Rozhovor: Focení psů není vždy jednoduché, říkají fotografky a kynoložky Míša Malá a Eliška Hrůzová 

Obě jsou vášnivé pejskařky, které k fotce přivedli právě jejich čtyřnozí společníci. Míša Malá i Eliška Hrůzová se už dlouhé roky věnují kynologii (sportům se psy) a mnohdy jim tak přijde snazší komunikovat s chlupáči než s lidmi. Jaké byly jejich začátky a co je podle nich u psí fotky nejdůležitější? Přečtěte si netradiční dvojrozhovor a pokochejte se krásnými fotkami našich šikovných ambasadorek.

Míšo, Eliško, oběma vám před objektivem nejčastěji stanou vaši chlupáči. Byli pejsci hlavním důvodem, proč jste začaly fotit?

M: Určitě. Na začátku bylo jen takové klasické „cvakání“ do rodinného alba. Ale když mě focení začalo zajímat více, byli moji psí modelové jediní, kteří byli ochotni mi donekonečna pózovat, a navíc si nikdy nestěžují na výsledek.

E: Pro mě psíci byli jednoznačně důvodem, proč jsem si chtěla foťák pořídit a cvakat naše společné zážitky. Bodiesek (šeltie) se za těch X let stal profi psím modelem. 

Jaká byla vůbec vaše cesta od prvního cvaknutí domácího mazlíčka až sem – ke krásným fotkám?

M: Dlouhá. Upřímně, když jsem jako dítě dostala svoji první zrcadlovku, byla jsem trošku zklamaná jak to, že mi z toho nelezou tak krásné fotky, jako jsem viděla u ostatních. Až později jsem se začala trošku více zajímat co a jak nastavit na foťáku a následně experimentovat i s úpravami v Zoner Photo  Studiu.

E: Na začátku jsem fotila na obyčejný kompakt a následně jsem dostala ultrazoom, což do začátku skvěle stačilo, měl plně manuální režim, ale stejně přišly chvíle zklamání, neb tam nebylo „to“. Tím „to“ myslím rozmazané pozadí, aneb nedalo se kvůli jeho světelnosti tolik pracovat s hloubkou ostrosti. No a konečně po několika letech jsem si pořídila za své první peníze z brigády zrcadlovku. Tak jsem začala pořádně cvakat a cvakat. Mezitím jsem si četla různé průvodce, jak na focení a objevila Zoner Photo Studio. 

Komunikace se psy je asi často náročnější než s lidmi. Jaké máte fígle, aby fotky dopadly tak, jak chcete?

M: Výcviku psů se věnuji už více než 10 let, a tak bych někdy skoro řekla, že se lépe domluvím se psem, než s jeho majitelem. Ale obecně je fajn naplánovat focení tak, aby to pro psa nebylo moc náročné (tj. odpovídající věku, povaze, úrovni výcviku) a aspoň trochu ho bavilo – dělat po chvilkách pauzy, odměňovat, najít něco co psa zaujme, aby se díval požadovaným směrem apod.

E: Bodie je mým parťákem už více než 8 let, během kterých jsme toho zažili mnoho a přidal se i druhý psí parťák, Doylík. Kluci byli ti, kteří mě naučili, že to není vždy tak jednoduché a nejde si focení představovat „jak Hurvínek válku“. Při focení cizích zvířat většinou volím focení během procházky. Dají se udělat jak portrétní fotografie, tak fotky v pohybu. A není to tak náročné ani pro jednu stranu. 

Co je podle vás úplně nejpodstatnější předpoklad pro focení se psy?

M: Trpělivost a jistá dávka empatie. Ne každý pes vydrží v klidu na místě, některé je těžší zaujmout nebo neudrží dlouho pozornost, řeší prostředí, bojí se apod. Tomu všemu je potřeba focení přizpůsobit, aniž by klesla kvalita výsledných fotek.

E: Určitě trpělivost a dostatek času. Jsou totiž lidé, kteří psíkovi řeknou, aby čekal, a pak když přijde ten okamžik a jejich psí miláček se má fotit, tak ejhle, on nezůstal. Dalším předpokladem jsou i kapsy plné pamlsků. Občas si tak pomůžu i bez majitele a leckdy jsou fotky lepší, protože si psisko nastavím do pozice podle sebe a nemusím majitele složitě navádět.

Máte nějakou vtipnou historku z psího focení? Kdy se třeba tak úplně nedařilo podle plánu?

M: Focení, kdy se nedařilo úplně podle plánu, bylo spoustu. Nejvíc mě ale asi pobavilo, když jsme s kamarádkou fotografkou fotili psy na Karlově mostě mezi turisty. „Naaranžovali“ jsme vedle sebe tři psy a nejenže jsme pro kolemjdoucí byli dost velká atrakce, ale než jsme si vůbec stihli nachystat foťáky, už si je fotilo minimálně deset kolemjdoucích turistů. 

