Když dnes vidíme na ulici ženu s fotoaparátem, bereme to jako naprostou samozřejmost. Vždy tomu tak ale nebylo. Ještě před sto lety by fotografující žena vzbudila značnou pozornost svého okolí. Společnost tehdy byla mnohem patriarchálnější a pro ženy měla vyhrazenou úplně jinou roli. O to větší budí obdiv tvůrkyně, kterým se tyto společenské vzorce podařilo obejít nebo prolomit a svým dílem ohromily svět.

Dnes se podíváme na několik fotografek, které svým přístupem posouvaly hranice žánrů. Je to však jen velice stručný náčrt. Pokud bychom chtěli jít do hloubky, bylo by to na obsáhlou knihu, a ani ta by nestačila. Mnohé vynikající autorky totiž objevujeme až s odstupem času nebo dokonce posmrtně. Berte tedy tento výčet jako letmé seznámení s některými slavnými i méně slavnými fotografkami.

1. Julia Margaret Cameron

Psal se rok 1864, když Julia Margaret Cameron v již  pokročilém věku vzala do ruky fotoaparát. A za pouhých jedenáct let se stihla etablovat jako jedna z předních postav piktorialistického hnutí. Přesto byla ve své době vnímána rozporuplně – kritikům vadila především velice měkká kresba a neostrost fotek. Považovali to za technickou chybu. Její styl připomínal spíše výtvarné umění než tehdejší ideál precizní ostré fotografie.

Julia Margaret fotila hlavně portréty. Jako Angličanka z vyšší společnosti byla osvobozena od domácích prací a zároveň nepotřebovala fotit na zakázku. Její fotografie tak vznikaly z prosté potřeby tvořit. Před objektiv se jí dostali významní představitelé britské vyšší společnosti, ale i náhodní lidé z ulice a její služebnictvo. Ve studiu je často stylizovala do role postav z Shakespearových her, z Bible nebo artušovských legend.

Neostrostí, kterou mnozí považovali za chybu, se Julia Margaret snažila záměrně navodit pocit snovosti, fantazie a tajemna. Nečitelnost fotografie ponechávala prostor pro divákovu imaginaci. Julii Margaret se dostalo plného uznání až po letech, když její osobitý styl začala napodobovat a následovat spousta dalších fotografů. A velké oblibě se těší dodnes.

2. Imogen Cunningham

Na rozdíl od Julie Margaret Cameron, neměla Imogen Cunningham finanční prostředky na nezávislou tvůrčí kariéru. A tak se z fotografie rozhodla udělat svou profesi. To ale na počátku dvacátého století nebylo vůbec lehké, protože ve společnosti převládal předsudek, že fotografie je pro ženy fyzicky příliš  náročná. Pro pořádek je třeba uvést, že fotografický přístroj tehdy nevypadal tak jako dnes a mohl vážit i dobře přes tři kila. Ani to však Imogen neodradilo a po studiu fotografické chemie v Drážďanech si otevřela ateliér v Seattlu. V roce 1913 pak sepsala manifest Fotografie jako profese pro ženy.

Imogen fotila spoustu motivů a není možné ji zařadit do jedné jediné kategorie. Nejčastěji to byly portréty, detaily květů, street fotografie či různé experimentální abstrakce. Jako jedna z prvních fotografek se také pustila do tehdy ryze mužského žánru – aktu. Pokud bychom ale v těchto různých tématech hledali nějaké pojítko, tak by to byla určitá citlivost a psychologický přesah, s jakým Imogen dokázala své objekty zachycovat.

3. Dorothea Lange

Asi nejslavnější dokumentární fotografka, která v období velké hospodářské krize pořídila ikonickou fotku kočující matky. Dorothea tehdy cestovala po celých Státech a pro organizaci Farm Security Administration fotila rozsáhlou dokumentární sérii o dopadech hospodářské krize na běžné obyvatele. Součástí projektu byl i portrét osamělé matky, která se svými sedmi dětmi putovala po Státech za lepším životem. V tomto jediném portrétu dokázala Dorothea zosobnit osudy celé generace Američanů, kteří přišli o práci a hleděli do nejisté budoucnosti. Fotka a celá série měla takový vliv, že pomohla v Americe odstartovat ekonomické a sociální reformy.

