Rozhovor Petr Horálek – nejdůležitější není technika, ale vztah k přírodě
Svou vášní pro vesmír a přírodu fascinuje tisíce lidí. Popularizátor astronomie, hvězdář srdcem i duší, fotograf krás (nejen) noční oblohy a spisovatel Petr Horálek. V našem rozhovoru vám odhalí, jak zachytit vesmírné úkazy a co ho v jeho práci motivuje. Zeptali jsme se ho také na to, jak vypadá příprava na focení noční oblohy. Jakou fototechniku při tom používá a proč je důležité vědět, co se děje na obloze.
Petr je nositel ocenění NASA a první český fotoambasador Evropské jižní observatoře. Zároveň působí jako delegát Mezinárodní asociace pro tmavou oblohu. Přečtěte si, co je klíčem jeho úspěchu v astrofotografii.
Co vás na focení nejvíce baví a co vás k focení přivedlo? (tohle je asi častá otázka, tak stačí jen stručně)
Asi ten odkaz. Cestou (astro)fotografie se snažím lidem ukázat, o co běžně přicházejí a co všechno krásného nám nejen noční nebe nabízí. Zároveň touto cestou často upozorňuji na palčivý problém světelného znečištění, který je závažný už desítky let, a stále je mu věnováno málo pozornosti.
V jednom z mnoha rozhovorů jste řekl, že je vaším snem zachytit kometu století, už tady taková byla? Podařilo se vám nějakou takovou vyfotit?
Kometa století je takový nejasný pojem, který si každý může vyložit jinak. Obecně lze za takovou kometu považovat tu, která je v dnešní době dobře pozorovatelná i z měst. Dokonce ji lze zaznamenat na denní obloze – či vzácně vidět i pouhýma očima. V období její nejlepší viditelnosti se její podmanivý ohon, viditelný na tmavém nebi daleko od měst, natáhne třeba přes třetinu oblohy.
No a určitě by taková kometa měla být vidět aspoň několik týdnů, aby si ji mnozí zapamatovali.
Takovou jsem viděl jen na chvíli, šlo o kometu McNaught z roku 2007. Ta všechno, co jsem zmínil, splnila. Zamrzela jen jedna věc – v tom nejkrásnějším se přesunula na jižní nebeskou klenbu a u nás jsme si ji skoro nevychutnali.
Trošičku ji pak dohnaly vlasatice NEOWISE z roku 2020 a Tsuchinshan–ATLAS. Ale i podle pamětníků, kteří viděli pořádné vlasatice v minulosti, ani jedna ze zmíněných nebyla pořád tou pověstnou kometou století. Snad se v dohledné době takové dočkáme.
Kolik už jste viděl zatmění Slunce a co je na jeho focení to nejnáročnější z pohledu techniky a nastavení?
Patnáct úplných, dvě prstencová a šest částečných. Nejnáročnější je vždy, s ohledem na počasí, na poslední chvíli nastavit techniku tak, aby focení proběhlo autonomně správně a s co nejmenším zásahem lidského faktoru. Zejména při úplném zatmění, které je velmi dynamické, divoké, úchvatné, dechberoucí… a taky velmi krátké a člověk si ho chce užít i při focení.
Pro samotné focení se tak využívá různých autonomních skriptů a nastavení, které techniku v době úkazu už ovládají samy. Jen je potřeba dopředu vychytat všechny mouchy, aby samotné focení úkazu už proběhlo bez nervů.
Už se připravujete na rok 2027, kdy proběhne nejdéle probíhající zatmění Slunce v tomto století (6:23)? Jak takové přípravy probíhají?
Zatím ne, vždy se připravuji na to nejbližší a to je v tomto případě ono srpnové v roce 2026 ve Španělsku. Tam už jsem ve spojení s některými kolegy v oboru ohledně zatím jen rámcového vědeckého programu, na který se budeme technicky připravovat teprve v průběhu roku 2025.
Jak se připravujete na focení? Dá se pořídit dobrý snímek noční oblohy bez přípravy?
To vždy záleží na konkrétním úkazu či scéně, o kterou mi jde. Klasické krajinářské noční focení je spíše o hledání pěkného místa, kompozice a času, kdy může být daná kompozice nejkrásnější například s ohledem na polohu Mléčné dráhy. Focení samotné je pak už snadné.
Na vzácné úkazy se pak připravuji podle toho, zda se dají dopředu předpovědět a jaký je jejich průběh – jako třeba u zatmění.
Pokud jde o úkazy, o nichž se jen ví, že v daném období mohou nastat, ale jejich zachycení je dílem náhody a štěstí, snažím se v tom období být bdělý a nepřijít o ně. To je případ třeba červených skřítků.
Ke každému úkazu je přitom potřeba přistupovat i jinak technicky, čili není univerzální návod. Ostatně, jak se na jaký úkaz technicky připravit a jak jej fotograficky nejlépe zaznamenat, vyučuji na svých workshopech.
No a zda se dá něco pěkného zachytit bez přípravy? Samozřejmě. To nejdůležitější totiž není technika, ale vztah k přírodě a znalost možného výskytu nějakého vzácného úkazu. V momentě, kdy se takový úkaz objeví, může i nepokročilá technika přinést vzácný záznam. Takže vědět trošku o dění na obloze je velká devíza.
Díla, která vytváříte, nejsou z technického pohledu fotografie, ale kompozitní snímek je to tak, že? Jak dlouho trvá složení takového snímku?
V první řadě, nejsou to díla, ale astrofotografie. Jsou to tedy výsledky s (často digitálními, vzácně analogovými) daty, která jsou vhodnými matematickými postupy zpracována tak, aby byly redukovány všechny artefakty způsobené nedokonalostí techniky – čipu, objektivu atd. a na obraze se ukázal jen čistý záznam pozorovaného objektu či úkazu.
