Mihaela Noroc: 10 věcí, které nás může naučit o focení portrétů
Mihaela Noroc vyrůstala obklopená obrazy svého otce, plnými barev, které se jí daří vnášet i do svých portrétů. Procestovala přes padesát zemí světa včetně Tibetu, Severní Koreje, Amazonského pralesa a několika válečných zón. Prostřednictvím vizuálně precizních fotografií a krátkých příběhů nám ve své první knize The Atlas of Beauty poodhalila život více než 500 žen a ve své práci dál pokračuje.
„Mnohé z nich tvrdě pracovaly a občas čelily diskriminaci. Ale i za těchto těžkých podmínek zářily jako hvězdy – důstojností, silou a krásou,“ popisuje v knize The Atlas of Beauty. Pojďme se nyní podívat, co se z jejích portrétů můžeme přiučit jako fotografové.
Přátelská a bezpečná atmosféra
Na svých snímcích zachycuje autentický a přirozený výraz žen bez strojenosti. Většina je z ulice, kde svoji vyvolenou osloví a požádá ji o fotku. Někdy musí požádat o svolení i jejich manžela, bratra nebo otce. Některé ženy utěší, že nemusí být hubenější, mít make-up a hezčí šaty, aby byly krásné, jindy má jen pár minut, než ženě poletí letadlo, než jí začne zkouška v divadle nebo než kadeřník nažhaví natáčky.
Úsměv a pochopení pro ženiny obavy hraje významnou roli, k tomu zájem o její příběh – stačí i pouhá otázka, kam má namířeno, odkud jde nebo jak se má, aby se poodhalil kousek z jejího života, z její kultury a jejího smýšlení.
„Přistoupím k ženě, kterou chci fotografovat na ulici. Vysvětlím jí, o čem je můj projekt. Někdy svolí, někdy ne, to záleží i na zemi, ve které jsem,“ vysvětluje Mihaela Noroc v rozhovoru pro BBC.
Přímý pohled do objektivu
Je to právě přímý pohled do kamery, který nás k portrétované připoutává, díky kterému se nás snímek dotýká kdesi v oblasti hrudníku. Mezi fotografiemi Mihaely Noroc nenajdeme jedinou, ve které by měla ženy oči sklopené nebo zahleděné do dálky. Po milionté v historii lidstva potvrzuje, že oči jsou zrcadlem duše. Žena navíc díky přímému pohledu působí sebejistě, což v mnohých částech světa nemusí být vůbec lehké.
Barvy, které se perfektně doplňují
Podobně jako v tvorbě reportéra Steva McCurryho, i pro portréty Mihaely Noroc je charakteristická precizní práce s barevnou kompozicí. Zatímco analogické barvy evokují harmonii, kontrastní neboli doplňkové barvy jsou mnohem výraznější a vnáší do snímku dynamiku.
Umění je barvy vyvážit a vhodně zkombinovat. Začínajícím fotografům pomůže barevný kruh. Doplňkové barvy leží naproti sobě (například modrá a červená), zatímco analogické barvy najdeme vedle sebe (třeba modrá a fialová). Velmi jednoduchým a efektivním řešením, jak zdůraznit hlavní motiv, je najít k němu kontrastní pozadí.
Přirozené světlo
Ty odlesky v očích, to není softbox nebo externí blesk. Na všech fotografiích nejen u tohoto článku můžete pozorovat, jak se dá pracovat s přirozeným světlem. Na fotce níže fotografka rozptýlila korunou stromů ostré polední slunce, které jinak vytváří temné stíny. Přírodním difuzérem může být i zatažená obloha, která je pro fotografování portrétů ideální – světlo je rovnoměrně rozptýlené po celé tváři.
„Během fotografování používám vždy přirozené světlo. Snažím se vytvořit pocit pohodlnosti a zachytit magický okamžik, kdy se žena otevře a kdy se mohu ponořit do jejích očí a zachytit její vnitřní krásu,“ popisuje Mihaela Noroc.
