Rozhovor: Rozcuchat a ušpinit! To je nejoblíbenější úprava modelky Fantasy fotografky Lucie Amulett

Drsná fotografka s romantickou duší, to je Lucie „Amulett“ Věříšová. Jestli plánujete na focení s touhle sympaťačkou přijít v podpatcích, honem si to rozmyslete – rychle by vás totiž přesvědčila, že to není dvakrát dobrý nápad. Povídali jsme si s ní o focení v temných lesích, o jejích modelkách a netradičním (ale skvěle fungujícím) produkčním týmu. Přečtěte si celý rozhovor s ambasadorkou Zoner Photo Studia, prohlédněte skvělé fotky a nechte se na chvíli přenést do fantastických pohádkových světů.

Kdy jste začala s fotografováním a co vás k němu přivedlo?

Jako každý normální uživatel mobilního telefonu jsem v životě už pár tisícovek cvaků udělala, přičemž ovšem foceným objektům většinou chyběla nějaká podstatná část těla. S focením jako takovým jsem si začala hrát zhruba dva roky zpátky, kdy jsem dostala do ruky prastarou zrcadlovku a zjistila, že to je skutečně úplně o něčem jiném než fotit na mobil… a že mě to vlastně docela baví. 

Zprvu to byla znouzectnost, protože jsem potřebovala nafotit cínované šperky, které vyrábím. Odpověď na otázku, jak nejlépe vyfotit masivní šperk, čelenku, korunku a tak dále, je jasná (na krásné ženě), bylo tedy jasné i to, kterým směrem se mé fotopokusy budou ubírat.  

V lednu 2018 jsem absolvovala kurz u skvělé fotografky Markéty Novákové, na kterém jsem se ujistila, že neumím ale lautr nic. Takže jsem následně nastudovala, co kde se dalo, základní pravidla a zásady, abych alespoň věděla, co porušuju. Od té doby fotím, fotím, fotím v každé volné chvilce a metodou pokus – omyl. To je podle mě jediný proces, kterým se časem trochu fotit naučím.. ale potrvá to dlouhé roky.

Je nějaký fotograf či fotografka, ke které vzhlížíte?

Třeba zrovna zmíněná Markétka. Její fotky jsou prostě dokonalé, nenajdete na nich chybu. Ale pocitově bližší jsou mi fotografie od Jany Pechlátové. Ta syrovost a opravdovost a přitom stále pohádka.

Fantastické fotky dělá také můj skoro soused František Konopa. U toho obdivuju jeho neuvěřitelnou nápaditost a invenci. Nad jeho sériemi často kroutím hlavou, jak jen právě tohle ho mohlo napadnout. Pravdou ale je, že vůbec nemám rozhled a žiju v podstatě jen v té české sociální bublině.  Kdybych byla nezávislý pozorovatel, určitě by mě zaujal úplně jiný fotožánr.

Pocházíte z „divokého západu Čech“, jak sama říkáte. Ovlivňuje vás při tvorbě prostředí Sudet?

Samozřejmě ovlivňuje a zcela zásadně, vzhledem k tomu že 99 % fotek vzniká venku v přilehlých lesích. Západ má svoje vlastní kouzlo, je to tu takové drsnější, opuštěnější a strašidelnější. Je tu třeba začarovaný les, kam se bojím jít nejenom já, ale i moje chlupatá společnice Yoko, která mě věrně doprovází na mých výpravách do divočiny za fotolokacemi.  Někdy nadávám sama sobě, proč jsem se nenaučila fotit krajinky… tak jsem si na pokusy alespoň pořídila širší sklo a třeba se mi podaří trochu té místní atmosféry dostat i do svých fotek. 

V čem je pro vás přitažlivější fantasy styl oproti klasickému?

V tomhle žánru se člověk může „vyblbnout“. Pohádky jsou prostě pohádky a snesou téměř všechno. I když přiznávám, že i můj „práh bolestivosti“ se postupem času snižuje a efekty, které jsem první rok do fotek švihala jak na běžícím pásu, už teď používám téměř s odporem (výjimkou je umělý sníh, déšť a mlha – ty zkrátka miluju). S úpravami se můžete rozvášnit a barvy si klidně šoupnout kamkoliv chcete. Navíc samozřejmě i ve mně jako v každé ženské bude někde pečlivě schovaný kousek romantičky. 

Vašimi modely jsou převážně atraktivní ženy. Kde se takové dají potkat, jsou to profesionální modelky? Podle čeho si je vybíráte?

Mám zkrátka štěstí.  Zhruba polovina holek na mých fotkách jsou kamarádky, příbuzné a známé. Pak tam je pár skvělých modelek, co za mnou přicestovaly za TFP focením, někdy skutečně zdaleka. Pár fotek v mém portfoliu mi povolily použít i zákaznice a samozřejmě dost pohádkových bytostí ztvárnila druhá polovina Amulett foto, „moje“ Míša.

