Rozhovor: Lenka Krejčová – street fotografie není jen pro extroverty

Lenka Krejčová je učitelkou na základní škole a zapálenou fotografkou. První foťák si pořídila v roce 2016. Už teď se může pyšnit několika oceněními. Věnuje se street fotografii, reportážím a v poslední době převážně dokumentu. Co nám o sobě prozradila ambasadorka Zoner Photo Studia X? 

Fascinuje ji zachycovat lidskost ve všech podobách. Spolupracuje s Hospicem sv. Štěpána v Litoměřicích a Nadací sester boromejek, jejichž poslání a činnost tak může zaznamenat a předat dál. Mimo to se věnuje fotografování života žáků na základní škole a kontroverzního města Ústí nad Labem. 

Lenko, můžeš nám povědět něco o sobě a jak ses dostala k fotografování?

Narodila jsem se v Ústí nad Labem, kde stále žiji. Pracuji jako speciální pedagožka a učitelka na prvním stupni základní školy. K fotografování jsem se dostala teprve před několika lety. Impulsem k pořízení foťáku byla moje fenka Elinka, kterou jsem si pořídila v útulku. Občas jsem přemýšlela, jak si venčení zpestřit a z ničeho nic mi v mysli naskočil foťák. Vůbec bych v té chvíli nevěřila, jaká vášeň se ve mně pro fotografování probudí a jak moc mi focení změní život.

Jaké byly tvoje začátky ve světě fotografie? Co tě k ní přivedlo?

První rok jsem v podstatě jen cvakala a seznamovala se s foťákem. Poté jsem v jednom časopise objevila několik street fotografií. A bezhlavě se zamilovala. Vybavuji si, jak mě zasáhla opravdovost těchto fotek, jak jsem jim věřila, jak se mnou zvláštním způsobem rezonovaly. Bylo mi jasné, že to je žánr, kterému se chci věnovat. 

Zároveň jsem o sobě ale dost pochybovala. Bojovala jsem s obavami, s ostychem, nedokázala jsem si představit, že bych dokázala vyfotit na ulici cizího člověka. V tomto místě bych chtěla podpořit začínající fotografy, aby se nedali odradit všeobecným názorem, že street fotografie je jen pro otrlé extroverty. Ano, člověk musí překonat určité vnitřní zábrany a naučit se na ulici při focení přirozeně pohybovat. To chce chvíli čas, ale určitě nemusí být drzý ranař a klidně může fotit s citem, ohleduplností a přitom s jistotou. 

Musím také říct, že na své fotografické začátky vzpomínám moc ráda a téměř nostalgicky, protože „wow“ následovalo téměř u každé fotky. Čemuž se dnes směju. Teď jsem ke svým fotkám mnohem přísnější, ale pořád si myslím, že je důležité si občas dopřávat a hýčkat radost z objevování. I za cenu chyb a nepovedených záběrů.

Jak se tvá profese učitelky prolíná s tvou vášní pro fotografii?

Je zajímavé si uvědomit, že i když jsou to rozdílné činnosti, mají mnohé společné. Člověk třeba musí být v obou případech kreativní. Měl by mít schopnost vnímat, reagovat na změny, hledat nové pohledy, předvídat, improvizovat a zároveň neztrácet určitou vizi a směr. 

V rámci výtvarné výchovy zkouším s dětmi také fotit a to bývá moc fajn. Zároveň je fotografuji ve škole. Jsem u nich blízko, což je velká výhoda, ale někdy i nevýhoda. Nemohu si vždy dovolit zachovat pozici nestranného fotografa a musím plnit roli paní učitelky. Vznikají pak legrační momenty, které i děti samy vtipně glosují. Třeba binec v lavici není z pohledu učitele úplně ok, ale z pohledu fotografa se může jednat o zajímavé zátiší. 😉

Propojení s dětmi a jejich světem je na tvých fotografiích znát. Co tě na focení dětí nejvíc baví?

