Rozhovor: Pokud to přežiju, budu mít o čem vyprávět, říká lovecký fotograf Adam Simandel
Když zrovna nepodniká horské expedice nebo nestopuje zvěř v divočině, najdete ho alespoň lovit záběry v lese. Adam Simandel se věnuje poměrně netradičnímu žánru – lovecké fotografii, a jak sám přiznává, je téměř stále jednou nohou v nebezpečí. Přesto možná překvapivě loveckou fotku přirovnává k fotce svatební. Prohlédněte si poutavé snímky ambasadora Zoner Photo Studia a nechte se vtáhnout do vyprávění. Ať už bychom Adama označili za dobrodruha, nebo za šílence, jedno je jisté – nuda v jeho životě nemá místo.
Adame, na svém blogu a Instagramu se profiluješ jako lovecký fotograf. Co to vlastně všechno obnáší?
Lovecká fotografie tak, jak ji beru já, se skládá z lovecké kynologie – tedy výcviku, zkoušek a soutěží – dále tam patří samostatný nebo společný lov a v neposlední řadě myslivost. O té se bohužel v poslední době moc nemluví, přitom jde i o starání se o přírodu, zvěř a o pedagogiku. Ke každé této části se přistupuje individuálně, ale s jedním společným jmenovatelem – důrazem na bezpečnost.
Jak ses k takto neobvyklému žánru fotografie dostal?
Pocházím z myslivecké rodiny a v podstatě ani nevím kde a čím ten zlom nastal, jen přišel moment, kdy jsem si na lovu uvědomil, že to nikdo nefotografuje. V té době jsem ale neměl žádný fotoaparát a ta myšlenka se ztratila. Po příchodu do nové práce v Brně jsem si koupil malý kompakt Olympus. A občas, když jsem šel jako geodet do terénu, jsem něco cvaknul. Pak přišlo první zveřejnění v odborném časopise a to mě nakoplo. Přes ultrazoom a první kritiky a regionální úspěchy jsem upgradoval na zrcadlovku a začala nová etapa učení. Tehdy jsem se dostal do prvního kontaktu s programem Zoner Photo Studio. Přišly úspěchy za oceánem… do této chvíle jsem myslivost ještě nefotil.
Nabízí se otázka, kdy se to zlomilo?
Zhruba před 5 lety s novým strojem. Objevily se první spolupráce, první „lovecké“ úspěchy a kontakty a vývoj lovecké fotografie jako celku. Česko-slovenskou myslivost prezentuju široké veřejnosti víceméně po celém světě a snažím se vytvářet pozitivní odkaz lidem, kteří nevědí, ale jsou otevření informacím – byť ne vždy se to daří.
Zmínil jsi seznámení se Zoner Photo Studiem. Bez kterých funkcí by ses při úpravách neobešel? Je na postprodukci lovecké fotky něco specifického?
Vzhledem k tomu, že lovecké sezóna probíhá od září do ledna, února, tak je trochu problém s dostatkem světla. Hlavně když je sychravé počasí, nebo se loví v lese. Proto je pro mě zásadní úprava expozice, jasu a stínů. To je pro mě takové to chycení kliky a otevření dveří. Potom se začnu rozhlížet, co dál. Co fotograf, to jiná vize, to jiné oko. Specifický postup na postprodukci asi není.
Lovecká fotografie je hodně akční žánr. Co je u těchto snímků klíčem k úspěchu?
Jednoznačně vytrvalost, velká dávka sebezapření, neskutečná dávka štěstí a náhody. Samozřejmě dostatek informací a odvahy vykročit z komfortní zóny. Když si člověk představí, co to ta lovecké fotografie v kořenu slova je, tak mi paradoxně dá za pravdu svatební fotograf, protože jsou momenty, které se neopakují a nikdy se je nepodaří znovu zachytit. U lovecké fotky se musíte stále rozhlížet kolem sebe, být ve střehu. A to nejen kvůli záběru, ale i kvůli vlastní bezpečnosti.
Díky focení se dostáváš na různé expedice, byl jsi třeba v Kyrgyzstánu. Jak to na takové expedici vypadá?
Víceméně jako kdybych byl lovec. Konkrétně v Kyrgyzstánu jsem neměl akorát zbraň. Všechno jsem absolvoval s lovci a dokumentoval jsem v podstatě celou expedici od táboření až po stopování a lov. Kyrgyzstán byl náročnější v tom, že jsme se přesouvali na koních po hřebenech skal ve výšce 3500 m nad mořem… takže sesednutí z koně a rychlejší chůze byly hodně náročné. Na jiné expedici v Americe jsme právě při stopování bojovali s těžkým terénem. V podstatě namísto zbraní mám fotobatoh, místo dalekohledu fotoaparát, jinak je moje výbava víceméně totožná: nůž, čelovka, rukavice… Já osobně na expedicích taky používám mobil a GPS, což se mi osvědčilo, když jsme se ztratili ve Švýcarsku v Alpách.
