Základy kompozice fotografie

Každý snímek je originální a na každém snímku najdeme něco jiného, ty divácky atraktivní však mají společného jmenovatele, kterým je dodržování různých kompozičních pravidel. 

Kompoziční pravidla nejsou ani závazná a vlastně ani pravidla, je to pouze soubor doporučení, jak fotografovat, který je lety prověřený a především na divácích ověřený. Pokud chcete udělat divácky atraktivní fotku, tak je dobré se těchto doporučení držet.

Co je kompozice?

Důležitou součástí práce fotografa je zvládnutí vlastního fotoaparátu do té míry, aby eliminoval nedostatky, jako je špatné zaostření, chybná expozice, nevhodně zvolená hloubka ostrosti apod. Technická znalost však není všechno, snímek totiž může být po technické stránce dokonalý, ovšem když nemá atmosféru, tak nikoho nezaujme.

Právě v tento okamžik se dostává ke slovu kompozice, což je de facto uspořádání jednotlivých prvků v obraze tak, že celek působí vyváženě a divákovi se líbí. Veškerá doporučení a pravidla jsou výsledkem subjektivního vnímání člověka. Ten porovnává estetičnost a zajímavost předkládaného díla se svými dosavadními znalostmi a zkušenostmi z široké oblasti umění. Kompozice se tudíž netýká pouze fotografie, ale prakticky všech uměleckých oborů, které jsou vizuálně zaměřené – malířství, sochařství, design atd.

Jak komponovat fotografii?

To je zároveň nejjednodušší a nejsložitější otázka a myslím si, že na ni není jednoznačná odpověď. Pravidla, o kterých jsem se zmiňoval výše, jsou sice lety prověřená, ale nejsou závazná a vzhledem k čistě subjektivnímu vnímání kompozice obrazu je ještě těžší se něčeho držet. Navíc všichni moc dobře víme, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Zkrátka a dobře, fotografie by měla být zkomponována tak, aby zaujala diváka.

Dalším faktorem, který významně ovlivňuje výslednou podobu snímku, jsou aktuální podmínky při fotografování. Malíř může mít vhodnou kompozici, protože si objekty rozmístí podle libosti, naopak fotograf musí pracovat s tím, co je k dispozici. Snažte se proto při fotografování vyzkoušet více různých úhlů záběru a nespokojovat se jen s jedním.

Následné zpracování v počítači také dává další možnosti, jak dosáhnout lepší kompozice snímku. Když si například zapomenete dát do brašny delší teleobjektiv, můžete zkusit snímat na nejdelší ohnisko, které máte s sebou a následně v počítači objekt oříznout a srovnat.

Kompoziční prvky

Na fotografii je obvykle několik výrazných kompozičních prvků, které tvoří její obsah a předávají divákovi jakési sdělení. Ačkoliv může být obtížné tyto prvky na první pohled oddělit, zkuste se na ně zaměřit a poskládat je na snímku tak, aby byl výsledek vyvážený.  Nejčastější kompoziční prvky jsou linie a křivky, tvary a světla, světla a stíny, barva, textura.

Člověk má tendenci na fotografii linie vyhledávat, proto je více než vhodné s nimi pracovat. Mozek navíc vnímá linie velmi silně a jejich uspořádání na snímku může značně ovlivnit čtení fotografie. Ačkoliv většina z nás vyrostla v západoevropské civilizaci a tudíž čteme i fotografie zleva doprava, není vyloučeno, že vhodná skladba linií na snímku donutí číst diváka fotografii v opačném směru.

Sbíhající se linie ve většině případů evokují hloubku, prostor a majestátnost, to je typické při focení architektury. Typickým příkladem při focení architektury jsou sbíhající se linie, ty sice na snímku působí někdy rušivě, někdy mu však dodávají zvláštní dynamiku, obvykle je to závislé na míře jejich sbíhání se, která je ovlivněna vzdáleností fotografa od objektu a také úhlem náklonu fotoaparátu.

Poměrně neobvyklá, ale o to dynamičtější jsou diagonální linie a diagonální kompozice. Pro diváka není vždy jednoduše stravitelná, neboť má tendenci naklánět hlavu na stranu, v takovém případě většinou nefunguje. Diagonála na snímku musí obstát i při jeho pozorování bez náklonu pozorovatele. Vytvořit však takový snímek není jednoduché a vyžaduje to již jistou praxi.

Zakřivené linie jsou nejčastěji používaným kompozičním prvkem, ať už se jedná o řeku vinoucí se mezi lesy anebo polní cestu, která ohraničuje jednotlivá, různě zbarvená pole. V obou případech platí, že by se linie neměla dotýkat hran fotografie a ani opouštět obraz ve svých zakřiveních.