Profil fotografa: Pavel Bílek – Objevování nových světů v infračerveném spektru

Zatímco v předchozích rozhovorech s fotografy vystavujícími své snímky na webové galerii Zonerama jsme vedli dialog spíše o klasické cestě k fotografii, tentokrát jsme vybrali autora, který pracuje a experimentuje s tím, co digitální technika nabízí.

Jak jste se dal dohromady s fotografií?

Moje první letmé setkání s fotografií bylo někdy v roce 2002. Asi jako každý amatér jsem fotoaparát používal spíše jen pro zachycení momentek z výletů a různých oslav. Nejdříve to byly digitální kompakty Olympus Mju Mini a Canon PowerShot A630.

Digitální fotografie jako vážnější téma mne zaujala až o sedm let později. Tehdy jsem začal pročítat fotografické časopisy, navštěvovat fotoservery, blogy a snažil se proniknout více do hloubky. Pochopil jsem, že pouze s kompaktem to opravdu nepůjde a pořídil jsem si digitální zrcadlovku. Tímto krokem, dá se říct, započala moje ‚cesta za zrcadlem‘.

Co tvoří základ Vaší výbavy?

Používám digitální zrcadlovku Canon EOS1000D se setovým objektivem Canon EF-S 18–55 mm F3,5–5,6 IS pro vytváření snímků v HDR (High Dynamic Range, vysoký dynamický rozsah, pozn. red.) a objektiv Canon EF 50 mm F1,8 II pro fotografování v infračerveném spektru.

Vaše galerie na Zoneramě se plní zatím ve třech různých albech: panoráma, infračervená fotografie a snímky vytvořenými technikou HDR. Vypadá to, že se zaměřujete výhradně na techniky úzce související s postprodukcí. V uvozovkách klasické fotografování Vás nebaví?

Nedá se říct, že by mě nebavilo fotit klasiku jako jsou třeba portréty nebo černobílá fotografie. Každá fotografická disciplína má svoje kouzlo. Spíše je to ale dané tím, že jsem fotografii nestudoval.
U HDR mě baví to, jak vysoký dynamický rozsah zvýrazní detaily, strukturu a prostorové vnímání. Například u fotografií z Terezína tato technika ještě více zdůraznila atmosféru již tak dost ponurého a smutného místa. Naopak v Kouřimském skanzenu lidových staveb jsem technikou HDR docílil pohádkového vzhledu umocněním teplých tónů dopadajících slunečních paprsků.

Zaujaly nás právě snímky s vysokým dynamickým rozsahem. Přestože by je možná někteří zarytí fotografové už jako fotografie neoznačili, nedá se jim rozhodně upřít, že jsou zajímavé. Můžete prozradit něco blíže o jejich vzniku?

Ano, s tímto názorem se setkávám poměrně často. Vždy je to ale otázka toho, co dokáže nějakým způsobem zaujmout, inspirovat a podnítit k cíli. To, že HDR ‚nezapadá‘, není důvod ji nezkusit.
Scény si vybírám převážně na internetu. Se zájmem sleduji několik fotogalerií, kde pravidelně čerpám inspiraci. Pro vyhledávání zajímavých lokací využívám aplikace jako Google Earth a Panoramio. Je úžasné, kolik zajímavých míst se díky nim dá objevit.

První HDR jsem dělal z jednoho RAW souboru. Později jsem se naučil využívat expoziční bracketing přímo ve fotoaparátu a většinou skládám ze tří expozic. Když nejsou příznivé světelné podmínky, tak používám pět různých expozic, v extrémních podmínkách i devět snímků.

Postproces je pro konečný vzhled HDR fotografie neméně důležitá součást práce. Podobně jako je potřeba zvolit správné hodnoty při pořízení zdrojových snímků, tak stejnou péči je třeba věnovat i následnému zpracování.

Mnoho HDR začátečníků tento efekt používá až v nepřiměřené míře s cílem vytvořit co nejzajímavější fotku. Tomuto ranému období jsem se pochopitelně nevyhnul ani já. S odstupem času a s nově získanými zkušenostmi začínám sám používat tuto techniku v menší míře a s větším citem.

Tři až devět expozic na jeden snímek. Kolik času strávíte při zpracování těchto dat do výsledného snímku s vysokým dynamickým rozsahem?

