Pavel Nasadil fotil konflikt na Ukrajině a říká: Příměří? Platí jen přes den. V noci se střílí

Wrestlingový ring, věznice pro mladistvé nebo válečná zóna. To jsou některá místa, kam Pavla Nasadila přivedlo fotografování. Přestože je profesí architekt, díky focení se dostal i tam, kde se běžně pohybují jen vojáci či váleční zpravodajové. „Největší strach jsem měl, když jsem se vrátil z míst poblíž bojové linie a slyšel střelbu. A došlo mi, že je to na místech, kde jsem před chvílí byl,“ říká fotografující architekt.

Už několik let se věnujete street fotografii, letos v létě jste se ale vydal na Ukrajinu fotit válku. Pomohly vám u toho vaše zkušenosti s focením v ulicích?
Street foto je skvělým tréninkem a pro mě i plnohodnotnou fotografickou disciplínou. Poznal jsem ji na zahraničních workshopech s Janem Šibíkem. Cvičíte rychlost, schopnost poradit si s kompozicí, hledat situace a vymýšlet záběry tak, aby fungovaly. Je to v něčem podobné intenzivnímu nasazení, jaké podle mne praktikuje fotožurnalista. Prostě dřina.

Jak vznikl nápad jet do tak konfliktní oblasti?
Jedna z mých studentek na ARCHIPu (Architectural Institute in Prague – pražská mezinárodní škola architektury, poznámka redakce) pochází ze Severodoněcku v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny. Její rodina zjistila, že fotím a pozvala mě, ať po konci školního roku přijedu za nimi fotit tamní situaci. Velmi mi s cestou pomohli. Poskytli veškeré zázemí včetně řidiče s autem a využili svoje kontakty v armádě. Pokud tam nemáte alespoň nějaké vazby, je focení skoro nemožné. Improvizovat na místě se podle mě nedá.

Co všechno jste musel před cestou vyřídit?
V šedé zóně, což je místo podél frontové linie, kde se bojuje, můžete fotografovat jen s povolením ukrajinského ministerstva obrany a musíte být zaštítěný nějakou redakcí. V mém případě to byl kanadský měsíčník vydávaný v Torontu pro tamější komunitu Čechů, Satellite 1-416. Musel jsem na Ukrajinu poslat jejich dobrozdání, svůj životopis a přesný popis toho, co chci fotit i kam a kdy pojedu. Na základě toho mi pak vydali press kartu, kterou jsem si vyzvedl v Kyjevě. Díky tomu, že mě zvala zmíněná rodina, mohl jsem všechno dopředu naplánovat.

V jaké fázi se momentálně konflikt nachází? Skutečně platí klid zbraní?
Oficiálně mezi Ukrajinou a separatisty panuje příměří uzavřené ve Druhém minském protokolu v roce 2015. Na příměří dohlíží mírová organizace OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, poznámka redakce). Její pozorovatelé však pracují pouze od devíti ráno do čtyř odpoledne a jakmile odjedou, začínají boje. Nejtěžší střelby pak bývají v noci, včetně těžkých kalibrů. Válka na Ukrajině tedy pokračuje bez ohledu na příměří. Frontová linie je relativně neměnná a hýbe se jen marginálně.

Jak se na cestu do válečné zóny dívali vaši nejbližší?
Rodičům jsem řekl, že jedu na Ukrajinu. Bez dalších detailů. Manželka věděla, že jedu s lidmi, které zná a může jim důvěřovat.

Naplnila se vaše očekávání, která jste před výjezdem měl?
Dokonce bych řekl, že je realita předčila. Přímo do konfliktní zóny jsem jel fotit poprvé. Byl jsem týden jen s místními lidmi a pustili mě k sobě hodně blízko. Je to jiné, než když někam jedete na hodinu, zkoušíte něco vyfotit a pak zase odjedete. Na takzvaný Bod nula, tedy na bojovou pozici, jsem se vrátil dvakrát. A právě tam vznikly nejzajímavější fotky.   

Kontroloval někdo zpětně, co jste pořídil za fotografie?
Ne. Pokud fotíte s vojáky, dostanete poučení, že nesmíte zachycovat techniku, aby nikdo nemohl identifikovat sériová čísla strojů a zbraní. Také nesmíte fotit bojové pozice. Prostě nic, z čeho by se daly vyčíst nějaké informace, které by se mohly obrátit proti nim. A vždy je to hlavně na dobré vůli lidí, kteří vás mezi sebe pustí. Pokud si někdo nepřeje, abyste ho fotil, dá to najevo. Jejich důvěru nesmíte zklamat.

Nesnažili se vás ovlivnit, abyste tlumočil jejich úhel pohledu?
Jsou toho názoru, že pokud informace o dění na východní Ukrajině předává někdo z Ukrajiny, je to pro svět nedůvěryhodné. Pokud je předává někdo, kdo je nezávislý, z Evropy, má to váhu. Musíte se na to dívat tak, že pro média to je dlouhý, nepřehledný konflikt. U nás se má za to, že se tam udržuje příměří, což je omyl.  

Byli tedy rádi, že se někdo zajímá.
Dali mi důvěru, byli velmi pohostinní. V zákopu mi udělali vareniky, boršč, kafe. Vnímali to jako možnost ukázat mi, čím si tam procházejí. Byl jsem pro ně taky jistým zpestřením. Je však na místě říct, že oni se dokáží velmi dobře zabavit i sami. Dělají spoustu legrácek, čímž se tak trochu brání tomu, čemu jsou vystaveni.