Dílo Dorothey Lange je mnohem rozsáhlejší, neobsahuje jen ikonické fotky z americké ekonomické krize. Její hlavní odkaz ale spočívá v něčem jiném. Jako fotografka odmítala zůstávat nezaujatě stranou a snažila se aktivně přispět ke společenské změně. V začátcích své kariéry sice působila jako studiová fotografka, ale brzy si uvědomila, že její místo je v terénu. Po celý život se snažila svými fotkami přispívat k větší sociální spravedlnosti.

4. Diane Arbus

Diane sice nebyla tak známá jako Dorothea Lange, ale vliv na vývoj fotografie měla obdobný. Odmítala fotit konvenční motivy a táhlo ji to k lidem, kteří byli ve společnosti přehlíženi. S neobvyklou citlivostí fotila portréty lidí považovaných za ošklivé, zavrženíhodné nebo deviantní. Před objektiv se jí tak dostávali obři, trpaslíci, transvestité, cirkusáci nebo lidé s Downovým syndromem. Nikdy předtím se v takové míře žádný fotograf nezaměřil na menšiny z okraje společnosti. Zpočátku čelila ostré kritice za to, že vytváří určité „obludárium“ a lidi ve skutečnosti na svých fotografiích znevažuje.

Dnes je však situace jiná a tato newyorská fotografka, podobně jako Dorothea Lange, otevřela diskusi a přispěla k větší toleranci vůči „jinakosti“. Diane nefotila klasické ateliérové portréty. Místo toho za lidmi docházela a trávila s nimi hodně času. Čekala, až se jí otevřou a ona bude moct jít se svými portréty víc pod povrch. Fotila je proto v jejich vlastním prostředí, bez pozlátka a s naprostou upřímností.

5. Cindy Sherman

Cindy je průkopnicí žánru, který v dnešních časech dobyl svět. Téměř celá její tvorba je postavená na autoportrétech. Jako chameleon se stylizuje do různých ženských rolí a imituje způsob, jakým jsou ženy zobrazovány v reklamě, na internetu, ve filmu a zábavním průmyslu obecně. Její konceptuální autoportréty jsou často velice provokativní, kritizuje v nich fiktivní kult krásy a mládí. 

Cindy si často pohrává s iluzí. Některé její fotografie z dálky vypadají líbivě a barevně, Cindy na nich na první pohled vypadá jako z módního magazínu. Při bližším ohlédnutí však člověk zpozoruje falešné pozadí, umělé řasy a špatně nalíčenou tvář. Za jednoduše působícími autoportréty se tak skrývá hlubší společenský komentář.

6. Annie Leibovitz

Jen málokomu se vystřídalo před objektivem tolik slavných osobností jako této americké fotografce. Dlouhou dobu byla dvorní fotografkou časopisu Rolling Stone a vytvořila množství výborných fotografií  hvězdám světového formátu. Škála byla opravdu široká – od Micka Jaggera až po Lady Gagu. Fotila ale i fotky britské královny Alžběty II. z její oficiální návštěvy Virginie.

Asi nejslavnější fotografii Annie pořídila s Johnem Lennonem a Yoko Ono. Váže se k ní historka o tom, jak Annie chtěla oba fotit nahé. Souhlasil však jen Lennon, zatímco Yoko Ono zůstala na fotce oblečená. Fotka je to ikonická nejen pro své kvality, ale i proto, že to byla poslední fotka, na které se Lennon objevil.

V dalších článcích se můžete dozvědět víc jak o Annie Leibovitz, tak o jiných fotografkách, které psaly historii. Například o první válečné zpravodajce Margaret Bourke-White nebo o teprve nedávno objevené street fotografce Vivian Maier.