit se na začátek, ukázat lidem na tak docela ztracený ráj. Pochopil, že prostředí planety je pravděpodobně nejnaléhavějším a nejuniverzálnějším problémem naší doby. Bylo mu 59 let, když se vydal na osmiletou cestu po místech netknutých civilizací. Křížem krážem Amazonským pralesem, Aljaškou, Indonésií, Kongem, od Madagaskaru po Colorado, od Sibiře přes Chile po Novou Guineu. Pochopitelně to nebylo zadarmo. Projekt stál ročně 1,5 milionu dolarů a zapojil se do něj nespočet časopisů, nadací a organizací. 

Výsledkem je série „Genesis“, nadupaná ohromujícími snímky. Fotografie původních kmenů s prastarým způsobem života střídají detailní záběry zvířat i rozsáhlé delty řek a hřebeny hor z ptačí perspektivy. Salgado ukazuje krásu přírody a přirozeného způsobu života, aby inspiroval lidi k jeho ochraně. Fotografie se v jeho rukou projevuje jako jazyk bez hranic, prostředek komunikace mezi národy. 

Učíme se od mistra

Ať už fotografie slouží podle Salgada k jakémukoliv účelu, je skutečným mistrem černobílé fotografie. Obsahovou stránku podporuje precizním vizuálním zpracováním. Na následujících snímcích si ukážeme, čím se můžeme jako fotografové z jeho tvorby inspirovat z hlediska expozice a kompozice.

Snímky ze série Genesis nejenže zachycují po staletí udržovaný způsob života, ale jsou i skvělou ukázkou minimalismu ve fotografii. Nenajdeme jediný prvek, který by odváděl pozornost od hlavního motivu. Tím se Salgadovi daří zachytit i prostor nekonečného prázdna a ticha. Klíčem k úspěchu mnoha jeho snímků je právě jednoduchost, přestože v tom, jak si dokáže poradit s kompozicí snímku s nepřeberným množstvím motivů, je taktéž kus jeho umění a velkou roli hraje právě světlo.

Odraz na řece klikatící krajinou nás diagonálně provádí celým snímkem. Pro Salgadovy fotografie je charakteristický bohatý rozsah tónů. Využívá zde pětinovou kompozici, typickou pro krajinářskou fotografii, kdy jednu pětinu snímku ponechal nebi.

Diagonálně vedená kompozice tvořena řadou černobílých tučňáků na světlém sněhovém podkladu nás neomylně vede k hlavnímu motivu snímku – tučňákovi ve skoku. Celý výjev rámuje moře a skály, které dodávají snímku na dramatičnosti. Kdo viděl dokument Planet Earth, ví, že život tučňáka není žádná selanka.

Všimněte si, jaký důraz klade Salgado na nebe. Téměř na každém snímku jsou mraky i díky černobílému převodu v dramatickém kontrastu. Přesto nestrhává pozornost, ale naopak náš pohled vede k dění na zemi a brání nám, aby náš pohled vrchem z fotografie „utekl“. U fotografií z ptačí perspektivy navíc dodává snímkům měřítko.

Láska na první pohled

Na závěr si dovolím osobní vsuvku. Mé první setkání se Sebastiao Salgadem proběhlo v Berlíně na masivním dubovém stole jednoho bezejmenného knihkupectví. Ležela na něm velkoformátová bichle Genesis. „Pcha, zase nějaký krajinky a zvířátka,“ říkala jsem si, když jsem knihou začala listovat.

O dvě hodiny později jsem byla nejen zamilovaná do Salgadovy tvorby, ale navíc i vrcholně podezřívaná místními prodavačkami, zda se náhodou nehodlám 522stránkovou bichli strčit pod kabát a utéct. Tištěná kvalita Salgadových fotografií je totiž uhrančivá, ať už v knižní podobě nebo nejlépe na výstavě. A osobnost samotného autora jakbysmet.