V roce 2013 vyhlásil Oxfordský slovník „selfie“ slovem roku. Selfie je zkrátka fotografickým fenoménem moderní doby. Především umělci však sebe sami zobrazovali už mnohem dříve, než toto pojmenování vzniklo i než vůbec vznikla samotná fotografie. Co tedy autoportrét může vyjádřit navíc a jak jej odlišit od obyčejného selfíčka?

Stačí otevřít kdekterou knihu o dějinách umění a není pochyb, že snaha vytvořit svůj portrét je člověku vlastní už pěknou řádku let. Ať jsou to staří holandští mistři, Vincent van Gogh, expresionista Egon Schiele nebo moderní umělci jako Frida Kahlo, najdete spoustu příkladů různorodých autoportrétů. Nalezeny byly dokonce pozůstatky z antického Řecka či Egypta, kde tvůrci zobrazovali sami sebe. Zatímco někdy šlo o zobrazení spíše realistického rázu, jindy umělci do svých portrétů vkládali své nálady, stavy, stylizovali podobu svých tváří nebo zasazovali své postavy do fiktivních kompozic.

I fotografii provází potrétování sebe sama už od počátků. Za jeden z prvních autoportrétů se považuje snímek Roberta Cornelia. Tento chemik-amatér a fotografický nadšenec jej pořídil pomocí daguerrotypie. Fotoaparát postavil před rodinným obchodem, sundal krytku objektivu a vběhl do záběru, kde celou minutu pózoval, než krytku znovu nasadil. Psal se rok 1839.

O téměř 180 let zpátky stačí vytáhnout z kapsy mobilní telefon a jedním dotykem máte svou podobenku hotovou. Fotografování sebe sama se stalo naprosto běžnou lidskou činností, denně vznikají statisíce selfíček. Ty jsou především instantní krmnou potravou pro stránky sociálních sítí a nečiní si žádné velké nároky kromě potřeby ukázat světu, kde a případně s kým zrovna jsme, autoportréty jsou mnohem více prostředkem k sebevyjádření.

Fotografování autoportrétů je zároveň už ze své podstaty ohledáváním vlastní identity, jejím nacházením i utvářením. Je vyjádřením i interpretací toho, jak fotograf vnímá sám sebe nebo jak chce, aby byl vnímán. Svým způsobem je tak i zajímavou cestou, jak porozumět sobě samému.

Fotograf je kromě toho sám sobě nejdostupnějším a možná také nejvděčnějším modelem. Není třeba nikoho instruovat, aranžovat, ptát se na svolení. Pole pro experimentování se světlem, místem i nápady je mnohem otevřenější. Fotograf má plnou kontrolu nad celým procesem vzniku snímku.

Co všechno můžete tedy autoportrétem sdělit?

Toto jsem já

Autoportrét se mnohdy může se selfie mnohdy prolínat a dokonce i řada selfie může tvořit základ promyšleného autoportrétu. Ona promyšlenost je tu poměrně zásadní. I v těch případech, kdy jde o čisté portrétování sebe sama, se jedná o sérii uvážených kroků.

Mám zvolit spíš měkké světlo nebo tvrdší s vyššími kontrasty a stíny? Jaké bude osvícení, odkud zdroj světla povede? Jak bude vystavěna kompozice portrétu? Jak chci, aby mě lidé na fotce vnímali? Jaké k tomu zvolím prostředí? To jsou jedny z otázek, které mohou takové focení provázet.

U tohoto typu focení mohou vystanout i otázky filozofičtějšího rázu: Kdo vlastně jsem a co mě vystihuje? Fotografie se pak stává jakýmsi rozhovorem mezi tím, kým se cítíte být, tím, kým byste rádi byli a tím, kdo se objevuje na vašich fotografiích. I toto napětí může být základem pro zajímavé snímky.

Autoportrét jako ztvárnění nálady

Prací se světlem, vhodnou kompozicí a volbou barev může autoportrét ilustrovat vaši náladu mnohokrát výmluvněji, než by to šlo vyjádřit slovy a větami. Otázka nálady není vždy jen otázkou toho, jak se na fotce tváříme nebo vypadáme. Hrát si můžete s měřítky či perspektivou. Použitím tmavších a méně saturovaných barev zdůrazníte ponuřejší nálady. Světlé a pastelové tóny dodají portrétům pozitivní nádech.

Můžete být kýmkoliv

Autoportrét je zároveň příležitostí, jak se na chvíli proměnit v někoho jiného. Upravit můžete nejen svůj charakter, ale s pomocí převleků, líčení či rekvizit klidně i svou podobu. Možnosti jsou omezené jen vaší vlastní fantazií a tím, co dokážete zrealizovat. Autoportréty nemusí nutně kopírovat to, co bylo reálně před fotoaparátem. Můžete se pustit i do radikálnější postprodukce, měnit barvy či pozadí nebo skládat více snímků do jednoho.

Autobiografické pojetí

Fotit sebe sama se dá i jako součást autobiografického či lehce dokumentárního cyklu. Postupem času pak uvidíte, jak jste se proměňovali nebo na která místa jste zavítali. Nutně to nemusí znamenat snímky od pasu nahoru. Fotit můžete například jen své odrazy, stíny nebo klidně i jen části těla jako ruce nebo nohy. Nikde není psáno, že součástí autoportrétu musí být nutně váš obličej.

Foťte to, co si myslíte

Zní to možná komplikovaně, ale fotkou sebe sama můžete také vyjádřit svůj názor nebo vztah k nějaké skutečnosti. Zajímavým příkladem takto angažovaného autoportrétu může být série Hiding in the City čínského fotografa Liu Bolina, která je sofistikovanou kritikou a tichým protestem proti společensko-politickým poměrům v jeho domovské zemi. Bolin fotí sám sebe na veřejných místech, ovšem namalovaný barvami tak, aby splýval se svým pozadím. Ukázku z projektu najdete na stránkách Klein Sun Gallery, která Bolinovy snímky už dříve vystavovala.

Inspirujte se u zkušených

Pokud si se ztvárněním vlastních autoportrétů nevíte rady, neváhejte prozkoumat to, co už udělali jiní před vámi. Inspirujte se, vyzkoušejte si jejich přístupy a sami tak snáze najdete svou cestu.

Vlastním portrétům se věnovala řada slavných fotografů. Široké portfolio autoportrétů tvořených zejména na ulici sesbírala Vivian Maier, jejíž street fotografie byly posmrtně objeveny jen pár let zpátky. Sebe sama jako modelku využívala fotografka Francesca Woodman. Její černobílé snímky jsou intimně pojaté a využívají symbolických motivů.

Z české scény se autoportrétům věnuje například Dita Pepe, která jednu celou sérii věnovala vlastním fotografiím s ženami různého věku, od nichž se alespoň v rámci obrazu snažila přejmout jejich podobu a životní roli.