Když je řeč o přírodě Britských ostrovů, většina si asi hned vybaví Skotsko. Podíváme se ale o trochu níž, jen o kousek. Zamíříme totiž do severní části Anglie, kde se nachází téměř souvislý pás tří národních parků připomínajících Tolkienův knižní svět. No a jaké možnosti tato méně známá část Evropy nabízí fotografům?

Co přesně je Svatojakubská pouť (neboli Camino de Santiago)? V původním významu je to cesta ke hrobu svatého Jakuba, který se nachází ve španělském městě Santiago de Compostela. Není jenom jedna

Chtěli byste fotit nějakou evropskou exotiku, ale Island nebo Kanárské ostrovy se vám zdají příliš masové? Zkuste zalovit v portugalských vodách. Kromě krásné a fotogenické Madeiry zde najdete také Azorské ostrovy, které mají od každého z výše uvedených něco a přesto jsou velice svérázné. Díky své odlehlosti Azory stále vzdorují masovému turizmu. Při návštěvě kteréhokoliv z ostrovů budete potřebovat alespoň jedno mezipřistání. Dnes bude řeč o největším a nejsnáze dostupném ostrově, kterým je São Miguel. Azorských ostrovů je devět a všechny jsou unikátní, ale právě na tomto ostrově najdete největší koncentraci zajímavostí.

Už jste si jistě mnohokrát na nějakém místě řekli, že je to skutečný ráj pro fotografy. Na Madeiře může tahle věta získat zcela nový rozměr. Hlavním důvodem je obrovská rozmanitost koncentrovaná na velmi malém území. Představte si, že se za hodinu jízdy autem dostanete z tropického města na úroveň moře přímo na horu, která je vyšší než 1800 m n. m. (naše Sněžka). Pokud byste si chtěli někde vyzkoušet co nejvíc fotografických situací, tenhle ostrov je to pravé místo.

Krátké jednodenní túry mají samozřejmě své kouzlo. Můžete volněji plánovat a nosit s sebou jen to nejnutnější. Na druhé straně ale většinou kráčíte v nepěkném poledním světle a o nejkrásnější části dne přicházíte. Něco úplně jiného je, když se vydáte do hor na několik dní, týdnů nebo dokonce měsíců. Najednou se probouzíte do nádherného světla, vše se neustále mění a večer zažíváte epické západy slunce.

Představte si, že jste doslova zaplaveni zelení. Je tak hustá, že zakrývá i slunce a jen tu a tam k vám propouští nějaký paprsek. Všude něco voní, pohybuje se, a prostorem se nese řev vřešťanů. A z téhle krásy se vynořují zvláštní pahorky, které po bližším prozkoumání odhalí tajemné stavby zaniklých civilizací. Zní vám to jako scéna z filmu? Ne, je to realita, se kterou se můžete setkat v džunglích Mexika a Guatemaly.

Mexiko má mezi cestovateli velice dvojznačnou pověst. Na jedné straně se nám vybaví monumentální pyramidy, exotická příroda a tyrkysově modré moře, na straně druhé války kartelů a obrovská chudoba. Fotograf se může oprávněně ptát, jestli do této země vůbec vyrazit. Má odpověď je však jednoznačné „ano“. Pojďme si trochu rozvést důvody, proč si to myslím.

Socialistická architektura zažívá v posledních letech tak trochu renesanci. Lidé si jí přestávají spojovat jen s minulým režimem a začínají naopak rozpoznávat estetickou hodnotu, kterou v sobě mnohé stavby bezpochyby mají. Některým cenným budovám a urbanistickým projektům je tak přiznán status památky, ale většina se bohužel dále rozpadá a je odsouzena k zániku. A to by mohl být impulz pro nás – fotografy. Mohli bychom se pokusit zachytit tahle zvláštní místa, dokud ještě existují.

Proč vůbec tvořit zimní sérii fotek? V první řadě jde o výborné fotografické cvičení. Zima poskytuje vhodné podmínky k tomu, abyste zkusili kreativně pracovat s motivy, kompozicí, a především s barvou. Navíc je to poměrně jednoduché, protože v jednolité bílé krajině nemusíte složitě hledat prvky, které by sérii sjednotily. Bílá zima vytváří tyhle prvky tak trochu sama. No a v neposlední řadě můžete vzít s sebou dvounohého nebo čtyřnohého kamaráda a užít si u toho ještě spoustu zábavy. 