Někdy postačí i obyčejný jednocvak a někdy k záznamu úkazu nelze využít ani složitější postup. Například když je úkaz velmi krátký nebo se vyskytne zcela neočekávaně. Jako třeba jasný bolid, zmíněný červený skřítek, ale i vzácnější halový úkaz. Takže v některých případech jsou to výsledky jednocvaků pořízených v řádu maximálně několika sekund.
Jsou ale případy, třeba u objektů vzdáleného vesmíru, meteorických rojů a podobně, kdy je astrofotografie výsledkem i několikasethodinové práce s daty.
Jakou techniku používáte? Využíváte při úpravě HDR monitor?
Plnoformátové aparáty, světelné objektivy, pevné stativy, v některých případech i cestovní montáže. HDR monitor nepoužívám, ale mám barevně kalibrované monitory, abych zachoval fyzikální korektnost mých astrofotografií, například s ohledem na chromatickou citlivost mých aparátů, které mají vysokou propustnost v celé šíři viditelného spektra.
Kolik programů využíváte na zpracování fotografií a jakou roli v tom hraje matematika?
Programů využívám několik desítek, každý je určen na něco jiného. Jeden zvládá perfektně kalibraci nafocených dat, tedy očištění světlých snímků o snímky se statickým šumem, vyrovnáním jasu atd. Jiný zas dokáže zarovnat kalibrované snímky správně na sebe a sloučit je různými statistickými metodami tak, aby byl, s ohledem na podmínky během focení, co nejlépe potlačen digitální šum.
Další pak zvládá oddělit velkoplošné objekty od malých a umožňuje tak zpracovat obraz na různých subpixelových, pixelových i nadpixelových měřítkách. A tak dále a tak dále. Každý jev i objekt vyžadují vlastní speciální přístup, a tedy i specifický postup přípravy či i opravy dat, než dojde k jejich zpracování ve finální obraz. Tedy specifickou sekvenci použitých programů.
Může s úpravou nebo skládáním fotek pomoct AI? Využíváte ji?
Rozhodně ne! AI je vysloveně zlo v oblasti fyzikálně korektní astrofotografie. Moduly AI totiž nerozeznají, jaké postupy jsou korektní a jaké ne, vycházejí jen z jednoduchých zadání svých autorů a neumožňují astrofotografovi dostatečnou kontrolu nad každým procesem.
Výsledek tak může být (a často je) mimo jakoukoliv fyzikální realitu, neboť ta je definovaná fundamentálním přístupem k datům.
AI bohužel neví, jaký z postupů je vlastně fundamentální a jaký nikoliv.
Kolik foťáků a objektivů máte doma?
Foťáků mám pět, z toho čtyři jsou plnoformáty Canon 6D. Stará deska, která skřípe, ale ten zvuk se už dneska nedělá… zkrátka malý zázrak mezi plnoformáty, který i dneska po více než 12 letech pořád poskytuje skvělá data v astrofotografii. No a pátý z nich je astrofotograficky modifikovaná bezzrcadlovka Canon Ra. Objektivů mám pak dvanáct od širokých skel po teleobjektivy.
Jaký objektiv máte nejraději a proč (a kdybyste mohl doporučit nějaký, který by si mohl dovolit i běžný smrtelník)?
Dneska hlavně Sigmu ART 35mm, se kterým se dá udělat snadno a rychle jednocvakem krásné a na hvězdy bohaté panorama. Mám ale rád i Tamron 70 – 200 mm, který má světelnost 2.8 po celé změně ohniska a umožňuje tak získávat krásné detaily i slabších komet.
Nedávno jste vydal knihu, můžete nám o ní něco říct?
Je tomu tak. Jakkoliv se může zdát, že jsem hlavně technický blázen v oblasti astrofotografie, knížka „Příběhy vesmírného nomáda“ je opravdu pro každého, i pro ty hvězdami, vesmírem či fotografováním nepolíbené.
Knížka vznikla na motivy přednášek „Kdyby fotografie mohly vyprávět“, „Klenoty tmavé oblohy“ nebo „Tajemství snímků NASA“ a na světlo světa čekala, kvůli covidu a následné krizi, dlouhých 5 let. Příběhovou formou čtenáře zavede do zákulisí vzniku některých fotografií, které jste třeba už viděli, ale ani byste netušili, co za nimi stojí.
Dozvíte se třeba, že NASA mi publikovala jeden snímek díky nedorozumění. Nebo že během focení hvězdného nebe v Ugandě mi za zády dělal společnost nezvaný a nebezpečný zvířecí host. Že před zachycením jedinečné hvězdné mozaiky jsem v jednom národním parku málem přišel o život rukou amerického střelce. Ale i to, jak vlastně souvisí rybolov s písní Grace od legendární skupiny U2, nebo jaké to je, vydat se kvůli letu (téměř) do vesmíru přes půlku, pandemií postihnutého, světa.
Zkrátka je to sbírka těch nejdramatičtějších, nejvtipnějších, ale i nejlidštějších momentů, jaké jsem na svých cestách po světě nejen za focením noční oblohy zažil.
Při rozhovoru nepadla žádná zaslouženě jízlivá kritika směrem k umělé inteligenci. S uznáním této technologie jsme u Petra už dopředu nepočítali.:-) Slova obdivu jsme raději nepočítali. Petrova vášeň pro tuto náročnou fotografickou disciplínu je dechberoucí. Moc děkuji hlavně za čas, který nám Petr věnoval, a za krásné fotky. Jeho tvorbu můžete sledovat i na sociálních sítích Facebook nebo Instagram.