Na svém blogu píšete, že některé z nich třeští oči, když se dozví, co po nich budete chtít. Můžete nám takovou situaci přiblížit?

Můžu, ale nevím jistě, jestli chci. Aby pak za mnou ještě nějaké holky přijely… Ba ne, nekoušu a každý má u mě právo veta. Navíc dopředu si ujasníme co a jak. Často je zima nebo vedro, lezeme po stromech, koupeme se v bažinách a tak. První instrukce ode mě vždycky zní „pořádnou obuv do lesa, v kramflíčkách za mnou vážně nejezděte“. 

Například jednou na focení dorazila nádherná profi modelína zvyklá fotit reklamu v ateliéru. Dlužno dodat, že výstup na vrchol kopce zvládla v hustém porostu s grácií sobě vlastní i na těch půlmetrových podpatcích. Na kopci dostala sparing partnerku, bleskovou instruktáž, jak se šermuje, a do ruky meč. Dopadlo to skvěle. Nicméně musím přiznat, že nejlepší modelky jsou pro mě ty, které dělají LARP. To bývají holky, co je jen tak nějaký ten mravenec nerozhází.

Mužské modely na vašich snímcích příliš nevídáme. Proč?

Protože nejsou. Alespoň tací, které bych ráda fotila. Můj vkus jde asi úplně bokem módních trendů.  A také si myslím, že chlapům víc sluší momentky. 

Pro mě je úplně nejfotogeničtější můj muž, toho ať fotím v čemkoliv a z jakéhokoliv úhlu, tak to tam prostě je… jenže ten by mě přetrhnul, kdybych jeho fotky zveřejnila.  Myslím že zkrátka na mých pohádkových fotkách muže neuvidíte.

Mezi portréty najdeme i momenty jako vystřižené z fantasy příběhu – žena stojí opřená o strom a na krku má přiložený hrot meče, ztvárnila jste i postavu Harryho Pottera nebo Valkýry. Hledáte inspiraci v literatuře, ve filmu anebo se necháváte unášet jen vlastní fantazií?

Inspirace je všude. Ve filmech, v knížkách, v obrazech i v mé hlavě. Ale většinou, když mám pocit, že tentokrát je to čistě můj nápad, brzy mě někdo vyvede z omylu. Vše už bylo vyfoceno, tudíž se omílají varianty na podobné téma. Ale těch variant je naštěstí nepřeberné množství.

Snažím se ze všech sil nekopírovat, jenomže obrazy (fotky), co na mě udělaly největší dojem, se prostě uchovávají v podvědomí a vylezou, když nedávám pozor. Zrovna teď jsem četla skvělou knížku, Naslouchač. Moc ráda bych fotila na tohle téma, ale musím počkat na další díly, až z hlavní postavy bude vidět něco více než jen oči…

Musíte své modely instruovat, co mají dělat?

Ano, to samozřejmě musím. Má-li fotograf nějakou vizi, je nutné se o ni s modelkou podělit, protože ta mu do hlavy nevidí. Sem tam poskakuji v montérkách ve vodě a předvádím vodní vílu, což musí být pro diváka jistě k popukání… mám totiž k víle opravdu hodně daleko. 

Jsou ale také modelky, které žádné rady nepotřebují. To pak člověk jen cvaká a chrochtá blahem. Nejraději mám živočišnější záběry, kdy nechám holky tak trochu blbnout, jen je trošku navedu. Při TFP focení se často běhá, skáče, točí a tak… ale na to skutečně potřebujete profi modelku, která dokáže udržet výraz i v pohybu. Se zákaznicemi si tohle samozřejmě dovolit nemůžu.

Se svými nápady mohou přijít i samotní modelové a modelky jak chtějí být nejčastěji ztvárněni?

Jasně, invenci se meze nekladou. Jen je důležité všechno domluvit dopředu, abych věděla, s čím mám počítat, a hlavně abych mohla vyhlédnout lokalitu. Někdy se stane, že požadované téma je mi proti srsti, v takovém případě doporučuji jiného fotografa. 

Kolik času zabere příprava modelu, než se pustíte do focení?

To je hodně různé, záleží na tom co fotíme. U dětí je to cca 10 minut, dospělé modelky musí projít kosmetickým tuningem, který trvá přibližně hodinu. Ale nejraději mám takzvanou „punkovou úpravu“, kdy si modelku zkrátka pěkně ušpiníte a rozcucháte. To zvládnu i já cca za 20 vteřin. Speciální kategorií jsou zrzky, na těch by měly být jakékoliv kosmetické zásahy před focením trestné. Ale to mluvím čistě o přípravě, kdy už mám modelku na místě. Tomu předchází hodiny bloumání po lese a hledání lokality, výroba kostýmu a podobné vylomeniny.