Několikrát tu padlo slovo bezpečnost. Dostal ses někdy v terénu do hodně nebezpečné situace?
To záleží na úhlu pohledu. Nebezpečný může být i terén, střet se zvěří, napadnutí, případně zbloudilá nebo odražená střela. Lovecký fotograf je vždy jednou nohou v nebezpečí. Co já osobně pokládám za nebezpečí, kdy jsem byl pár sekund od konce, je střetnutí s baribalem ve stanu v americké divočině.
Jak se to stalo?
V noci okolo půlnoci se ozval zvuk. NIkdy jsem do té doby medvěda neviděl ani neslyšel, ale nějak mi bylo úplně jasné, co se blíží. Puška byla opřená o strom a asi bych k ní nedoběhl. Ve stanu jsem se vždy při jeho krocích posouval do středu, abych v případě, že se ožene tlapou, nedostal přímou dávku. Z nohavic jsem vytáhl nůž v obalu a čekal jsem, co bude.
Baribal je známý tím, že na rozdíl od jiných druhů medvědů na něj nefungují finty s děláním mrtvého. Baribal vás začne žrát. Naštěstí tenhle byl jen zvědavý, což mě asi zachránilo. Ráno jsem vyšel ze stanu a vážně jsem si nebyl jistý, jestli to nebyl jen sen z únavy. Bohužel nebyl, stopy ve sněhu to potvrzovaly. Takže další dny jsem nespal. A po třetí takto probděné noci jsem usnul a i kdyby mě žral, tak spím dál.
Ale jak se říká: „kdo se bojí, nesmí do lesa.“ Tak při takových situacích mi jen probleskne hlavou: „jestli to přežiju, budu mít o čem vyprávět!“
Na svém blogu píšeš, že fotografování pro tebe není jen práce, ale životní styl. Musel jsi pro dráhu loveckého fotografa něco obětovat?
Asi bych to nenazval obětí když děláte to, co vás baví a vidíte v tom smysl. Přímo při fotografování a zejména při expedicích tak obětuji možná něco málo pohodlí, ale to jako oběť úplně neberu. V konečném důsledku jsem ve všem dobrovolně a vždycky můžu říct ne.
Co patří do tvé základní výbavy, když vyrážíš do terénu?
Všechno, co se mi vejde do batohu. Bývá to foťák s dlouhým ohniskem, foťák s krátkým ohniskem, objektivy s rozsahem od 16 do 300 mm, akumulátory, paměťové karty, protismykové rukavice, nákrčník, zapalovač, powerbanka, nabíječky, čelovka, zápisník, sluchátka, pršiplášť a bolo – to je myslivecká ozdoba na košile. Stativ a monopod nepoužívám, zdržují.
Už několik let pořádáš projekt Workshop Dog (zkráceně Wo-Do), který na svém blogu popisuješ jako fotograficko-výcvikový seminář. Co si pod tím představit?
Je to patentovaný soubor zájmů různých skupin. Jednak lovecké kynologie, fotografování a v neposlední řadě také pedagogiky. Především ohledně bezpečnosti fotografa na lovu, bezpečnosti psovoda na lovu, máme tam fotografické okénko a součástí jsou i různé semináře ohledně kynologie nebo myslivectví.
V neposlední řadě jde hlavně o propojení těchto skupin mezi sebou. Mně nevadí, když tam přijde člověk s kompaktem… Celková myšlenka Wo-Do je předat zkušenosti, ne naučit lidi, aby fotili jako já.
Tvoje fotky se pravidelně objevují v médiích a publikacích, máš za sebou i autorskou výstavu. Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
Hodně těžká otázka. Asi bys čekala, že začnu heslovitě vyjmenovávat konkrétní fotografie. Ano, podařilo se mi pěkně se umístit ve světě na různých fotosoutěžích. Největší úspěch jsou pro mě ale asi zážitky, které jsem prožil díky pozvání od lidí, kteří sledují mojí práci. To jsou malé dílky, které vytvářejí velký celek. Když jsou lidé zvědaví a čekají, s čím přijdete zítra a pozítří…
A otázka na závěr: Kdyby sis mohl nafotit jakékoliv zvíře kdekoliv na světě, kam bys zamířil?
Těch zemí je hodně a každý lov, každá expedice je velmi individuální. Vzpomínková a výjimečná. No, nebyl jsem na Novém Zélandu, v Austrálii a v Africe. Rusko bylo v plánu, ale bohužel covid. A zvíře… no, když vyfotím takovou tu až kýčovitou fotku medvěda grizzly ve vodopádu, jak loví lososa, tak se určitě chci potopit do klece k žralokům. Nebo, a to si myslím, že je reálnější, fotit z člunu na hladině pár vyskakujících žraloků.