Sportovní fotograf Marian Chytka: hlavní je neustrnout, k úspěchu nevede žádná zkratka

Ročník 2020 Dakar Rally je za námi a jelikož se tento náročný závod poprvé jel v Saúdské Arábii, bylo to pro všechny účastníky tak trochu nové. O tom, jaké zážitky si z tohoto závodu přivezl přední světový sportovní fotograf Marian Chytka, se dočtete v tomto rozhovoru. Mimo jiné se v něm také dozvíte, co vedlo Mariana ke změně značky fototechniky nebo co by doporučil začínajícím fotografům.

Jaký byl Dakar 2020 z vašeho pohledu?

Takový rozporuplný. Když to vezmu kolem a kolem, tak od prvního ročníku v Saúdské Arábii jsme nemohli čekat, že bude úplně skvělý. Ale řekl bych, že z pohledu organizátorů, kteří za tím stáli, to dopadlo obstojně.

Já jsem byl docela rád, že Dakar přesunuli. Jižní Ameriku sice miluji, ale loni to bylo v Peru a jelo se pět dní tam a pět dní zpátky. A po té době už jsem nevěděl, co fotit, všechno vypadalo stejně. A když už sedmý den fotíte nějakou dunu, tak je to pořád jenom duna. Tady bylo dost různorodých věcí k focení. Kaňony, nějaké skály, kamenité cesty a podobně, takže jsme si mohli vybírat.

Dobré to bylo nejen fotograficky, ale taky díky infrastruktuře. Saúdská Arábie je na tom lépe než Jižní Amerika – Peru nebo Bolívie. Tam když vyjedete z etap, tak jsou cesty hrozné. Zatímco v Saúdské Arábii skončíte tak z 90 % na dálnici a jedete celou dobu nějakých 130 km/h a přitom se i líp pracuje. Když má člověk na koleni počítač, tak je přeci jenom lepší dálnice než nějaké rozbité cesty. A také tam byl lepší signál.

Co se týče závodu, tak hlavně na začátku druhé poloviny to bylo docela zlé. Hodně lidí nadávalo na to, že tam byly úseky – čtyřicet až padesát kilometrů – které se jely na plný plyn rovně, pak přišla odbočka doleva a dalších čtyřicet kilometrů rovně. A to nemá moc společného se závodem.

Ale beru to tak, že když to bylo poprvé, tak si to organizátoři chtěli zjednodušit. Nikdo nevěděl, jak bude všechno fungovat a nechtěl jít do rizika, že by polovina lidí zůstala někde potmě. Doufám, že příští rok bude lepší, protože to určitě lepší být může a jsou tam i zajímavější terény, než kterými se jelo letos.

Bylo to lepší z pohledu zázemí a bivaku než minulé ročníky v Jižní Americe?

Asi na stejné úrovni. Co mi přišlo dobré je, že měli snad jenom dva „set-upy“ na bivak. Takže když jsme přijeli další den, vypadalo to tam úplně stejně. Bylo to asi tím, že měli dost místa, kde se dalo stavět stejným způsobem. Takže po příjezdu jsme věděli, co a kde hledat, protože je to stejné jako předchozí den.

Po kolikáté jste byl letos na Dakaru?

Podeváté.

Není to už trochu rutina?

Pro mě určitě ne a jde hlavně o to, že i kdyby se jely stejné etapy na stejném místě, tak díky délce a rozmanitosti si člověk může vždy najít něco jiného. A to je důvod, proč mě tohle baví nejvíc. Můžu pracovat s okolím a zapojit ho do kontextu, kde se jede.

Navíc si tam může fotograf dělat, co chce. Klidně se můžete přiblížit k autům tak moc, že to v podstatě nikdy stejné nebude. Myslím si, že formátem Dakaru mě to nikdy neomrzí. Ale nedokážu si představit, že bych takto dělal všechny MotoGP v sezóně třeba třicet let.

Říkáte, že se dá pracovat s okolní krajinou. Hledáte si vlastní místa na focení, nebo dodržujete foto místa, která vám určí organizátor?

Letos to fungovalo úplně nově a bylo to složité, protože organizátor se chtěl vrátit ke kořenům. Takže itineráře dávali v polovině etap až ráno a my jsme do té doby neměli žádné informace, abychom je nemohli předávat nikam dál.

Letos to tedy bylo tak, že nám večer předem popsali bod, který byl mimo trať samotnou, ale měl k ní blízko a zároveň na něm byl signál. Dál nám řekli, že když na ten bod dojedeme, tak druhý den v šest ráno pošlou přesné informace. S tímto bodem nám také dali dopředu seznam čtyř dalších míst s doplňujícími informacemi. Měli jsme tedy plus mínus nějaký přehled.

