V zajetí vzdušného adrenalinu aneb jak si ve vzduchu ulovit co nejlepší fotografie
Vítejte v mé kanceláři. Trochu těsná, trochu do ní táhne a wifinu nemá. Pojďte nahlédnout, jak vznikají ty zdánlivě jednoduché letecké snímky krajin a různých objektů nebo dokonce letadel ve vzduchu. Račte se připoutat, startujeme a bude to házet.
Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno království…, ty začátky jsou vždy tak krásné. Jako v pohádkách. Pojďte je přeskočit a rovnou se vrhnout do bájné země opředené legendami o přetížení, zažívání a výškách.
Na úvodním snímku nás zachytil kolega v druhém letadle, Luboš Baramov při fotoletu nad Orlickou přehradou. Trochu jsme dali letadélkům zabrat a nastoupali až do výšky okolo 2,5 km.
Průvan v hlavě, v peněžence i v letadle
Leteckou fotografii můžeme rozdělit na tři druhy:
- Focení letadel ze země,
- focení pozemních objektů a krajinek z letadla
- nejnáročnější fotografování A2A (air to air) neboli fotografování letadla letícího vedle vás.
Fotím většinou z ultralightu P 92 Echo bez bočních dveří. Je to už moderní, sofistikovaný stroj a jeho pronájem je, na rozdíl od letadel o něco větších a pohodlnějších (např. Cessna s dvou a půl násobkem až čtyřnásobkem ceny dle druhu) zatím únosnější. Daní za menší cenu je ovšem nepohodlí, vykroucená pozice při focení, vibrace, proud vzduchu od vrtule, velmi těsný kokpit, překážející vzpěra křídla atd. Když se s tím rozhodnete poprat, můžete do vzduchu.
Jak fotografovat letadla ve vzduchu?
Představa řady lidí včetně pilotů je často velmi zjednodušená. Prostě někam poletíme, cvakneš to a je hotovo. Nesmíme ovšem zapomínat, že i při focení z letadla platí pravidla kompozice, expozice aj. A jejich dodržení, vzhledem ke specifickým podmínkám, je oříškem i pro pilota, který by ho měl skousnout. Je to právě on, ten člověk za kniplem, který vám může velmi pomoci správným náletem nad vybraný objekt (slunce, kompozice).
Před letem je potřeba vědět, jak vám na konkrétním místě bude svítit slunce a dle toho přizpůsobit i v rámci možností čas letu. S pomocí současných aplikací to už není žádný problém. Snažíte-li se o co nejlepší snímky, je fajn s pilotem probrat, zda se nad potřebným místem smí létat a jak. Zajímá vás tedy výška, rychlost, směr atd. Letecké předpisy jsou neúprosné. Další problém je i druh letadla. Ať už po finanční stránce, nebo konstrukční. Mně vyhovuje (po odmontování bočních dveří a troše nepohodlí) hornoplošník kategorie ULL (ultralight).
S replikou našeho slavného dvouplošníku C4 nad hradem Doubravka u Chomutova. Fotografovalo se 29.11. a zima už byla nahoře pořádná. Na fotografii není vidět inverze, která ten den komplikovala létání a museli jsme kličkovat a oblétávat velké bílé plochy v jejichž mezerách se objevovala země nebo na nás vykukovaly vrcholky kopců.
Jaké jsou nejlepší techniky pro focení z letadla?
U letadel uzavřených, kde se musí fotit skrz plexisklo, jsou problémy s odlesky a deformací obrazu. Móda tónovaných skel pak pohřbívá možnost kvalitního fotografování téměř dokonale. Občas se zadaří něco pěkně cvaknout, ovšem my nepotřebujeme „občas něco“, ale v přesném místě a konkrétní objekt.
S letadlem nejde „popojít“ pár metrů vlevo nebo vpravo a počkat si na slunce. Musíte být připraveni a často i bleskově improvizovat. Jak záběr prošvihnete, tak ho ani při nejlepší snaze nezopakujete. Prodlužovat let dalším nalétnutím vám rozhodí nejen stav účtu, ale po přistání vám může nazlobený pilot létající modelky rozhodit tlak i puls.
S trpaslíky u Švihovské nádrže. Tato mini letadélka se jmenují SD-1 a při pohledu na hlavu pilota vás asi napadne, zda se do toho nastupuje nebo se to obléká.
Jaké zbraně použít do vzdušného souboje?
Na pilota raději žádné a na focení to může být ve stylu „co dům dal“. Já jsem „Canonista“ a v začátcích jsem používal Canon EOS 400D a objektiv Sigma 17-70mm. Během let jsem se postupně dostal až k současnému Canonu R. Ten na svou leteckou premiéru zatím čeká. Jeho předchůdcem byl Canon 6D Mark II, ale na něj zrovna chválu pět nemůžu.