Jak se vlastně člověk při takovémto fotografování cítí?
Nevíte, co vás čeká a musíte okamžitě reagovat. Je to stres. Strach jsem si uvědomil až v momentě, kdy jsem se večer po čtyřech až pěti hodinách vrátil z šedé zóny a vše to ze mě spadlo. V dálce slyšíte střílení a uvědomíte si, že to je na místech, kde jste před chvílí byl.  Že lidé, které jsem potkal před pár hodinami a mluvil s nimi, tam teď musejí střílet. Ty emoce byly silné, dolehly naplno až večer v hotelu.

S jakým vybavením jste vyrazil?
S naprosto minimálním. Mám jedno tělo full frame Canon 5D Mark III a jeden objektiv 24-70 mm LII, který zvládne i horší světelné podmínky. Důležité bylo vzít s sebou cigarety pro vojáky. A dopředu jsem věděl, že jako dárek fungují české vlajky. V Česku jsou přitom nepochopitelně drahé, takže to byl jeden z větších výdajů. Třeba na Ukrajině jejich vlajku koupíte kdekoliv velmi levně.

Jak probíhala postprodukce a výběr fotografií?
Digitál svádí k tomu, že člověk hodně cvaká. I při velkém počtu fotek si zpětně říkám, že tady jsem měl jít blíž, tady zůstat o chvíli déle, tohle jsem prošvihnul… Nejsem úplně spokojený. Postprodukce byla vzhledem k žánru minimální. Pokud je potřeba, tak drobné zesvětlení, nepatrný ořez, rozhodně neměnit obsah. Výběr probíhal s Janem Šibíkem, ke kterému mám velkou důvěru a jsem moc rád, že mi věnoval čas. Původně jsem myslel, že by mohly být reportáže dvě. Jedna z fronty, druhá z pěšího koridoru na okupované území Stanytsia Luhanska. Jan Šibík to spojil v reportáž jednu. Ve výsledku to pomohlo dosáhnout žádoucího kontrastu.

Fotoreportáž následně vyšla v Kanadě a pak i v Respektu u nás.
Respekt projevil zájem již před cestou. Je to stále aktuální téma, není příliš pokryté a je velmi blízko našich hranic.

Co plánujete dál?
Díky práci architekta jsem si zvykl jezdit často do západní Afriky. Kdysi jsme tam dělali projekty veřejných autobusových zastávek do Lagosu a Accry. Baví mě hlavně tamní lidé. Afrika je totiž plná sociálních témat, která mě zajímají. Do loňského roku jsem tam hledal témata volně přístupná, jako jsou třeba rybáři nebo wrestling v Senegalu a v Gambii, kde je národním sportem s dlouhou tradicí. Od loňska zkouším věci, které se musejí předem domlouvat. Letos jsem fotil ve věznicích pro mladistvé.

Série vašich fotek ze Sierry Leone byla nominovaná i v kategorii Problémy naší doby Czech Press Phota.
Za tímto tématem se v únoru vracím zpět do Sierry Leone a budu pokračovat. Je to téma týkající se z našeho pohledu dětí ve věku 15-18 let, které čekají na rozsudek za nejrůznější provinění. Někdy jsou vážná, jindy banální, ale téměř vždy s nepřiměřeně dlouhými tresty.

Další vaší zajímavou aktivitou je snaha představovat české fotokomunitě světové fotografy. Jak vznikl nápad pozvat fotožurnalistu Jana Grarupa, který na začátku října přednášel v pražském Centru současného umění DOX?
Jako architekt jsem zvyklý, že v našem oboru navštěvujeme přednášky evropských i světových architektů. Je dobré vidět ty nejlepší. A takových setkání je v Česku na poli fotografie minimum. Což je škoda. Mnoho lidí v oboru se na to dívá skepticky až negativně a dokonce mě označili za přespříliš ambiciózního. Jsem ale toho názoru, že umění, a tedy i fotografie, by mělo být otevřené vlivům zvenčí.

Proč jste zvolil zrovna jeho?
Jan Grarup vydal před rokem publikaci A poté bylo ticho, která je souhrnem jeho díla za posledních dvacet let. Zachycuje místa postižená válkou a přírodními katastrofami. Je důležitou knihou současné reportážní fotografie. Na nás ve spolku Prague Street Photography, jehož jsem členem, velmi zapůsobila. Chtěli jsme jeho myšlenky a fotografie zprostředkovat i ostatním.

Jak přednášku hodnotíte? Jan Grarup je bezesporu charismatická postava s obrovským přehledem o tom, co se ve světě děje.
Přednáška byla fascinující, osobní a napínavá. Zvolil tu nejdelší verzi, kterou má. K tomu pustil patnáctiminutovou ukázku z filmu, který o něm teď v Dánsku natáčí. Myslím, že posluchače pohltil a překvapil svojí přátelskou povahou. Pro něj osobně bylo velkým zážitkem setkat se s českými fotografy na přednášce i den poté v kavárně Arieta, kde nám udělal portfolio review (posouzení fotografií profesionálem, poznámka redakce), což běžně nedělá. Jeho komentáře byly velmi motivující. Přišlo hodně fotografů a nakonec z toho byla veselá party. A také jsme mu zprostředkovali oběd s jeho dávným přítelem Antonínem Kratochvílem. Neviděli se asi deset let a bylo to velké setkání.

Jan Grarup velmi emotivně mluvil o tom, že fotografování je pro něj posláním a možností vyprávět příběhy o dnešním složitém světě. Co vás osobně na fotografování nejvíc naplňuje?
Je to hledání tématu nebo konceptu a snaha ho nějak zobrazit, vymodelovat. Podobně jako v architektuře. Postupem času jsem si uvědomil, že dobrá fotografie nevznikne jen tak. V určitém bodě se člověk zlepšuje už jen pomalu a dlouhodobou praxí. Vnímám, jak je důležité soustředit se do hloubky na jedno téma a poznat ho i za předpokladu, že z něj dobrá fotografie nemusí vzniknout.