Problém byl, že když se k tomu dostaneme takhle pozdě, tak není čas nic měnit. A nebyl moc prostor vypravit se jinam, než kam nám určili. Jezdili jsme akorát pár kilometrů sem a tam, abychom se nějak rozhodili. Problematické také bylo, že na daném místě bylo třeba dalších dvacet lidí. To je tak to jediné, co mi na tom vadilo – když konečně najdete dobré místo, je na něm dalších dvacet fotografů.

Jak vypadal váš běžný den?

Před čtvrtou jsem vstal a většinou jsme vyjížděli okolo půl páté. Ráno byla pěkná zima a mně se po třech hodinách spánku nechtělo ze spacáku. Bylo nějakých 5° C, ale to mě aspoň trochu nakoplo. Letos jsem, na rozdíl od minulých ročníků, každý den chodil i na snídani.

Hned první den se mi pokazilo auto, jezdil jsem tím pádem v podstatě už od druhého dne v organizátorském autě, což bylo vlastně i trochu dobře, protože jsem vůbec neřídil. Na druhou stranu se nám tím rozbitým autem rozpadlo všechno, co jsme plánovali. Já jsem tedy jel s organizátory nějakých dvě stě kilometrů někam na etapu, kde jsem strávil asi čtyři hodiny focením, pak jsem nasedl zpět do auta a po cestě jsem editoval fotky.

Posílal jsem je i během cesty, protože tam byl dobrý signál. Většinou jsem ještě něco doeditoval v bivaku a dávali jsme to tam dohromady s klukama (další fotografové, co fotí pro MCH) a posílali jsme nějaké fotky. Ale záleží den ode dne. Většinou jsem šel spát kolem půlnoci a ve čtyři pak zase vstávat.

Kolik vás letos bylo v týmu?

Celkem pět. Já, Jirka Šimeček, Honza Stárek, Kuba Fišer a Pavel Mothejl. Původně jsme měli být ve dvou autech, ale nakonec jsme byli ve čtyřech a to byl největší problém. S námi měl jet jeden taky kluk z Polska, ale na poslední chvíli to v prosinci odřekl. Nakonec jsem s sebou vzal ještě Honzu Stárka, abych neměl volné místo v autě a oslovil jsem taky klienty, které jsem původně vzít nemohl.

V jednom z minulých rozhovorů jste se zmínil, že byste si na příští Dakar chtěl vzít vlastní helikoptéru. Chystáte něco?

Přemýšlel jsem nad tím a několikrát jsem se také ptal, jestli by mě nevzali do té, kterou sami využívají. Jenže nikdy nebylo místo, protože ji celou obsadili lidmi z agentur. Říkali, že příště budou chtít ještě druhou, aby do ní dostali víc lidí. I tak jsem si ale začal zjišťovat, kolik stojí pronájem helikoptéry a ve finále mi to nepřišlo jako úplný nesmysl a finančně by to asi šlo nějak vyřešit.

Zeptal jsem se, jestli si v roce 2021 můžeme přihlásit helikoptéru jako media vozidlo a ještě mi na to neodpověděli. Asi proto, že se jich na něco takového nikdy nikdo neptal (smích). Na druhou stranu mi týden na to napsali, že by se chtěli na příští rok domluvit na bližší spolupráci, takže ve finále to asi ani nebude potřeba.

Jak dlouho dopředu se chystáte na Dakar? Myslím jako poslání auta, vyřízení všech potřebných dokumentů a podobně.

Já to řeším plus mínus celý rok. Součástí toho je, že objíždím i jiné závody během roku, aby to pak nějak fungovalo v rámci klientů i na Dakaru. Řešit nějaké konkrétní papíry jsem letos začal na začátku října, protože do konce října měla být poslaná oficiální akreditace a mělo být všechno hotové.

Pak jsem se tím zabýval celý listopad a prosinec na denní bázi se všemi klienty a chystal všechny věci, které byly potřeba. Auto se posílalo letos později, protože do Saúdské Arábie šlo jen nějaký týden, takže jsme ho vezli s Jakubem Fišerem na začátku prosince do Francie, ale chystalo se už dřív.

Kolik týmů jste letos fotili?

Jednotlivých účastníků jsme fotili přibližně padesát pět až šedesát. Na Dakaru se vyhodnocuje pět kategorií a my jsme fotili vítěze čtyř. Fotili jsme většinu zahraničních týmů, jmenovitě například Toyota, Mini, Kamaz, Hondu, Can-Am… Z českých jsme fotili Martina Prokopa, Buggyra a podobně.