Rakovnický Skyleader 500 v detailnějším záběru při podzimním focení. V menší výšce s námi laškovaly malé obláčky a v okolí nemohly chybět ani ty větší. Vrtule mě potrápila. Na její rozmazání byl expoziční čas stále moc rychlý, i když jsme byli dostatečně blízko. Letěli jsme bohužel pomalu na nižších otáčkách, které rozmazání také ovlivní.
Objektivy používám Canon 24-70mm, f4, LIS USM a Canon 70-200mm, f4, LIS II USM. Nutnou součástí je UV filtr. Snad ani né kvůli nějakému UV záření, ale jako ochrana čoček. V otevřeném letadle silný vrtulový proud se vzdušnými částicemi funguje trochu jako brusná pasta, a i když se jeho zásahům v maximální míře vyhýbám (nejde to vždy), byl by po nějakém čase objektiv na vyhození.
Pro focení hradů, krajinek, přehrad apod. používám čas mezi 1/500 – 1/1000 a někdy zapojím do akce i stabilizaci. Clona samozřejmě „krajinářská“, tedy 8 – 13, a pokud musím prodloužit ohnisko, pak ji ještě přivřu. Ohnisko postačuje v závislosti na výšce letu 30 – 70mm.
S Faetou nad Zvíkovem. Kolega Luboš byl před svou první zkušeností tohoto druhu nervózní, ale jak jsme vzlétli snadno během pár okamžiků podlehl té kráse a od fotoaparátu oko neodtrhl. Přálo mu štěstí a mohl chvilkami fotit přes plexisklo kabiny a hlavně i skrz odsouvací okénko. Bohužel tato okénka vhodná na focení krajinek mají letadla velmi zřídka.
Úpravy fotografií jsou poměrně snadnou záležitostí. Většinou ladím expozici o jednu až dvě třetiny EV stupně dolů, protože světlé budovy nebo náběžné hrany křídel letadel a některé další části se rády přepalují. Standardní doladění fotografie a trocha hrátek s efektovým štětcem bývá dostačující.
Když krajinky nestačí
V posledních letech jsem se začal intenzivně věnovat nejadrenalinovějšímu způsobu leteckého focení, kterým je už zmíněné A2A. Také patří do kategorie sportovního fotografování.
Já bych ho rovnou zařadil jako sport a někdy tvrdý sport. I přes jeho náročnost mě neustále vyzývá a provokuje. Copak mě, ale zejména mou peněženku, která se často velmi rozčiluje a zuřivě cvaká zipem, a kdyby měla displej, svítilo by na něm varovně „error“.
S legendou v oblacích. Letadlo je naše akrobatická legenda z druhé poloviny sedmdesátých let, Zlín Z–50L a v něm sedí opět legenda pan Jiří Pospíšil, který na nich s tehdejším československým družstvem létal a slavil úspěchy společně s dalšími slavnými akrobaty (Ivan Tuček). Dostat do vzduchu před fotoaparát legendární letadlo s velkými provozními náklady a legendárního pilota je obrovským štěstím.
Pevná zem je kdesi hluboko pod vámi, poskakujete v malém letadélku a tvář vám chvílemi tvrdý vrtulový proud obrací naruby. Veselý pilot vás občas ostřejším manévrem zatlačí do sedačky jako by vám chtěl protlačit mozek ušima, aby se ho následně opačným géčkem pokusil dostat zpátky. Vy už se v té chvíli jen modlíte, aby se zvědavý oběd nešel podívat, co je to venku tak strašně zajímavého.
Musím přiznat, že podobné scénáře si asi zažijete velmi zřídka. V mém případě jsem si něco takového užil za 14 let fotografování jen dvakrát. Jednou při výskoku parašutistů, a to se mnou pilot dělal ty géčkové legrácky úmyslně. Podruhé si s námi a naším letadélkem v roli míče zahrála německá obloha drsný dvouhodinový termický basketbal po cestě do Peenemündeu Baltského moře. V poločase na letišti Finow si někdo povídal s dispečerem a někdo s umyvadlem.
Tyto dvě jediné turbulentní akce mě neodradily, a tak v rámci možností dál vysedávám v otevřené díře, kde normální člověk má v letadle dveře. Kochám se pohledem do volného prostoru, zaostřuji na dvoukřídlou modelku letící vedle nás a řvu na pilota pokyny k dorovnání do potřebného záběru.