Děti jsem vždycky měla a mám nesmírně ráda, ale bohužel sama jsem se maminkou nikdy nestala. Tak možná třeba i proto s nimi pracuji a ráda je fotím. Popravdě se mi ale líbí focení lidí bez ohledu na věk. Zachycovat je v jejich přirozeném prostoru, dotknout se přes fotku něčeho pro ně vlastního a osobního. Člověk se přitom setkává nejen s nimi, ale i se sebou. Vzájemné zrcadlení. To mě hodně baví.

Jaký je tvůj nejoblíbenější typ fotografie a proč?

Se zájmem si prohlédnu práce různých fotografů, ale obecně bych řekla, že nejoblíbenější jsou pro mě ty snímky, které mě nutí se na chvilku zastavit a něco ve mně vyvolají. Líbí se mi, když mi dávají prostor, když nejsou úplně dopovězené, popisné. A to je pak jedno, o jaký typ fotky se jedná. 

Jak jsem zmínila, začínala jsem street fotografií, kterou mám stále v oblibě, ale o něco více nyní tíhnu k práci v souborech, blízký je mi dokument. Poslední dobou mám také ráda i tiché snímky subjektivní krajiny, té vnitřní i vnější, které se na fotce mohou propojovat.

Ve tvé práci se často objevují černobílé fotky. Jaký je z tvého pohledu rozdíl mezi černobílou a barevnou fotografií?

Vždycky trochu kroutím hlavou, když poslouchám nekonečné diskuze o tom, jestli by fotka měla být černobílá nebo barevná. Popravdě je mi to úplně jedno. Mám ráda obě podoby v případě, že ke mně obsahově dokáží promluvit, nějak se mnou rezonují, nejsou jen líbivým obrázkem v rádoby uměleckém kabátku. 

Je pravda, že ve své vlastní tvorbě preferuji více černobílou fotku, protože je pro mě intimnější a osobnější. Připadá mi, že funguje trochu jako rentgen. Odstraní svrchní část, tedy barevnost, a člověk může nahlédnout pod ní, zvýrazní se obsah. 

Zaujala mě spolupráce s Hospicem sv. Štěpána v Litoměřicích a Nadací sester boromejek. Toto není téma pro všechny. Co tě na tom zaujalo?

Přijde mi zajímavé a v mnohém užitečné zprostředkovat přes fotografie svět, který je veřejnosti spíše skrytý. Vždy jsem hodně přemýšlela o životě, o jeho širší podstatě a možná i proto mám potřebu tento aspekt do fotek vnášet. Spolupráce s Hospicem sv. Štěpána i s Nadací sester boromejek je pro mě srdeční záležitost. Je založená na vzájemné důvěře a obohacuje mě jako fotografa i jako člověka.

Co hraje roli ve výběru místa nebo tématu a prostředí pro tvé fotografování?

Je pro mě naprosto klíčové, aby téma souviselo se mnou. Nepůjdu fotit něco, co mě obsahově míjí. Nefungovalo by to a měla bych pocit, že nejsem pravdivá. Myslím, že fotografa do značné míry definují právě témata, která prezentuje. Jsem přesvědčená, že bychom při jejich hledání měli pátrat především v sobě. 

Téma, které fotíme, by v nás mělo být nějakým způsobem zakotvené. A to má každý jinak. Moc se o tom nemluví, ale já to při focení vnímám jako naprosto zásadní věc. Nedávno jsem si uvědomila, že asi více tíhnu k trochu vážnějším snímkům, zkrátka se mi líbí zajíždět někam pod povrch. I když humor a radost ve fotografii také miluju. 

Dokázala bys popsat svůj pracovní proces, od nápadu až po finální úpravu fotografie?

Mé fotografování je často založené spíše na intuici než na předem naplánované podobě jednotlivých snímků. Když pracuji na nějakém souboru, mám hrubou představu, co bych jím chtěla sdělit. To je základ, a zbytku se snažím být otevřená. 

Mít jasnou představu samozřejmě do určité míry není špatné, je fajn vědět, co na fotkách funguje, ale chce to nezakrnět v zajetých postupech, naučených kompozicích apod., jinak se z toho stane časem nuda. Samozřejmě mluvím o fotografii, kterou dělám já, to neplatí u všech žánrů, často je pevný koncept nezbytný. 