Dalo by se říct, že z těch foto týmů, co jsou na Dakaru, jste největší?

Ano. Co se týká agentur typu freelance, tak tam není nikdo větší, kdo by měl víc lepších klientů.

Bylo něco, co vás překvapilo v letošním ročníku?

Asi ne, protože jsem už v Saúdské Arábii byl několikrát. Snad jen to, že ze všech aut, která tam jezdí, je nějakých 99 % benzinových. Kvůli tomu tam byl problém s naftou a její kvalitou, a asi i proto se nám rozbilo auto. Pak byl problém ho opravit, protože tam nemají díly na naftová auta a to byl ten hlavní kámen úrazu.

Všiml jsem si, že jste změnil značku z Canonu na Nikon. Co vás k tomu vedlo?

Bylo to víc věcí, spíš osobních. Často mi přišlo, že kolega s Nikonem měl daleko míň odpadu než já. A hlavně měl vždy hezky ostré fotky, třeba i s objektivem o ohniskové vzdálenosti 70-200 mm. Já jsem měl problém s tím, že cokoliv dál než 30 m bylo na Canonu rozmazané, což mohlo být technikou nebo nějakou vadou.

Další věc je, že mi Nikon barevně víc sedí do editace fotek a výstupu. Barvy, které jsou na Nikonu, jsou podle mě ty správné. Ne protože mám Nikon, ale protože to nejvíc odpovídá předloze. Třeba Sony mělo problém s pískem, protože se zbarvil do růžova. U Canonu je to stejné, také šel více do růžova než do žluta.

Je tam také větší dynamický rozsah a baterky mnohem víc vydrží, což je pro mě taky důležitá věc. A další věc je samotný přístup té značky v rámci České republiky a přístup k servisu. Nyní jsem spokojený. Uvidíme, co Nikon D6.

Chystáte se pořídit Nikon D6?

No, nic jiného mi asi nezbyde (smích). Určitě ho vyzkouším a uvidíme. Nechci ho hodnotit jen z toho, co je napsané na papíře. Teď mám dvě těla a potřebuji tři. Myslel jsem, že ta D6 bude dřív, tak jsem si koupil D5. Ještě bych pak chtěl jednu bezzrcadlovku.

Dovedete si představit, že byste měl bezzrcadlovku jako hlavní fotoaparát? I kdyby byl „High-end“, ale grip by měl jako současné bezzrcadlovky? Co použití elektronického hledáčku na sport?

Párkrát jsem měl v ruce Sony A9 a je to asi o zvyku. Vzhledem k tomu, že v hledáčku není žádné zpoždění a prodleva, tak je to asi v pohodě. Asi by mi to nevadilo. Co se týče gripu, tak je to trochu horší. Mám teď i Nikon D850, který je menší, i když je větší než bezzrcadlovky, ale i to je asi o zvyku.

Často fotíte za špatných podmínek. Jak chráníte techniku?

Někdy na začátku jsme ochrany používali. Dřív jsem měl foťáky oblepené klasickou „tejpou“ a mívá to dost reportážních fotografů, aby pak neměli odřené hrany. Mně už se ale odřely tolik, že je to v podstatě jedno. Odřel jsem si je sám o sebe, protože když jdu někam pět kilometrů, tak se písek dostane úplně všude a jak se foťáky houpou, tak se odírají.

Nebo když dávám foťáky do batohu, tak se tam vždycky nějaká miniaturní zrnka písku dostanou a jak s nimi šoupu tam a zpátky… musel bych je mít celé oblepené a to by nebylo úplně pohodlné. To je ten důvod, proč jsem přestal používat Lens-Protect. Prostě mi vadí, že nejsem tak pohotový a rychlý. Na zoomových sklech není ten grip při uchycení a pokud s tím chcete točit, tak to klouže. A já potřebuji všechno rychle, když přehazuju foťáky. No a než abych kvůli tomu třeba něco nevyfotil, tak jsem to radši nechal být. Pak vždycky foťáky zanesu do servisu, ať je vyčistí.

Co jste si bral na Dakar za techniku?

Těla jsem měl: Nikon D5, Nikon D850 a Nikon Z7. Objektivy: Nikon 20 mm f/1,8, Nikon 16-35 mm f/4, Sigma 50 mm Art, Nikon 70-200 mm f/2,8, Nikon 24-70 mm f/2,8 (Na Zetka), Nikon 105 mm f1/4 – za mě nejlepší sklo, které je dobré v tom, že je sice ostré, ale zároveň také měkčí, na rozdíl od Sigmy. Ta vypadá hezky, ale je nesmyslně velká a extrémně přeostřená. Pak ještě Nikon 200-500 mm f/5,6.

