Příběh fotografie: Grossglockner a Heiligenblut

Vyprávění o tom, jak vznikla tato fotka nás tentokrát zavede na úpatí nejvyšších hor Rakouska do malé vesnice Heiligenblut. Opět bylo potřeba trocha plánování a příprav. Přese všechno to nestačilo a musel jsem nedokonalosti dohánět později na počítači.

Alpy jsou téměř nekonečným zdrojem fotografické inspirace a zároveň nejsou z Česka příliš daleko, takže se tam rád vracím a hledám pro mě nová místa. Toto léto padl los na Vysoké Taury, kde je k vidění i nejvyšší hora Rakouska, Grossglockner (3 798 m).

Na několik úchvatných výhledů v okolí vede vysokohorská silnice, která začíná v údolí ve vesnici Heiligenblut (v překladu Svatá krev), takže je logické si ji zvolit za základnu.

Vesnice Heiligenblut samotná

Nejen že je tato obec skvělé logistické místo, ona je také úžasná na pohled. Pojďme se na ni zadívat zdálky:

Heiligenblut je uprostřed vysokých kopců posázených stromy, kde tu a tam vykukuje nenápadná budova. Jediný velmi nápadný je elegantní kostel, který se tyčí na svahu. V pozadí je samotný Grossglockner (v překladu Velký zvon), což je na tomto snímku zasněžený vrchol vlevo. Na finální fotce jsem se rozhodl umístit ho přímo doprostřed. Pod nejvyšší horou je ledovec Pasterze, což je jediná dominanta, kterou přímo nevidíme, ale z něj vytéká řeka Möll, a ta je naopak přímo před námi.

Průzkum možností

Rozhodně jsem chtěl mít vesnici nějak hezky zachycenou a nahrávalo mi, že jsem v ní měl strávit další čtyři dny. Po cestě do obchodu nebo při cestách do vzdálenějšího okolí jsem tedy hledal, odkud by byl záběr nejlepší, abych byl pak připravený, až se objeví krásný západ slunce. V tu chvíli není času nazbyt. Je potřeba být na správném místě, protože podmínky se rychle mění a za pár minut může být fotografická šance pryč.

Kromě záběru z velké dálky s řekou jsem zvažoval i opačný extrém, kde kostel vyplňuje takřka celou výšku snímku.

Hotel napravo působí přece jen rušivě, byť by nejspíš šel zjemnit při úpravách na počítači. Ale vadilo mi i to, že Grossglockner je zbytečně zčásti zakrytý věží. Snadno se řekne, že jsem měl změnit místo focení a posunout se víc doleva, jenže tam už byl ostrý svah dolů.

Nakonec zvítězila střední varianta, kde je dobře viditelný kostel i nejvyšší vrcholky, jen jsem obětoval výhled na říčku v údolí. Ta sice pořád teče uprostřed snímku, ale kvůli stromům není vůbec vidět.

Proč dělám panorama teleobjektivem

Někteří čtenáři si mohli všimnout, že ač je záběr relativně úzký, je složený z několika samostatných fotek focených teleobjektivem. Důvody jsou dva.

První z nich je ten, že na dovolených (nebo spíš pracovních cestách) nosím co nejméně objektivů, typicky pouze ultra široký zoom s ohnisky 16-35 mm a teleobjektiv pokrývající 70-300 mm. Mezi nimi je mezera, a právě na této dovolené se velmi často stávalo, že ideální ohnisko by bylo to, které nenosím s sebou. Po čase jsem už rutinně v takových situacích fotil víc snímků teleobjektivem otočeným na výšku, abych je později doma spojil.

Druhý důvod je ten, že i když by pro záběr stačil širší objektiv, panorama zachytí vše v mnohem vyšším rozlišení, což se může například při velkém tisku hodit. Oříznutím obrázku je také snadné udělat jinou kompozici podle chuti.

Odpoledne plné dramatu

Vše bylo připraveno a teď už jen stačilo nějaký den po návratu z výletu relaxovat v ubytování a občas se kouknout ven na západ slunce. Plán byl vyrazit na lov fotek, až se bude sluneční kotouč blížit k vrcholkům hor.

Jenže jsem si najednou s hrůzou uvědomil, že hotýlek je o něco výš než moje vyvolené lokace. Takže jestli z okna pokoje vidím slunce vysoko nad horami, je klidně možné, že na skutečném místě focení se už nachází pod nimi. 

V mžiku jsem byl obutý a upaloval ulicí se stativem v ruce, abych ho mohl už cestou rozkládat.

Obavy se potvrdily napůl. Na jednu stranu jsem slunce těsně nad horami stihl a mám ho zaznamenané na fotkách. Jenže zároveň se s pozdním světlem změnil charakter scény a nejlepší místo nakonec bylo asi o 50 metrů jinde, než jsem tipoval. A na nové pozici už slunce vidět nebylo. 

Za chybu v plánování jsem si vynadal, ale stalo se. Jiný den už se bohužel podmínky nesešly, takže jsem musel vycházet z toho, co jsem nafotil.

Nic není ztraceno

Z úvodní fotky už asi tušíte, jaký byl další postup. Vzhledem k tomu, že jsem měl záběry se sluncem i bez něj, jen z (o pár kroků) jiných míst, dávalo smysl vše zkombinovat dohromady.

Při té příležitosti jsem se také rozhodl sluneční kotouč o něco zmenšit, jako kdyby bylo slunce víc zakryté. Zdálo se mi, že na původním snímku zbytečně dominuje. Zpětně si ale nejsem jistý, jestli tak velké zmenšení byla nejlepší volba.

Celý proces editace

Vypadá to, že jsem si zpracování podstatně zkomplikoval, jenže ono už komplikované bylo.

Nespokojil jsem se jen se samotným panoramatem dělaným teleobjektivem, ale udělal jsem ho zrovna ve dvou řadách nad sebou, aby pokrylo větší část údolí. Vysoký dynamický rozsah scény mě navíc donutil každý snímek vyfotit ve třech různých expozicích.

Takže už pro počáteční obrázek jsem musel nechat spojit 48 fotek, což na kartě znamenalo 1,8 GB dat v RAW formátu. Pravda, překryvy jsem nešetřil a přesto jsem si na konci focení série nebyl jistý, jestli obě řady končí stejně, a tak jsem si udělal i záběry „pro jistotu“. Můžu dopředu prozradit, že finální obrázek má po ořezu stále skoro 200 megapixelů.

K tomu jsem měl fotku z vedlejšího místa, kde slunce ještě svítilo.

Na horní část fotky bylo nejen potřeba umístit slunce, ale také dotvořit oblohu i s kusem kopce. Z těchto tří úprav bylo slunce nakonec opravdu nejsložitější, protože nebylo snadné je nenápadně prolnout se stávající oblohou. Ale nakonec se krok podařil.

Poté už zbyly jen poslední barevné a světelné korekce a snímek je hotov.

Chyby se dají napravit

Samozřejmě mě mrzí, že se mi slunce nepovedlo už při focení dostat do finálního záběru. Ale jsem rád, že se moje chyba dala napravit a výsledná fotka navozuje dojem tamější scény, jak si ji pamatuji. Udělali jste také někdy takovou chybu, kterou jste museli s potem na čele zachraňovat?