Fotografická etika: jak fotit a neuškodit přitom ostatním ani sobě

Pořídit dobrou fotografii za každou cenu? Této touze by fotografové neměli podléhat. Není důležité jenom to, že vyfotíme dobrou fotku, ale také to, abychom brali ohledy na focené osoby, na jejich důstojnost a zvyklosti země nebo kultury, ve které fotíme. Mnozí fotografové se dokonce nerespektováním základních etických pravidel dostali do velkých problémů. Naučte se jim vyhýbat!

Etika není zákon. Tudíž nikde nenajdete soubor obecných pravidel, kterých je třeba se striktně držet. Už jenom proto, že naše jednání vždy vychází z konkrétní situace. Taky vás za neetické chování nikdo nemůže legálně potrestat.

Fotografická etika se proto zdá být poměrně abstraktním pojmem. Přesto se dají formulovat určitá kritéria, která nám mohou v konkrétních situacích usnadnit rozhodování, zda spoušť zmáčknout, či nikoli.

Buďte ohleduplní vůči těm, které neznáte

Focení neznámých lidí vyvolává odjakživa dilema: požádat je o souhlas a riskovat, že budou pózovat, a nebo je fotit nepozorovaně bez jejich souhlasu, ale v autentické podobě? V případě, že dáte přednost druhému přístupu, musíte důkladně zvážit, či chcete daného člověka na fotce zobrazit právě takhle. Jestli by to nebylo pro něho dehonestující, jestli prvoplánově nevyzdvihujete na fotce některé jeho rysy a podobně.

V tomto případě si můžeme přeneseně pomoct etickou teorií Immanuela Kanta, neboli kategorickým imperativem. Ten zní: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“

V našem případě si můžeme položit otázku, jestli bych chtěl být já (nebo i jiní lidé) zachycen tak, jak se právě chystám zachytit onoho neznámého člověka.

Jiný případ by byl, kdyby na fotce nebylo vidět neznámému člověku do tváře. Pak můžeme z našich etických kritérií slevit, protože neznámý člověk zůstává zahalen anonymitou.

Foťte lidi s pokorou

Na etiku bychom měli dbát i při focení lidí, které známe, nebo lidí, od kterých máme souhlas k focení. Jejich příběh bychom se měli snažit fotit pravdivě, ale ne ho ironizovat či jakýmkoliv způsobem dehonestovat.

Americká fotografka Diane Arbus fotila lidi z různých subkultur, z okraje společnosti, často s fyzickými i psychickými odchylkami. Jejím záměrem ale nebylo šokovat nebo vytvořit nějakou sbírku zvláštních lidí. Smyslem její práce bylo ukázat každodenní životy těchto lidí a přispět tak k jejich větší společenské akceptaci.

Zohledněte kulturní kontext

Ať už fotíte v rodné zemi nebo v nějakém exotickém koutě světa, vždy berte ohled na prostředí, ve kterém se nacházíte. Každá kultura i subkultura má své kulturní vzorce, tradice, svá citlivá místa a citlivá témata. Obzvlášť pod pojmem „soukromí“ můžete nejen v různých kulturách, ale i mezi lidmi v naší společnosti narazit na různé výklady. V některých autoritářských zemích se můžete v krajním případě dostat neopatrnými záběry do velkých problémů.

Pokud se věnujete cestovatelské fotografii, vždycky si před cestou nastudujte kulturní specifika. Nejenže se můžete nechtěně dotknout místních, ale můžete se i sami dostat do potíží. V posledních letech je známo mnoho incidentů, kdy si turisté dělali zamilované či rádoby vtipné fotky před mešitou či buddhistickým chrámem, a v tom lepším případě skončili jen s pokutou.

Opatrně s úpravami

Dalším velkým etickým problémem současné fotografie je manipulace. Hlavně ve fotožurnalismu jde o obzvlášť neetický čin. Fotografie, které se objevují v médiích, ovlivňují tisíce, často i miliony lidí po celém světě a mohou mít vliv i na politická rozhodnutí.

Zmanipulované fotky ale zveřejňují i některé politické režimy, které používají propagandu. Jedním z nejznámějších případů je fotka čtyř raket vypuštěných kdesi v íránské poušti. Fotku zveřejnily íránské revoluční gardy a ještě v ten den se přišlo na to, že rakety byly vypuštěny jenom tři.

V obecnosti by se dalo říct, že manipulace ve fotožurnalismu by se měla držet na úrovni základních úprav, při kterých není nijak zasahováno do děje fotky. I ve světových fotografických soutěžích je maximálně povoleno odstranit z fotky špínu na senzoru a v žádném případě se z ní nesmí nic odebírat, ani do ní nic přidávat.

Jiná věc je manipulace s fotografií třeba při focení krajiny, kde se běžně pracuje s efektně vypadajícími barvami a kontrastem. Anebo v módní fotografii, kde se často vyloženě nahrazují části těla a nebo maskují různé nedokonalosti modelek a modelů. Ani v jednom případě však nemusí jít o neetický čin, hranice nepovolené manipulace se v těchto žánrech určují mnohem složitěji.

Buďte rozumní

Na všechno, co jsem napsal výše, mi můžete oponovat tím, že aby se fotograf dobral k autenticitě a pravdivosti, musí být do jisté míry drzý a zobrazovat situaci tak, jak ji cítí. Tudíž v určitých chvílích odhodit etiku stranou. A já s vámi budu souhlasit. Vždy je však třeba se ptát po smyslu takhle vytvořené fotografie a přistupovat k práci s citem a rozumem.

Pro Aristotela byla rozumnost hlavní ctností a hlavním pilířem jeho etiky. Člověk má vždy náchylnost přiklánět se k jednomu nebo druhému extrému a rozumnost je právě schopností najít střed mezi těmito dvěma extrémy. V našem případě bychom proto mohli mluvit o schopnosti najít střed mezi nutkavostí podřídit vše autenticitě a dobrému záběru a příliš zkostnatělým lpěním na etice a zbytečném moralizování.