Finální úprava fotek, a jejich zpracování, se těžko popisuje, ale třeba u souborů platí, že fotky by se měly doplňovat, vzájemně si nekonkurovat a mluvit jedním jazykem obsahově i vizuálně. Výběr bývá popravdě často oříšek, stále se to učím.

Bez čeho se při focení neobejdeš, máš nějaký oblíbený objektiv nebo příslušenství?

V zásadě toho moc nepotřebuji. Vystačím si s jedním foťákem a s jedním pevným objektivem. Když fotím nějakou akci, třeba reportáž, mám pochopitelně objektivů více. Preferuji širší ohniska, ale třeba v rámci subjektivních fotek přírody ráda měním úhel a oblíbila jsem si k tomu starosklíčka, např. můj oblíbený je Trioplan 100mm. Myslím, že změnit občas ohnisko občerstvuje pozornost a přináší do focení svěžest.

Jaké techniky nebo postupy nejčastěji využíváš při úpravě fotografií v Zoner Photo Studio X?

V první řadě se snažím fotografovat tak, abych s fotkami potom v počítači nemusela provádět psí kusy. Používám běžné úpravy především v modulu Vyvolat, zejména klasické nástroje a funkce – Ořez, Kontrast, Expozice, Doostření, příp. Redukce šumu, Zřetelnost, drobné lokální úpravy apod. Při převodu do černobílé využívám většinou již hotové presety, které jsem si v Zoner Photo Studiu X na černobílé fotky vytvořila, a to různým mícháním barevných kanálů.

Máš nějaké tipy nebo triky pro začínající fotografy, kteří používají Zoner Photo Studio X? 

Když jsem začínala fotit, stáhla jsem si na úpravu právě Zoner Photo Studio, tenkrát to byla verze 18. Dnes je díky velkému progresu program úplně jinde, ale pamatuji, že i tenkrát mi přišel přehledný a intuitivní. Začátečníkům radím především fotit. Úprava by fotku neměla extrémně změnit, ale spíše ji podtrhnout. Doporučuji nebát se a zkoušet možnosti programu. A k tomu si i něco nastudovat, třeba teorii o barvách, o kompozici apod. To při úpravách pomůže. 

Jaký je tvůj největší fotografický úspěch nebo projekt, na který jsi nejvíc pyšná?

Neumím vybrat, ale velmi mě těší projekty a soubory fotek, které jsem dokončila nebo na nich dlouhodobě pracuji a které vnímám jako smysluplné. Pokud bych měla úspěch měřit optikou vnějšího ocenění, tak mě těší zatím každoroční ocenění v národní fotografické soutěži nebo vystavení fotografií na Czech Press Photo 2023. Vzpomenout musím také na vítězství mé fotografie z hospice minulý rok ve fotografické soutěží na Světovém kongresu Evropské asociace pro paliativní péči.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna, co se fotografických projektů týče?

Přeji si pokračovat v probíhajících dokumentech, objevovat nová témata a mít hlavně z focení radost. Také bych si jednou moc přála vydat knihu o Ústí nad Labem, což je město, které dlouhodobě fotografuji. A třeba knihu nejen o něm. 

Ovlivňují tvoji tvorbu současné trendy ve fotografii? Přemýšlíš nad tím, kam se bude ubírat budoucnost fotografování (vliv AI)?

Výhody i rizika AI ve fotografii si zhruba uvědomuji, ale popravdě je neřeším. Vývoj neovlivním. Jediné mé přání je, aby fotografie vytvořené AI měly samostatnou kategorii a byly opatřeny označením, jak vznikly. Pro svoji tvorbu ale používat AI v plánu nemám.

Lence velké díky za odhodlání pouštět se za hranice nejen komfortní zóny. I díky tomu můžeme nahlédnout do křehkého světa, o kterém jiní příliš nevědí. Lence přejeme štěstí v realizaci jejich projektů i dalších soutěží.