Stojí za realizací tým, nebo si vše kolem obstaráváte sama?

Mám fantastický tým. Vizážistku, kadeřnici, modelku, asistentku, osvětlovačku a někdy i psycholožku, vše v jednom – Míšu. A dvě psí strážkyně aby nám, křehkým ženám, nikdo v tom temném hvozdu nezkřivil ani vlásek na hlavě.

Nad úpravou jedné fotky trávíte i hodiny. Jak postupujete při postprodukci v Zoner Photo Studiu, abyste dosáhla snové až pohádkové atmosféry svých snímků?

I zde platí opět metoda pokus – omyl. Samozřejmě jsem si načetla články a rady jak na to, ale hodně často se řídím instinktem. Nejdřív doladím světla, stíny a expozici. Často prvním krokem bývá použití kruhového filtru na zesvětlení a lehké doostření postavy. Pak retušuji pleť, ještě v modulu Vyvolat, kde se mi daří lepší retuš se zachováním struktury, která je pro mě důležitá. 

Vyzkouším různé presety, pár i mých vlastních oblíbených a pokračuji do Editoru. Tam provádím ořez, retuš nežádoucích předmětů doostřuji a dolaďuji pleťovku. Když mám rámcově čistý snímek, pohraji si se zkapalněním. Nebojím se v pohádkách snižovat váhu modelek, zmenšovat druhou bradu a zvětšovat sukně, šaty a vlasy. Vyhýbám se ovšem zvětšování očí, rtů, protože se mi zdá, že se pak ztrácí autentický výraz. 

Používám vrstvy a upravuji a posouvám barvy. Často slepuji několik snímků dohromady, měním oblohu či dodávám už zmíněný sníh a jiné efekty. Jednotný postup opravdu nemám. Snad jediný základ, kterého se držím, je neocenitelná rada, kterou jsem získala na Markétčině kurzu – a tou je minimalizovat množství barev. Podaří-li se mi ponechat na snímku pouze dvě základní barvy a přitom nijak zásadně neuhnout s barvou pleti, jsem spokojená. 

Pravdou je, že v naprosté většině starších snímků vidím neodpustitelné chyby, ale rozhodla jsem se do nich nezasahovat. Zkrátka, když už mám hotovou fotku (nebo grafiku, chcete-li), už se k ní nevracím. Ocenila bych virtuální partnerku s podobným pohledem na věc, která by mi moje pohádky konstruktivně zkritizovala nezaujatýma očima, ještě než je uznám za hotové.

Limituje vás program něčím a v čem je naopak nedocenitelný?

Je pro mě neocenitelný a skvěle jsme si sedli. Vyzkoušela jsem i jiné, známější programy, ale Zoner je pro mě uživatelsky příjemnější. Limity programu neznám. Jestli mě něco limituje, tak má vlastní netrpělivost, zbrklost a nedůslednost.

Jaká fototechnika je pro váš způsob práce nezbytná?

Už bych se neobešla bez bez zrcadlovky od Fujifilm a pevného skla 56 se světelností 1.2.  Do základu víc nepotřebuji, už jen odrazku, slušný fotobatoh a pořádné boty.

Na svém blogu píšete, že pořízení techniky, vybavení, vizážistických výrobků a kostýmů se pohybuje kolem 200 000 Kč. Uživíte se fotografováním?

Ani náhodou. Zadarmo už sice nefotím, ale počítám, že ještě minimálně rok budu splácet to, co jsem do focení investovala. Mám neodolatelnou touhu stále rozšiřovat kostymérnu a rekvizitárnu, čímž si zřejmě kompenzuji nedostatek potřeby šatit samu sebe. Navíc mám v plánu ateliér – nebo spíš fotozázemí s vlastní dílnou a rekvizitárnou. Zařekla jsem se, že neutratím za focení víc, než vydělám. Pravdou je, že kdybych nevzala sem tam nějaké svatební, rodinné či dětské focení, neměla bych šanci dodržet ani toto pravidlo.

Fantazie vám rozhodně nechybí. Existuje obraz nebo situace, kterou už dlouho toužíte vyfotit, ale ještě k tomu nebyla příležitost nebo vhodný model?

Moc ráda bych fotila pod vodou. A také bych si přála fotit nějakou šermířskou bitvu, ale ne takovou, co se koná na jarmarcích, kde jsou všude kolem diváci. Spíš někde na louce pod hradem.

Poradila byste na závěr něco fotografům, kteří by také rádi zkusili fantasy styl?

Leze to do peněz, ale je to legrace, jděte do toho. Moje drahá polovička říká: „Lepší než vykrádat samoobsluhy.“