E: Jsou dny, kdy je vše ostré a objekty na fotce jsou naaranžované podle představ a naopak jsou i ty méně povedené dny. Každopádně velmi vtipný okamžik nastal, když jsem letos fotila produktovou fotku pro firmu na Smrku (rozumějte takový „kopec“ v Jizerkách, který má 1 124 metrů) s rozhlednou a výhledem do okolí a lidé na mě nevěřícně koukali, že ti psíci jsou ochotní na dálku poslouchat a pózovat a já u toho ležím na zemi. Jako vysvětlení jsem jim ukazovala náš instagramový profil, ze kterého byly nadšení, že takhle poslušné psy ještě neviděli.

Jakou technikou fotíte? 

M: Začínala jsem s Nikonem, ale přítel mě přivedl k Pentaxu a nemůžu si stěžovat. Aktuálně fotím zrcadlovkou Pentax K-5 II a mezi nejoblíbenější objektivy patří určitě Pentax F 50/1.7 a M 85/2.

E: Já začínala s ultrazoomem Panasonic, konkrétně model Lumix DMC – FZ62, který jsem po třech letech vyměnila za zrcadlovku nejnižší třídy od Nikonu (D3200). V současné době fotím rok na zrcadlovku Nikon D610, ke kterému mám portrétní objektiv Nikkor 85/1.8 G, Sigmu první verze Macro 70-200/2.8 a kratší Nikkor 28/2.8 D.

Jak fotky obvykle upravujete? Bez jakých funkcí byste se v Zoner Photo Studiu X neobešly?

M: Nejvíc využívám funkce modulu Vyvolat. Jsem ráda především za možnost ukládání vlastních presetů, díky kterým fotky rychleji naladím do stylu, který se mi zrovna hodí. Následně používám hlavně Barevné korekce, Kruhový filtr a Štětcový filtr pro lokální úpravy. Do Editoru se většinou přesouvám, jen když potřebuji pracovat ve vrstvách nebo retušovat.

E: Při úpravě každé fotky se vždy nejprve přesouvám do modulu Vyvolat, kde si pohraji s fotkou, aby se mi líbila barevně. Něco málo doostřím a vytáhnu oči, to především pomocí štětce na lokální úpravy. Na závěr většinou provedu retuš, když je třeba. Někdy používám i Kruhový filtr, většinou v situacích, kdy potřebuji zvýraznit část fotky (hlava psa, skupinka) a nechci, aby objekty „svítily“. Protože u Kruhového filtru se dá nastavit šířka přechodu, což je za mě skvělé.

Pokud se nepletu, tak fotíte zatím spíš pro radost, fotkou si nevyděláváte. Máte nějaký cíl, kam byste se chtěly vypracovat?

M: Přesně tak. Asi by bylo na čase vystoupit ze své komfortní zóny a začít více nabízet focení veřejnosti. Ale vzhledem k pracovnímu vytížení momentálně nějaký konkrétní fotografický cíl nemám. I nadále bych chtěla fotit hlavně tak, abych byla s výsledkem sama spokojená.

E: Je to tak, focením se neživím a ani to není mým cílem. Focení je můj koníček, nebo vlastně spíš „kůň“. Jsem toho názoru, že pokud bych začala fotit na full time, stane se z toho spíše povinnost. Občas nabídnu nějaký víkend na podzim nebo na jaře, kdy si vyhradím čas a fotím více lidí za sebou. Nebo když se s někým domluvím, tak se dohodneme na focení dle časových možností nás obou. Ještě s sebou většinou tahám foťák na různé psí akce, většinou tábory a závody, kde udělám pro lidi pár fotek. A kam bych se chtěla posunout? Ráda bych si jako druhý fotograf zkusila vyfotit nějakou svatbu a aby lidé z mých fotek měli radost a vraceli se na focení.

A otázka na závěr: Co byste poradily někomu, kdo by se chtěl pustit do focení pejsků?

M: Nenechat se odradit prvním neúspěchem. I když se to nezdá, focení psů je dost specifické. A navíc si člověk dost často připadá jako blázen – třeba když leží se psem na zemi tak, aby měl objektiv v úrovni jeho očí nebo když se psa snaží zaujmout všemožnými zvuky.

E: Ne vždycky se daří, tak hlavně hlavu vzhůru, každý může fotit, pokud ho to naplňuje, a je jedno, na jaké úrovni, důležitá je radost! A to, že na psa při focení mluvíte ve stylu „kočička“ nebo opakujete neustále nějaké povely, to je naprosto normální. Protože upoutat psa není občas jen tak, zvlášť na velmi rušném Petříně.