Komponujeme fotografie květin

Květiny a rostliny kolem nás jsou poutavé a dají se vyfotit sofistikovaněji než jen jedním způsobem. Načerpejte v článku inspiraci a přečtěte si proč a jak komponovat fotografie rostlin.

Jako několik jiných klasických témat, i květiny fotil asi každý fotograf. Jenže spousta fotografií ze začátku vypadá takto:

Neříkám, že je toto řešení špatné. Tato fotografie je technicky precizní a spolu s dokonalým středovým pojetím má něco do sebe. Navíc díky její detailnosti by byla vhodná pro katalog anebo pro jiný účel, kde je potřebná vysoká popisnost. Ale co se týče umělecké stránky, lze vymyslet spoustu kreativnějších kompozic.

Klasická pravidla

Příklad výše je focený z přirozené výšky pozorovatele, který se ke květině lehce skloní. Větší dojem ale získáte z neobvyklejších úhlů. Namísto abyste rostlinu fotili z výšky, se napřed snižte na její úroveň a s fotoaparátem zamiřte prakticky rovně.

Tato činnost se snadno popisuje, ale krkolomněji vykonává, proto podobná kompozice není úplně automatická.

Navíc jsou zde použita obvyklá kompoziční pravidla – tedy pampeliška je umístěná v průsečíku čar vedoucích ve třetinách fotografie, což je obvyklá přibližná metoda pro získání zlatého řezu. A stejně tak horizont je blízko hranice jedné třetiny.

Pravidlo třetin (respektive pravidlo zlatého řezu) se objevuje často a je výhodné pokaždé, když chcete hlavní motiv vložit do kontextu a zachytit i část okolí. Právě s dlouhými ohnisky můžete snadno pomocí drobných posunů vlevo či vpravo výrazně změnit, co bude v pozadí:

Ačkoliv se tato fotografie může zdát primitivní – tulipány vypadají prostě elegantně – není tomu tak. Zachycené není žádné rozlehlé tulipánové pole, ale malinká předzahrádka na ulici, takže bylo potřeba velmi opatrně vyladit kompozici, aby nebyla vidět na jedné straně omítka domu nebo chodník na straně druhé.

Dlouhá ohniska především, ale nejen ona

Předchozí snímky jsou všechny fotografované dlouhými ohnisky. To je pro při focení květin typické, protože zjednodušeně platí, že čím delší ohnisko, tím více bude rozmazané pozadí, a rostlina tak vynikne. Navíc u zoomových objektivů je obvykle pravdou fakt, že největší detaily se dají dělat právě na nejdelším konci, takže u takto malých objektů jsou vyšší ohnisková čísla ve výhodě.

Nicméně fotit lze i ohnisky mnohem širšími. Například u fotky s pampeliškami je další možností zachytit celou louku.

Kvůli co největšímu efektu není na záběru nic, co tam nepatří. Kdybych se otočil lehce vlevo, už by tam byly domy nejbližší vesnice. Vpravo na obzoru zase číhal temný les. Díky tomu, že jsem se obojímu vyhnul, působí záběr jako louka táhnoucí se všemi směry.

Byť je to neobvyklé, je možné použít široké ohnisko i na detaily. Na tomto snímku je dokonce vidět efekt ultraširokého ohniska (16 mm na full frame) a pro zajímavější kompozici jsem zvolil podhled. V tuto chvíli se lépe fotí s fotoaparáty s výklopným displejem. Můj touto schopností nedisponuje, takže jsem potřeboval několik pokusů, než jsem trefil zaostřený záběr.

Diagonály

Předchozí záběr je na šikmo. Nakonec jsem ho preferoval před rovnějším pohledem, protože natočení aparátu přidalo na dynamice.

Toto je obecná vlastnost fotografií, a pokud v záběru vyloženě není horizont, lze snímek udělat více akční využitím obrazových prvků, které se táhnou diagonálně.

Stejně tak spletené větve rostoucí shora dolů působí staticky, ale stačí je na snímku zachytit diagonálně a vše je působivější:

Opakování prvků

Toto kompoziční pravidlo se v nějaké formě vyskytovalo už v předchozích fotografiích, ale je třeba si uvědomit jeho důležitost. Opakováním prvků přidáte do snímku harmonii, která se často může spojit právě se zmiňovanými diagonálami.

Pokud ještě využijete malou hloubku ostrosti, dostanete květiny ustupující a rozmazávající se do pozadí. Opět si povšimněte, že zaostřené místo se znova nachází v průsečíků třetin:

Alternativně lze fotit „z boku“ a zaostřit tak na všechny prvky. Nerozmazávají se tedy (tak moc) směrem dozadu a dopředu a máte je všechny na fotografii zobrazené rovnocenně:

Chaos s pravidly

Nakonec jsem si nechal fotografii, která není komponovaná podle žádného geometrického pravidla:

Ani tady se nejedná o náhodné zmáčknutí spouště. Pro maximální efekt bylo klíčové vyplnit snímek, aby se lístky táhly od kraje ke kraji a aby nebylo zabrané nic jiného – konec série lístků nebo dokonce cizí předměty. Jedná se tedy o podobné uvažování, jako u pampeliškové louky, jen v mnohem větším detailu.

Hledejte nové kompozice

Fotografie rostlin nemusejí vypadat pořád stejně, i když k tomu ze začátku svádí. Snažil jsem se vypíchnout nejdůležitější pravidla, ale pokud jste u focení podobných přírodních tvarů úspěšně použili ještě nějaká další, budu rád, když se pochlubíte v komentářích. A samozřejmě přeju hodně zdaru na vašich fotolovech.