Oddělte postavu od pozadí
Shluk lidí, pohybu, barev a tvarů, ve městě běžná vizuální přestřelka. Buď můžete portrétované přemluvit, aby s vámi zašli do postranní uličky a na podobná klidnější místa, nebo si musíte poradit s tím, co máte. Nejjednodušší způsob, jak snížit rušivé prvky, je použít objektiv s delší ohniskovou vzdáleností a nastavit nízké clonové číslo, například f/2.8. Tím docílíte velmi malé hloubky ostrosti, která osobu izoluje od pozadí. A je to právě ona, kdo přitáhne divákův pohled.
Nezapomeňte však na barevný kruh a kontrastní barvy, aby pohled diváka neputoval od tváře k výraznému červenému fleku v pozadí – že by turban nějakého Inda anebo dopravní značka? Ale pozor: u skupinových portrétů je potřeba použít vyšší clonu, například f/8, především pokud stojí za sebou.
Pracujte s kontextem
Sled tváří se snově rozostřeným pozadím by začal po čase unavovat i lenochoda. S použitím širokoúhlého objektivu nebo vyššího clonového čísla dodáte do snímku více z prostředí, ve kterém portrétovaný žije. Tetelivý ruch ulice, architektura typická pro pouštní nebo futuristická města, ručně tkané koberce po stěnách, to vše pomáhá divákovi dokreslit si obrázek o každodenním životě člověka na snímku a o jeho kultuře.
Sbíhání linií
Další tip, jak vizuálně zaměřit pozornost přímo na portrétované, je nechat k nim směrovat linie, které se přirozeně v prostoru objevují. Mosty, domy, cesty, záhony, na tom nezáleží.
Tip na základní pózu, která sluší každému
Sebejistota žen vyzařuje nejen z jejich pohledu a zdvižené brady, ale i z držení těla. Nevím, zda Mihaela portrétovaným říká, jak se mají postavit, ale na jejích portrétech můžeme vypozorovat užití základní pózy: šikmá linie ramen.
Jak na to? Je to jednoduché – portrétovaného požádejte, aby se postavil mírně bokem k objektivu, přičemž přenese váhu na jednu nohu a hlavu natočí zpět k vám. Tím obohatíte portrét o pár líbivých linií a máte zaděláno na dobrou fotku.
Zaměstnejte jim ruce
Pokud fotíte celou nebo tři čtvrtě postavy, dávejte si pozor, co dělají portrétovaní s rukama. The Atlas of Beauty je studnicí inspirace: ženy mají ruce klasicky založené na prsou, v pase nebo v klíně, případně si jimi podpírají hlavu. Mimoto si ale přidržují šátek, šaty a kapuci, drží knihy, mušle, zeleninu, řídítka kola, boří prsty do hřívy koním, a světě div se, vždy u toho vypadají naprosto přirozeně.
Hledejte ve fotografování smysl
Mihaela Noroc našla něco vzácného: poslání. Svou tvorbou se snaží ukázat svět v jeho bohatosti a různorodosti. Pátrá po vnitřní, nikoli vnější kráse. Chce ukázat, co máme jako lidé společného, co nás spojuje. Ženy na jejích fotografiích jsou zajímavé samy o sobě, ale až v sérii s ostatními portréty přesahují sebe samotné.
„Nakonec jsme všichni součástí jedné krásné rodiny,“ říká Mihaela a nepřímo tak odkazuje na neméně ambiciózní projekt Edwarda Steichena The Family of Man, který vznikal bezprostředně po druhé světové válce.
Abychom nezabíhali k sentimentálnosti, víte, co doporučuje autorka fotografům, kteří by chtěli jít v jejích stopách? Pořídit si dobré boty. Práce, jako je ta její, vyžaduje hodně chůze a objevování.
Popisky k fotkám volně přeložila autorka článku.