Jiří Steiger: U aktů je vše jen mezi fotografem a modelkou
S Jirkou Steigrem se znám ještě z dob, kdy psával články o úpravách fotek s pomocí Zoner Photo Studia. To by však ještě nemuselo nutně stát za rozhovor. V jednu chvíli se však rozhodl, že zanechá svého hlavního povolání, pro mnohé z oblasti snů – redaktora automobilového časopisu – a začne se živit čistě fotografováním. A tady už to začíná být zajímavé.
S návrhem rozhovoru jsem za tebou přišel v době předvánoční, kdy jsi měl největší shon především s fotografováním vánočních kalendářů a knih (takže jsme jej nakonec museli odložit). Co bylo jejich nejčastějším námětem?
Námět je pořád stejný – dívky a ženy. (usměv)
Což odpovídá i fotografiím na webu, kde nabízíš své fotografické služby. Ty jsou zaměřené především na akt, portrét či glamour. Co tě přimělo zaměřit se především na toto téma?
U aktů mě přitahuje to, že lze nejlépe pracovat a experimentovat se světly a stíny. Je to úplně jiný styl práce, než například u modelingových fotek, kde mnohem víc záleží i na vzhledu modelky, šikovnosti vizážistky (či celého štábu) a na prostředí, kde je vše fotografováno. U aktů je vše jen mezi fotografem a modelkou.
Tedy to bereš jako výhodu. Vidíš nějaké zápory takto úzce zaměřeného fotografování?
Určitě – přece jen klientela dívek a žen, které chtějí nechat zvěčnit své (více či méně) nahé tělo, je podstatně menší, než když bych fotil klasickou „portrétovku“. Nabízené žánry focení časem ale asi stejně rozšířím, nechci ustrnout jen u jednoho.
Jak probíhá obvyklá komunikace fotograf-klientka při focení aktu? Máš ty sám dopředu vymyšlené, co a jak bys chtěl nafotografovat, nebo naopak už k tobě přichází klientky s přesnou představou?
Naprostá většina zákaznic má představu jednoduchou. Chtějí prostě něco v tom stylu, jakým fotím. A je pak jen na mně, abych vybral nejvhodnější pózy a nasvícení, při nichž co nejlépe vyniknou jejich přednosti a naopak se skryjí případné nedostatky.
Některé klientky ale přece jen nějakou konkrétnější představu mají. Například si s sebou přinesou fotografie vytištěné z internetu, které přesně by také chtěly mít, nebo si vezmou nějaké rekvizity, které mají odrážet jejich zájmy. Od květin počínaje přes hudební nástroje až třeba po sportovní potřeby. Jednou jsem fotil zákaznici s opravdovým – byť nefunkčním – samopalem. (smích)
To trošku naráží na mou další otázku. Máš za sebou nějaké náročné fotografování, které bys nechtěl opakovat?
Párkrát jsem se nechal přemluvit k fotografování malých dětí. Fotografie se sice vždy líbily, nikdy už z nich ale není vidět, jak hodinu před focením mimino v jednom kuse křičí, musí se na něj neustále šišlat, hrkat hrkátky, případně jej přebalovat… Než se konečně na chvíli unaví a během pěti minut se pak musí vše rychle nafotit.
Focení dětí zatím raději přenechám fotografkám, které k tomuto žánru mají asi přece jen blíž. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Třeba jednou, až se ožením a manželka mi zakáže fotit nahé holky, tak skončím právě jako fotograf dětí. (úsměv)
Dnes se fotografováním aktů živíš, vždycky tomu tak ale nebylo, byl jsi redaktorem a fotografem magazínu o automobilech. Co tě přimělo změnit povolání?
Přiznávám, že to nebylo vůbec lehké rozhodnutí. Focení jsem nejdřív měl jen jako „bokovku“, počet zákaznic se ale natolik rozrostl, že jsem přestal obě práce stíhat. Ačkoliv bylo povolání redaktora automobilového časopisu odjakživa mým vysněným, protože auta jsou také mojí velkou zálibou, a moje práce spočívala hlavně v každodenním testování a cestování po celém světě, po sedmi letech jsem málem se slzami v očích dal výpověď. Teď se již naplno věnuji jen focení.