Jedním z narůstajících trendů naší doby je hledání jednoduchosti. Projevuje se téměř všude – od stylu, jakým se oblékáme, přes to, co jíme, až po způsob jakým bydlíme. Trend minimalismu neminul ani sféru umění. Možná právě umění stálo na jeho počátku. Vzpomeňme na průkopnickou školu Bauhausu, která napříč všemi styly zdůrazňovala použití základních barev a tvarů, čistých linií a všeobecné srozumitelnosti. Odkaz téhle skupiny je stále živý, a to i ve světě fotografie. 

Když dnes vidíme na ulici ženu s fotoaparátem, bereme to jako naprostou samozřejmost. Vždy tomu tak ale nebylo. Ještě před sto lety by fotografující žena vzbudila značnou pozornost svého okolí. Společnost tehdy byla mnohem patriarchálnější a pro ženy měla vyhrazenou úplně jinou roli. O to větší budí obdiv tvůrkyně, kterým se tyto společenské vzorce podařilo obejít nebo prolomit a svým dílem ohromily svět.

Všichni dobře víme, jak důležité je pro fotografa umět ovládat svůj fotoaparát, znát kompoziční principy nebo rozumět světlu. Avšak to, co ho opravdu posouvá dál, je kritika a konfrontace s jinými názory. Zpětná vazba vás vytrhává ze spokojené usedlosti a nutí vás dále rozvíjet své schopnosti. Klíčové je proto kritiku nejen snést, ale také si z ní vzít co nejvíc.

Svou fotografií můžete pobavit i nechtěně. V tomto článku ale bude řeč o úsměvu, který vyvoláte záměrně. Ať už skládáte fotografickou sérii, vkládáte fotky na sociální sítě nebo je jen promítáte pro svou rodinu, nikdy neuškodí, pokud je čas od času zpestříte humorným momentem. To pak uvidíte, jak soustředěný pohled vašeho diváka najednou vystřídá pobavený úsměv, nebo v tom nejlepším případě přímo salva smíchu.

Těžko hledat riskantnější a nebezpečnější fotografický žánr, než je válečná fotografie. Fotograf jde často tak daleko, že pro své dílo nasazuje vlastní život. Můžete se ptát, proč to vůbec tihle lidé dělají a k čemu je to dobré. Velice výstižnou odpověď na to dal jeden z nejvýznamnějších válečných fotografů James Nachtwey: „Byl jsem svědkem a tyto fotografie jsou mým svědectvím. Události, které zaznamenávám, by neměly být zapomenuty a nesmí se opakovat.“ Tahle odpověď je zároveň silným humanistickým apelem, který můžeme najít za prací mnoha fotografů pohybujících se ve válečných konfliktech.

Pořídit dobrou fotografii za každou cenu? Této touze by fotografové neměli podléhat. Není důležité jenom to, že vyfotíme dobrou fotku, ale také to, abychom brali ohledy na focené osoby, na jejich důstojnost a zvyklosti země nebo kultury, ve které fotíme. Mnozí fotografové se dokonce nerespektováním základních etických pravidel dostali do velkých problémů. Naučte se jim vyhýbat!

Dokumentární fotografie bývá zaměňována za reportáž. Přitom odlišit tyto dva žánry je velice snadné. Reportáž je obvykle krátkodobý záznam z nějaké události. Dokument je naproti tomu vždy dlouhodobý. Výsledek se nikdy nedostaví ihned a vybudovat poutavou sérii vám může trvat i celé roky.

V reportážní fotografii je důležité být ve správný čas na správném místě a také zmáčknout spoušť v tom správném okamžiku. To je jistě základ, ale neméně podstatné je umět z výsledných fotografií poskládat poutavý příběh. Jako každý jiný příběh, i ten reportážní by měl diváka vtáhnout, udržet jej v napětí a přinést mu určité rozuzlení. Pojďme si nyní ukázat, jak jej pomocí fotografie vyprávět.

Máme pro vás 7 tipů na činnosti, které každý fotograf může dělat, když je zrovna doma. Co takhle protřídit fotky, vytvořit si portfolio nebo nafotit sérii rodinných portrétů? Možností je mnoho.