Příběh fotografie: Poutní kostel nad mlhou

Farní kostel Frauenberg an der Enns je můj oblíbený a cesta mě kolem něj vedla už několikrát. Doufal jsem, že se mi ho jednou podaří vyfotit nad mlhou, ale i když se počasí vydařilo, stále byla cesta k tomuto snímku složitější, než jsem počítal. Povím vám příběh, jak vznikla fotka kostela nad mlhou.

Scéna je z Rakouska. Jedná se o jedno z mnoha alpských údolí, které tvoří skoro dokonalá rovina obklopená horami. Nicméně uprostřed této roviny je kopec a na něm tento poutní a farní kostel. Oproti okolním skalám je celkem nízký, ale pořád se nad rovinu zvedá o 100 metrů, takže je zdáli vidět a velká stavba na něm rovněž. Ta tu ostatně stojí už od roku 1489.

Kolem tohoto kostela jsem jel už vícekrát při cestě hlouběji do Alp a pokaždé jsem se na něj těšil. Až jsem si jeden rok dojednal ubytování poblíž, abych prozkoumal i jeho okolí a vyfotil si pořádně památku samotnou.

Mlha

Byl jsem u něj ke konci léta, kdy se dalo na ranní mlhu prakticky spolehnout. Právě mlhu, opar nebo nízkou oblačnost mám rád, protože výrazně mění prostředí a paprsky ranního slunce nabývají na dramatičnosti.

Mám i fotku kostela v mlze z pohledu zdola z údolí, kdy se poutní místo klube z temnoty.

Ale stále to nebylo ono. Bylo by skvělé mít kostel v záři slunce z pohledu nad mlhou.

Plán

Předem jsem si na mapě našel cesty po stranách údolí, které vedly na vyšší kopce. Zároveň jsem nechtěl fotit nudné snímky se sluncem v zádech, takže jsem si hledal spíš pozici buď proti světlu, nebo se sluncem po straně. To mě přivedlo na cestu, která sice byla asi 2 kilometry daleko, ale vzhledem k tomu, že areál kostela je velký, s teleobjektivem by to nemusel být problém.

Ráno se objevovala mlha velmi pravidelně, takže ta samotná mi starost nedělala. Horší bylo, že jsem nevěděl, jak vysoko vlastně pokračují, a jestli nemají nějaký nešťastný tvar. Kdyby byl kostel v mlze, nejspíš by stačilo počkat, až opar ustoupí níž. Na tento ústup se také dalo spolehnout, byť někdy byla čekací doba v řádu mnoha hodin. 

Horší by bylo, kdyby kostel byl bez mlhy, ale úbočí, na kterém jsem hodlal stát, by bylo stále zahaleno. Pak bych neviděl vůbec nic. Ale to už je riziko plánování.

Lesy

Ještě tu byla jedna drobnost, kterou jsem neměl domyšlenou do detailů a jednoduše jsem doufal v náklonnost štěstěny. Kopce kolem jsou totiž porostlé lesy a není v nich příliš mýtin. Ani u mojí nalezené cesty to z fotomap nevypadalo na nějaké holé místo kolem. Ale na druhou stranu jsem měl být na poměrně prudkém svahu, kde stromy rychle ubíhají směrem dolů, takže jsem doufal, že mezi nimi objevím skulinu, kde jich pár chybí.

Den D

Ráno je to klasika: Hned po budíčku vykouknout z okna, jak je na tom mlha – je tma, ale asi dobře – takže rychlá snídaně a hurá autem k úpatí kopce.

Odtud už to je lesní cestou výšlap pěšky do kopce. Protože převýšení kostela nad terénem je zhruba oněch 100 metrů, čekám, že budu muset vystoupat také tolik, případně o trochu výš. Ale ne o moc, protože jsem nechtěl koukat shora.

Po cestě jsem se už nemohl dočkat výhledu, ale znervózňovaly mě stromy kolem. Přesněji řečeno jejich hustota a malý počet děr. Ale neztrácel jsem naději.

Když jsem dorazil do dostatečné výšky, mlha byla tam, kde měla být. Bohužel situace s porostem se nezlepšila, takže jsem najednou zoufale pobíhal po cestě sem a tam, ale ideální místo jsem stále nenacházel. Bylo to s podivem, protože jsem se chystal fotit ohniskem 150 mm, což je zhruba jako kdybyste natáhli ruku a zkoušeli dlaní zakrýt okolí. Takto malý volný úhel mezi stromy by stačil, ale přesto nebyl k mání.

Finta

Uchýlil jsem se k triku: Našel jsem místo s nejméně větvemi a úzkým průzorem začal fotit. Ovšem namísto jednoho snímku jsem jich udělal hned pět, každý trošku posunutý, aby mezerou zabíral jinou část scény. Fotil jsem s manuálním nastavením, aby nebyla každá fotografie jinak světlá.

Pokud se mně nepovede nic lepšího, mám základ, ze kterého snad bude možné rekonstruovat to, co jsem viděl.

Putoval jsem pak cestou ještě výš, ale když jsem se začal dostávat úplně mimo výhled na kostel, uznal jsem prozatímní částečnou porážku a vrátil se k autu. Zpracovávat fotky jsem se chystal až po návratu z dovolené, ale teď byla ještě příležitost zjistit, jak vlastně taková mlha vypadá z pohledu kostela.

U něj jsem sice nenašel žádný dokonalý výhled, ale mám alespoň záběr pro ilustraci:

Zpracování

Vrátil sem se z dovolené a nadešla kritická fáze. Podaří se mně složit fotky dohromady? Samozřejmě už víte, že se to povedlo, ale k mému překvapení cesta nebyla zrovna přímočará.

Díky focení teleobjektivem na obrovskou vzdálenost vše sedělo a změna pozice o metr sem nebo tam byla zanedbatelná. Stejně tak pohyb mlhy během focení je jen drobný detail – není důležité mít ji přesně jako v tu chvíli, takže stačí, když cáry oblak jen zhruba navazují.

Horší bylo, že jsem se lehce netrefil a část výsledné kompozice jsem neměl pokrytou.

Nakonec jsem použil díly ze čtyř fotek, ale zbytek jsem musel domalovat. Tady asi stejně jako u budoucích článků budu muset psát „To bylo ještě v dobách, kdy neexistovala generativní AI…“, protože automatické doplnění bude brzo běžná věc. Tady se ale jednalo ještě o rok 2017 a manuální práci. Ale přece jen jsem při focení dával pozor, abych nafotil důležité části (v tomto případě stavby), takže ani ruční dokreslování mraků nebylo tak složité.

Protože je vše foceno na dálku přes cáry mlhy a ještě jsem exponoval vpravo (tj. snímek co nejsvětlejší, ale bez přepalů), je fotka velmi světlá a málo sytá. Je tedy potřeba ji ještě ztmavit a přidat sytost. Výsledek je pak mnohem výraznější:

Hotovo

S touto fotkou mám zážitky jako na houpačce, kdy se střídají dobré a špatné zprávy. Nakonec se ale vše povedlo a mám fotku, kterou jsem si představoval. I když větší mezera mezi kostelem a horami by neškodila. A taky už mám od té doby mnohem delší teleobjektiv. Že by příště vyhrálo jiné fotící místo? Uvidíme…