Ivana Matějková Havlíková: ke šperku přistupuji s respektem

Věnuje se převážně autorskému šperku a tím se jí do rukou dostávají kousky vysokých hodnot. Nejen drahé kovy a drahokamy, ale i díla vytvořená z netradičních materiálů, jako je dřevo nebo v poslední době oblíbený plast. Ivana Matějková Havlíková fotografované šperky vnořuje do snových světů, aby se odtamtud vynořily zachycené na poutavých fotografiích. I díky tomu je držitelkou prestižního evropského certifikátu QEP – Qualified European Photographer.

Fotografování šperků je v rámci produktové fotografie zajímavá specializace. Jaká k němu vedla cesta?
Přišlo to vlastně pomalu a nenápadně. Po absolvování fotografie na pražské FAMU jsem jako fotografka zůstala na volné noze a hlavním oborem se mi stala propagační tvorba velmi širokého záběru. Postupně jsem zúžila práci na fotografii architektury a módní fotografii. A právě zde, u módní fotografie, jsem se dostala ke šperku. Ten zcela logicky k oděvu patří. Tam jsem taky navázala kontakty s návrháři i tvůrci šperku. Ten autorský mě opravdu oslovil. Pojala jsem ho ve fotografii jako artefakt. 

Jak šperk před fotografováním vnímat, aby inspiroval?
Vždy přistupuji ke každému šperku individuálně. Beru ho jako objekt, před kterým mám velký respekt. Potřebuju ho poznat v různém osvětlení. Každý materiál, ze kterého byl vytvořen, se totiž mění pod úhlem zasvícení i pohledu. Udělat si představu, jak konkrétní šperk ztvárnit, mi zabere někdy víc času než samotné fotografování.

Šperky bývají z rozličných materiálů. Které „spolupracují“ a které naopak ne?
Nabízí se říci, že nejobtížnější materiály jsou ty, které se třpytí a až nepříjemně lesknou. Ale setkala jsem se i s materiálem, který jako by odmítal odrazit jakékoliv světlo. A to je potom velký ‚oříšek‘. Ale i ten musím rozlousknout. Například když je šperk prezentován společně s živým modelem. Pak musím volit dvě odlišná nasvícení a následně dopracovat snímek v postprodukci. I to je někdy řešení.

Nejde si nevšimnout vaší precizní práce se světlem. Měla byste nějaký tip?
Jsou jistá pravidla svícení portrétu, skla, kovu, ale mě praxe naučila řešit každý snímek individuálně a někdy právě proti všem pravidlům. Musím si vyzkoušet v jakém nasvícení je daný šperk nejhezčí a vynikne jeho tvar i materiál, z kterého je vytvořen. Je to práce plná zkoušek a omylů. Předem se nedá něco jednoznačně určit. Je to laboratoř. 

Některé vaše fotografie působí až jako umělé světy, do kterých jsou šperky vsazeny.
Máte asi na mysli mé volné kompozice inspirované autorským šperkem Hanuše Lamra. Některé jeho práce mě natolik oslovily, že jsem mimo zadání vytvořila své kompozice s tématem jeho práce. Líbily se mu natolik, že jsem dostala volnou ruku k jejich zpracování. Následně jsme je s Hanušem Lamrem prezentovali na společných výstavách šperků a fotografie. 

Kdy fotit šperk přímo s modelem?
Vždycky to má smysl. Protože šperk je vlastně předem určen k užití člověkem, je nejčastěji představován právě společně s modelem (modelkou). Z mého pohledu je nejdůležitější, aby modelka nepoutala větší zájem diváka než šperk samotný. Na druhou stranu je velmi často osobnost známé modelky či světoznámé osobnosti i z jiných oborů záměrně využívána k většímu úspěchu šperku na trhu. Je to otázka filozofie prodeje dané firmy. Kombinace fotografování šperku a modelu má ještě druhou stránku, čistě technickou. Týká se svícení kombinované kompozice – model a mnohdy velmi malý šperk.  Zvláště u zpracování nejdražších materiálů například briliantů a jiných drahých kamenů to bývá velmi složité. 