Zpracování jedné HDR fotografie mi zabere zhruba hodinu práce u počítače. Větší nároky jsou v tomto případě kladeny na datový prostor. Na jeden HDR snímek je obvykle zapotřebí mezi 100–200 MB místa.

A co infračervená fotografie? Co Vás přitahuje na této technice?

U infračervené fotografie mne fascinuje netradiční pohled na svět a to, že se obraz dá vnímat i jinak, než jak jej dokáže zachytit lidské oko. Nahlédnutí do lidským okem neviditelné části světelného spektra je pro mne něco jako pionýrské objevování nových světů.

Už při komponování snímku jsem nucen přemýšlet poněkud odlišně než u klasické barevné fotografie. Surová IR fotografie je barev prostá a výsledný dojem je třeba vytvořit především kontrastní kompozicí a následným kreativním postprocesem.

Jak vytváříte své infračervené fotografie?

Pro infračervenou fotografii používám IR filtr Hoya R 72 s vlnovou délkou 720 nm společně s objektivem Canon EF 50 mm F1,8 II, který se ukázal jako velmi vhodný pro tento typ focení. Ne každý objektiv se pro IR hodí a velmi mnoho objektivů produkuje tzv. Hot spot (mlhavě světlá skvrna uprostřed snímku) a IR fotografii v podstatě znemožňuje.

Při focení s tímto filtrem jsou dosahovány velmi dlouhé expoziční časy v řádu desítek vteřin, což s sebou přináší nutnost stabilního stativu. To sice může někdy vypadat zajímavě, například pro rozmazání plujících mraků, ale zase to nemusí být vždy žádoucí a navíc člověk by u sebe musel stativ nosit neustále.

V nejbližší době bych rád pořídil výkonnější model a můj dosluhující Canon EOS 1000D nechal přestavět právě jen na infračervenou fotografii. Po přestavbě bych pak mohl používat časy, které mi dovolí i fotografování z ruky, bez stativu.

Máte už třeba zjištěné, jaké infračervené snímky jsou divácky nejpřitažlivější a podle toho také volíte scény, nebo zatím s tématy pro IR fotografii spíše experimentujte?

V začátcích to pochopitelně bylo spíše experimentování, které postupem času a s přibývajícími zkušenostmi plynule přecházelo do záměru. Infrafotografie už ze své podstaty vymezuje jasné mantinely pro své motivy právě tím, že se infračervené světlo chová různě v závislosti na objektu, na který dopadá.

Fascinujícího kontrastu je docíleno tím, že paprsky IR spektra se více odrážejí například od zeleně a od vodní hladiny naopak minimálně. Proto jsou většinou vidět zajímavé kompozice vodní hladiny nebo architektury společně se zelení. Při odrazu světla od zeleně dostává scéna nádech zimní zasněžené krajiny a v kontrastu s letní výhní vytváří použití IR filtru atraktivní a neotřelou podívanou.

Jak probíhá zpracování infračervených snímků, které nahrajete do počítače přímo z fotoaparátu?

Zpracování v počítači je poměrně odlišné od klasických digitálních snímků. Základem je snímek ve formátu RAW s manuálním vyvážením bílé, například na bílo/šedou kalibrační destičku. V podstatě nejzásadnějšími úpravami je zvýšení kontrastu, doladění vyvážení bílé, úprava úrovní histogramu, přehození barevných kanálů a nakonec odstranění šumu.

Do detailů příliš zabíhat nebudu, kvalitních tutoriálů je totiž na internetu poměrně dost a to i v češtině. V infračervené fotografii je konečný vzhled z velké části daný fantazií a kreativitou fotografa nikoliv odrazem reality.

Posledním albem na Zoneramě jsou panorámata…

Panorama jako krajinářská fotografie je zajímavá svým širokým zorným polem a v kombinaci například s vysokohorskou krajinou vypadá opravdu úžasně.

Tomuto tématu bych se rád věnoval i v budoucnu a určitě budou další fotky přibývat. Velkou inspirací jsou pro mě fotografie pánů Jana Miklína a Václava Krpelíka (fotografové a cestovatelé, pozn. red.). Mým cílem je zlepšit se natolik, až si budu moci pověsit vlastní panorama na zeď a říct si, že to za tu námahu stálo a že výsledek opravdu vypadá báječně.

Pavel Bílek