Kde fotografovat lidi? Vytvořte působivé portréty v přírodě

Když fotíte s modelkou nebo jste s kamarády na výletě a chcete udělat pár portrétů, příroda se nabízí jako ideální prostředí. Je rychle dostupná, nemusíte řešit žádná povolení a máte jí kolem sebe všude tolik, že můžete i větší záběry pořídit bez nechtěných kolemjdoucích. Přečtěte si několik tipů, jak fotografie v přírodě vylepšit.

Ještě před tím, než se s vámi podělím o to, jak fotografovat portréty v přírodě, bych rád podotknul, že slovem „portrét“ nemyslím jenom záběr „hlava a ramena“, i když je takový snímek pro portréty charakteristický. Do této kategorie obecně spadají i jiná zobrazení osoby – třeba i celá postava.

Ohnisko a clona

Při přípravě tohoto článku jsem nejdříve prošel svůj fotoarchiv, předvybral 38 fotografií a z nich jsem nakonec vybral ty, které jsou v tomto článku. Při procházení statistik jsem zjistil, že jenom dva snímky měly použitou jinou clonu než tu nejlepší, kterou daný objektiv dovoluje.

Proto moje první rada zní: pokud nemáte jiný umělecký záměr, používejte při focení portrétů v přírodě co nejnižší clonu – to znamená co nejmenší možné číslo, jako například f/2.8, a pokud to jde, i nižší. Dosáhnete tím co nejvíce rozostřeného pozadí a modelka (nebo méně často model) tím bude opticky zvýrazněná.

Druhý krok, který ještě zvýší rozostření pozadí, je použití vyššího ohniska. Typická jsou čísla kolem 100 mm a vyšší (v přepočtu na full frame). Tato čísla jsou velmi důležitá při opravdu těsném portrétu obsahujícím jen hlavu. K tomuto tématu vám doporučuju přečíst si článek Proč zoomovat při focení portrétů aneb co je to portrétní objektiv.

Pokud fotíte celou postavu, není problém použít i mnohem širší ohniska jako například 35 mm. S vyššími čísly ale opět dosáhnete většího kontrastu mezi zaostřenou modelkou a neostrým pozadím.

Srovnejte následující dva snímky, které se pohybují na úplně opačných stranách spektra možností. První je pořízen velmi širokým ohniskem a vysokou clonou, díky čemuž vyniká okolí:

Naopak běžnější záběr pomocí dlouhého ohniska a navíc malé clony okolí potlačuje:

Osobně se obvykle kloním k druhé variantě a myslím, že i ostatní fotografové ji využívají o něco více. Ale na žádné z možností není nic špatného. První varianta více využívá okolí a zobrazuje jeho detaily, zatímco neostřejší verze je potlačuje a dává větší prostor modelce.

Výška focení

Můžete si také povšimnout, že u fotografií celé postavy udržuju malou výšku, ze které fotím. Můj dřívější článek Foťte lidi na správné úrovni obsahuje ukázky focení z různých výšek, takže tady jen zopakuju, že ideální je dostat se zhruba do úrovně pasu. Pro zvláštní umělecké účely se dá jít i níže, jak je vidět hned na předcházejícím snímku, kde jsem byl s fotoaparátem na úrovni kotníků.

Existuje také finta, jak analyzovat cizí snímky: pokud chcete vědět, z jaké výšky byl daný snímek pořízen, stačí určit horizont. Ten je buď přímo v záběru nebo možná schovaný za lesem či kopci, ale i tak se dá odhadnout – fotograf se totiž nachází ve stejné úrovni, v jaké horizont protíná modelku.

Kompozice fotografie s celou postavou

Úvodní dvě fotografie jsou kompozičně podobné, což není vůbec náhoda. Modelka je podle pravidla zlatého řezu umístěna zhruba do jedné třetiny šířky fotografie, a aby byla něčím vybalancována, je na opačné straně do dáli ubíhající cesta. Krásně se tak využije prostor fotografie na šířku. Nic vám nebrání využít stejný princip i při orientaci na výšku jako na následujícím snímku.

Most na této fotografii se nachází nad řekou v městském parku, proto ho ukazuju v přírodním článku – takovéto struktury můžete najít i mezi stromy.

Zlatý řez je ale jen jedna z kompozičních možností. Pokud modelku umístíte doprostřed fotografie, není to chyba. Modelka je oprávněně hlavním motivem snímku a uprostřed rozhodně vynikne – jako na následujícím příkladu. Začátečníci mají tendenci ostřit na hlavu (což je ještě správně), ale pak ji nechávají ve středu fotografie, čímž vznikne mnoho místa nad hlavou.

Při fotografování doporučuju používat následující postup: nejprve zaostřete na obličej – nejlépe na oko. Fotoaparát díky tomu zaostří a zároveň určí expozici. Jakmile máte připravený fotoaparát, už jenom najděte správnou kompozici. Povšimněte si například, že v úplném středu tohoto snímku není modelčina hlava, ale břicho.