Taky mám Nikon 180-400 mm f/4, který používám na okruh a nechtěl jsem ho brát na Dakar, aby nějak neutrpěl, když stojí takové peníze. Osobně nemám moc rád ohnisko 24-70 mm, protože je to nudné sklo. Mnohem víc používám 16-35 mm – právě na těch 16 mm. Ale na „Zetku“ měla ta 24-70 mm moc pěknou kresbu.

Byla nějaká věc kromě fototechniky, auta apod., bez které byste se na Dakaru neobešel?

Mimo techniku mě asi nic moc nenapadá. Jediná věc, která se ale také týká techniky, byl disk se čtečkou karet. To mi ulehčilo život a každý den to ušetřilo třeba patnáct až dvacet minut. Když stojíte na fotomístě, tak než se vrátíte zpět do auta, fotky se zkopírují.

Když fotíte na Dakaru, je to nebezpečné? Často fotíte širokým sklem a auto je opravdu blízko. Byla nějaká situace opravdu na hraně, kdy už šlo o zdraví?

Bylo pár situací, kdy jsem musel uskakovat, ale naštěstí jsem vždy uskočil na druhou stranu, než kam jelo auto. Jednou mě srazila motorka, ale to už je hodně dávno. Jezdec skočil, dopadl, tak nějak mu ujela řídítka a zničehonic zahnul úplně doprava, kde jsem stál já a srazil mě. Člověk musí přemýšlet nad tím, kam si stoupne. Vždycky to na 100 % neodhadne, ale musí se u toho přemýšlet.

To je to, co mě na tom dost baví – můžete si dělat relativně co chcete. Není to stylem, že vás někdo postaví na jedno místo za plotem, kde je vyříznuté okno a vedle vás stojí dalších dvacet lidí. Hlavně to chce zdravý rozum a nějaké zkušenosti.

Chystáte se jet na příští ročník?

Určitě.

Máte nějaký nesplněný fotografický sen? Třeba nějaký závod, který byste rád fotil?

Tak úplně ne. Loni jsem fotil hodně nových věcí a o to se budu snažit i letos. Loni jsem sfoukl ty důležité věci, které jsem chtěl fotit, ve třech týdnech za sebou. Byl jsem v Monaku na F1, byl jsem na Isle of Man a odtamtud jsem jel na Le Mans 24. Teď už extra nic moc není. Možná bych rád víc fotil formule, protože je to dost o prestiži a může to mě a brand posunout někam dál.

Je nějaký sportovní fotograf, kterého rád sledujete?

Třeba Vladimír Rys má super fotky. Podle mě je to nejlepší fotograf ve Formuli 1, má opravdu hezké věci, ale sleduji spoustu lidí i na Instagramu.

Co byste doporučil sportovním fotografům, kteří začínají a chtěli by se třeba jednou dostat na Dakar?

Asi není žádná zkratka. Trvá to pár let se někam dostat a musel jsem obětovat hodně osobního času. A i když to vypadá hezky na fotkách, tak ne vždy se mi chce někam létat. Důležité je snažit se neustrnout. V dnešní době má člověk díky sociálním médiím možnost, jak se dostat s fotkou přímo k lidem, jako je třeba Rossi.

Mně hodně pomohlo, že jsem na nic netlačil a nepočítal jsem s tím, že tohle budu dělat. Byl to přirozený vývoj, že jsem dělal, co mě bavilo a dělal jsem to při škole, v tom jsem měl výhodu. Nedokážu si představit, že je člověk někde v zaměstnání a má se rozhodnout, jestli se na to nevykašle a bude jen fotit. Já jsem to tak naštěstí nikdy neměl, protože jsem začal fotit ve třeťáku na právech a za dva roky jsem zjistil, že práva dělat nemusím a můžu jenom fotit. Bylo to hlavně díky tomu, že jsem to na začátku dělal jenom pro zábavu s tím, že budu cestovat a bral jsem to jako kapesné.

Lidi často ve finále nevytrvají, protože prostě trvá dlouho se někam dostat. A není to o tom, že člověk jde na jednu nebo deset akcí. Myslí si, že i když jsou ty fotky dobré, tak se hned někam dostanou. Cítím to i na sobě, že je strašně těžké se někam dostat přes zažité struktury a není to o té fotce, je to o kontaktech a o tom, jací kde sedí lidi.