Jak vaše práce vypadá co do komunikace se zadavateli?
Dnes už pracuju pro pár dlouhodobých klientů a naše spolupráce se opírá o již vyzkoušenou praxi. Jsou zakázky, na které klienti spěchají, ale těch v mém oboru není mnoho. Zadavatelé dobře vědí, že příprava stojí nějaký čas. Klient navrhne své představy a požadavky, zpětně já doplním své připomínky a návrhy na zpracování. Po schválení návrhu je pak samotná práce jednodušší a rychlejší. 

S jakým vybavením pracujete?
Nemám žádné převratné vybavení, jaké by asi většina čtenářů předpokládala. Mám Canon EOS 5D Mark II s několika objektivy a předsádkami, a i když nepatří k posledním modelům, jsem s ním velmi spokojená. V ateliéru používám blesková i klasická světla. Mou práci hodně ovlivňuje skutečnost, že jsem začínala jako fotografka s analogovou fotografií. S přechodem na digitální zpracování se v mé práci až tak mnoho nezměnilo. Největší část mé práce totiž spočívá v návrhu kompozice, přípravě modelu, předmětu a nasvícení. Samotná technologie a expozice je už jen rutina. 

Ve vašem oboru je samozřejmě potřeba i postprodukční práce.
Nejzákladnější je asi retuš. Na detailech šperku je vidět například prach, který oko ani nepostřehne. V postprodukci je někdy možno se vypořádat i s nežádoucími lesky. Jinak nejsem zastáncem přehnaných zásahů do obrazu. Něco jiného ovšem je, když pracuji na svých volných kompozicích. Tam si samozřejmě více vyhraju. Ať už jde o práci v několika vrstvách, práci s barvou nebo slučování několika obrazů v jeden celek. 

Jednotlivé šperky bývají v mnoha případech součástí větších kolekcí. Jejich tvůrci se je často snaží prezentovat na internetu. Jak přistupovat k dobré prezentaci?
Tady bych asi doporučila spolupráci s jedním, maximálně dvěma fotografy. Vytvořit si po vzájemné dohodě třeba i s kreativcem celou tvář stránek. Často vidím i takové prezentace, ve kterých si autoři šperku fotografují své práce sami ve snaze být sví nebo neformální. Nevím, jak to přesně nazvat, ale asi si neuvědomují, že i tato forma by měla být profesionálně zpracována a jimi vytvořené fotografie mohou jejich práci spíš uškodit.

Fotografie šperku může být i svébytným uměleckým dílem. Vystavujete své fotografie i bez návaznosti na zakázky?
Ano občas vystavuji své kompozice na téma šperku na společných výstavách s jejich autory. Momentálně žádnou výstavu nemám. Naposledy byly mé práce k vidění na říjnové výstavě „Galerie WWG.CZ vystavuje“, která byla v prostorách Centra FotoŠkoda ve Vodičkově ulici v Praze.

Vaše práce získala i prestižní evropské ocenění, jste držitelkou titulu QEP neboli Qualified European Photographer.
Jde o certifikát, který je garantem evropské profesní úrovně držitele. Jeho váhu a standard akceptují klienti v celé Evropě. Může ho získat profesionální fotograf, který je členem své národní asociace profesionálních fotografů. Federace evropských profesionálních fotografů (FEP) pak sídlí v Bruselu a sdružuje asociace z celé Evropy. Dvakrát do roka svolává komisi složenou z odborníků v oblasti fotografie, kteří hodnotí práce uchazečů o tento certifikát. Každý uchazeč předkládá této komisi soubor dvanácti svých nejlepších fotografií. Po úspěšném hodnocení lze získat certifikát QEP. Já jsem ho získala v roce 2004 za soubor autorského šperku. Ne všichni uchazeči jsou však úspěšní.

Máte nějaký vysněný šperk, který byste ráda měla před objektivem?
Mám pocit, že ten NEJ šperk je právě ten, který zrovna fotím.