Se Stylusem nad Slapy. Tenhle hornoplošníček patřil mezi mých prvních pět létajících modelek fotografovaných tzv. A2A (air to air)
Za uplynulých 14 let létám většinou se svým dvorním pilotem Tomášem Doležalem. Je už zkušeným matadorem nejen po stránce pilotní, ale i fotografické. Přesně ví, co chci v hledáčku vidět a jak má naletět. Letadla se díky termice a větru stále vlní všemi směry a dostat se do té nejlepší pozice a udržet ji, to už je výkon hodný opravdového profesionála. Kvalita fotografií, nejen po stránce kompoziční, je tedy i jeho zásluhou.
Jak nastavit fotoaparát pro leteckou fotografii?
U focení vrtulových letadel je potřeba, delší expoziční čas než u větroňů, aby vrtule vytvořila dokonalý kruh. I v situaci, kdy je vše v neustálém pohybu. Do expozice vám budou mluvit i otáčky vrtule, vzdálenost od modelky a úhel záběru. Často zde používám plnou stabilizaci na objektivu.
Vrtule se musí točit
Zlaté větroně. Sice se také vše hýbe a vrtí do všech stran, ale rychlý čas není nejmenším problémem. Clona v obou případech záleží, na kolik chcete mít ostré pozadí a jaké použijete ohnisko. Ostrost pozadí bývá občas Sázkou do loterie. Stačí trocha toho zhoupnutí nebo cuknutí a už bleskově měníte ohnisko i kompozici, pozadí je vzdálenější díky změně úhlu záběru a vše je jinak než před vteřinou.
Dvě legendy v jednom. Zrekonstruovaný anglický kluzák Slingsby 41 Skylark 2B, ale především současná renovátorská legenda, pan Jiří Leník. Jeho zlaté české ručičky vrátily k životu nejeden vzácný chátrající kluzák a je neuvěřitelné jak je ve svém věku stále vitální a pracovitý. Letiště pod námi je také legenda. Kolébka českého plachtaření Raná u Loun.
Objektiv používám zmíněný Canon 70 – 200mm f4. Delší skla se v těsných podmínkách hůře drží a udržet záběr v maximálním klidu s časem 1/250 – 1/400 v podmínkách nastíněných výše, je často velmi těžké i se stabilizátorem. Vhodné je fotolétat v pozdním odpoledni, kdy bývá termika klidnější a letadla se tolik nevlní. Ideál je pak let v tzv. „oleji“, kdy se zdánlivě nic nehýbe a sune se země pod vámi. Bohužel čas fotografování je mnohdy závislý na všech možných okolnostech, které se musí skloubit a výsledek prostě použít, i když není ideální.
Replika historického kluzáku Šedý vlk.
Naši (armádní) profíci si pohodlně fotí z otevřené zadní plošiny nákladního letadla nebo velké Cessny a modelky jim nalétávají pár metrů před objektiv. Je to fantastická paráda (za drastickou cenu) a udržet expoziční čas 1/125 je o mnoho snadnější. Vrtule vytvoří krásný kruh a fotka je na světě. Ale neměnil bych. Má fotografovaná letadla patří k těm malým a pomalejším a o to více se mi líbí. Překonat ztížené podmínky „levnějšího“ focení je navíc i výzva, před kterou rozhodně nevytahuji záchranný padák (stejně žádné nemáme).
Poslední dva roky jsem se zaměřil na fotografování veteránů a jejich replik. Jestliže sedíte v letadle bez dveří a vedle vás v tom nádherném volném prostoru objeví další létající stroj či dva, jste z té krásy plní adrenalinu a nadšení. Jestliže ten stroj je současně i veterán, jste adrenalinovou fontánou a můžete zavařit závěrku. Měl jsem tu čest, že mi pár veteránů pilotovaly letecké legendy. Zde už pocity radosti, nadšení, ale i trémy nejdou ani popisovat.
Replika Pippera v invazních barvách z Normandie s námi létala v okolí bývalého vojenského letiště Hradčany u Ralska. Slunce nás docela pozlobilo. Doslova jsme honili kdejakou díru mezi mraky, aby byl aspoň maličko slušný násvit.
Věřím, že řada z vás takové chvíle prožívá i na zemi ať už při fotografování sportu nebo třeba východu slunce v horách.
V takových situacích jsem si jako malý kluk vždy přál, aby vše trvalo co nejdéle. Jen s velkou lítostí jsem hlásil pilotovi ukončení akce a snažil jsem se užít si poslední vteřiny společného letu než se modelka oddělila a letadla zamířila definitivně na přistání.
Přistáváme i my, respektive já se svým psaním o letecké fotografii. Zážitků k vyprávění je obrovská spousta stejně jako u dalších fotografických disciplín. Ale to třeba zas až někdy příště.
Líbilo se vám povídání o letecké fotografii? Dejte nám vědět.