Na posledním záběru je vidět ještě jiný prvek, který fotografii ozvláštňuje: rozostřené objekty v popředí před modelkou. Nejsou zdaleka samozřejmé, a pokud se na ně vyloženě nebudete soustředit, téměř určitě je do svých fotografiích nezahrnete. I na záběru výše jsou schválně. Mohl jsem fotit z pozice o metr vlevo, kde žádné stromy nebyly, ale místo toho jsem aparát umístil těsně vedle blízkých stromů, které pak fotografii dodají hloubku.

Pro tento kompoziční prvek je obtížné odhadnout míru. Někdy si ho divák ani neuvědomí, jindy zase příliš překáží. Proto doporučuju si na něj někdy speciálně zaměřit a tréninkově si cíleně fotit skrze objekty, které najdete. Zkušenější fotografové jsou zvyklí přemýšlet o pozadí za modelkou, ale pokud zvládnete zahrnout i popředí, dostane to vaše fotografie o další třídu výš.

Přidám ještě jednou ukázku, která vznikla už vyloženě tak, že jsem se prodral do houští a v dřepu obklopen hustým křovím jsem jen tak tak byl schopen fotit. Ovšem s výsledkem jsem spokojen, takže to za chvíli nepohodlí stálo:

Pózy modelek

Celou dobu jsem psal o kompozici, ale když si znovu projdete fotografie výše a zaměříte se na samotné pózy modelek, zjistíte, že se většinou o něco opírají, na něčem sedí nebo se alespoň něčeho dotýkají. To je přirozené a praktické z více důvodů.

První důvod je v samotné interakci s prostředím. Modelka by mohla stát volně uprostřed cesty, ale pokud se bude něčeho dotýkat, bude do okolí víc patřit a snímek nebude působit tak, jako by do něj byla modelka umístěna později na počítači.

Druhý důvod je, že odpadá problém „co s rukama“ nebo minimálně problém „co s nohama“. Nemusí se vymýšlet umělé pózy, které nevypadají realisticky, ale stačí se přibližně jako v normálním životě opřít o strom. Je to zejména zjednodušení pro začínající modelky (což nejsou ty výše), protože práce s prostředím je přirozenější než pózy s rukama ve vzduchu bez jakékoliv opory.

Střední záběry

Člověk nemusí být zobrazený celý, stačí zahrnout jen část postavy. Než přejdu k nejtěsnějším záběrům, zastavím se u snímků, na kterých je vidět polovina postavy.

Protože nepůsobí esteticky, je-li postava uříznutá v kloubu, je praktické fotit zhruba od poloviny stehen. Celý záběr je pak možné pojmout opět nějak sofistikovaněji s modelkou umístěnou na kraji nebo i uprostřed. Jako například u těchto snímků:

Úplně nejblíž

Pokud je i polovina postavy moc, dalším krokem je ořez někde v oblasti břicha nebo opravdu „čistokrevné“ portréty, tedy hlava a ramena.

Obecně zjednodušeně platí, že čím větší detail fotíme, tím víc je pozadí rozostřené. V extrémním případě tedy u záběru na hlavu dostaneme v pozadí vysoce rozostřené světlé a tmavé fleky, ze kterých není okolí vůbec poznat. Tento přístup lze použít kdykoliv, ale obzvlášť praktický je ve chvíli, kdy v okolí není nic zajímavého. Stačí ho co nejvíc rozostřit a je vše vyřešeno. Čím vzdálenější pozadí vyberete, tím bude efekt silnější.

Pokud chceme zahrnout i něco z přírodních krás, nabízí se obvykle možnost fotit skrz stromy. Skvělé fotky lze dělat i v listí, ale obzvlášť oblíbené jsou mezi fotografy jarní rozkvetlé stromy, se kterými jsou snadné efektní záběry:

Že nás sezóna nemusí omezovat, vidíte na podobné fotografii pořízené uprostřed zimy. Podotýkám, že světlo zprava je tu způsobeno mým bleskem s nasazeným fialovým filtrem.

Poslední snímek je ukázka toho, že ani při detailních pohledech se nemusíme vyhýbat interakci modelky s prostředím. Je zde ale větší riziko „efektu cizích rukou“, tedy nešťastného oříznutí, které způsobí, že zespoda se vynořující ruce budou vypadat jako končetiny cizího člověka. Naštěstí většina diváků toto hodnotit nebude a spousta snímků bude i bez složitého aranžování vypadat správně.

Odhalte další triky

Zmíněné tipy jsou jen jednou ze spousty možností, jak se na focení portrétů dívat. Postupným zkoušením určitě přijdete na další nápady, jak záběry pojmout.

Pokud už ale teď máte nějaké své postřehy, budu rád, když se o ně podělíte v komentářích.