Je stále koho fotit? Nebo máš klientky, které se k tobě opakovaně vrací?
Fotografové mají tu nevýhodu, že narozdíl třeba od kadeřníků nebo kosmetiček se k nim zákaznice nevracejí jednou měsíčně. Přijdou jednou, pak třeba zase za rok, případně v těhotenství si nechat vyfotit břicho. Naštěstí ale fotky potom ukazují kamarádkám, kolegyním v práci nebo spolužačkám, které potom chtějí také podobné, takže o klientelu je postaráno. Asi polovina zákaznic je ale nových, které si mě najdou na internetu.
Na tvém druhém, osobním webu, jsou čím dál častěji k vidění i fotografie z mobilního telefonu, případně snímky „prohnané“ nejrůznějšími filtry…
Máš pravdu, sem tam jsem mimo ateliér fotil vždy, ale až teď jsem to začal i nějak prezentovat, když jsem zřídil sekci Fotoblog, kam se snažím přidávat pár fotek každý den. Jsou to spíš jen útržky ze života, než fotografie, které by měly mít nějakou uměleckou ambici.
Čeho pro takové fotografování využíváš – jaký přístroj nebo postup úprav?
Většina z nich je focena jen mobilem – konkrétně Sony Ericsson Xperia Mini, který se krásně vejde do dlaně – případně malým kompaktem Canon PowerShot S100. Zrcadlovku mimo ateliér prakticky nenosím.
Občas nějakou fotku upravím přímo v telefonu pomocí Instagramu, který ale obraz z jinak vcelku dobře fotícího mobilu strašně „rozmydlí“, proto častěji snímek jednoduše zpracuji až v počítači. Většinou jen pošteluji barvy jednoduchým cross-procesem, tedy zvýšením nebo snížení kontrastu samostatně v jednotlivých kanálech. Úprava jedné fotky mi zabere doslova pár sekund. Mezi nástroji nového Zoner Photo Studia 15 mě ale zaujala nová funkce jednoduše aplikovatelných filtrů, tak plánuji, že je také vyzkouším.
Používáš tedy Zoner Photo Studio i dnes při své práci?
Fotky z ateliéru upravuji v Adobe Photoshopu, Zoner Photo Studio ale přesto používám každý den. Výborně se mi osvědčil na hromadné úpravy jako zmenšování snímků, přidávání vodoznaku, přejmenování souborů, převod do černobílé podoby u náhledů neupravených verzí a další.
Jak moc do svých fotografií zasahuješ softwarově?
To je samozřejmě individuální. Základem u většiny snímků je vhodný výřez, odbarvení a lokální nastavení jasu a kontrastu tak, aby výsledný vzhled odpovídal mým představám.
Co se týče samotné retuše, drobné nedostatky pleti odstraňuji ve Photoshopu pomocí nástrojů Retušovací štětec nebo Záplata, často přijde ke slovu také filtr Zkapalnění [v ZPS tomuto nástroji odpovídá Volná deformace, pozn. red.]. Jsou ale samozřejmě i případy, kdy je spektrum nástrojů, které musím použít, podstatně širší.
Jak je tvůj ateliér vybaven, co potřebuješ nezbytně pro svou práci?
Není toho mnoho. Pracuji vlastně jen se dvěmi zábleskovými jednotkami se softboxy a k tomu využívám černé a bílé pozadí. Fotím s Canonem EOS 5D Mark II a objektivem EF Canon 24–105 mm F4L IS USM, na tom ale při focení aktů v ateliéru prakticky nezáleží. Vše je jen o světle.
Pamatuji si z jedné naší dřívější komunikace, že své fotografie vůbec nefotíš do RAWu…
Přesně tak, a jsem na tom pořád stejně. Denně většinou nafotím několik set záběrů, a tak mi práce se soubory JPEG přijde rychlejší. Samozřejmě můžu fotit současně do obou formátů, na rychlý výběr fotografií pak použít „džejpegy“ a vybrané snímky konvertovat z RAWu. Přiznávám ale, že při zkoušení této možnosti jsem na výsledku nepoznal skoro žádný rozdíl. Převážně černobílé akty jsou ale v tomto poněkud specifické, v jiných fotografických žánrech bych se RAWu asi nebránil.
