Přes tři roky chodí po Praze, fotí náhodné lidi a jejich příběhy zveřejňuje na svém fotoblogu. Facebookové stránky Humans of Prague už přilákaly téměř 90 tisíc fanoušků a začátkem dubna projekt Tomáše Prince získal cenu Magnesia blog roku. Jeho fotoblog obsahuje téměř tisíc příběhů a občas už o něm slyšeli i ti, které fotograf po Praze oslovuje s prosbou, jestli by si je mohl vyfotit.

Z nominací na Magnesia blog roku zaujal veřejnost nejvíce váš fotoblog Humans of Prague. Překvapila vás výhra?

Popravdě ano. To, že bych někdy mohl vyhrát literární cenu, bych jako fotograf a filmař nečekal. Velice mě to potěšilo a vážím si toho. Jsem rád, že to, co dělám, oslovuje a zajímá další lidi a že je příběhy lidí z pražských ulic baví číst.

Někteří vás také kritizovali za to, že kopírujete projekt Humans of New York.

Tato kritika se čas od času objeví a jsem za ni rád – je to lepší, než kdyby reakce nebyla žádná.

V takových chvílích se snažím vysvětlit, že jsem se k založení Humans of Prague dostal trochu složitější cestou, než by se mohlo zdát. Projektem Humans of New York jsem se skutečně inspiroval, jak už je patrné z názvu mého blogu, ale zároveň jsem něco podobného dělal už předtím, než jsem na „HONY“ narazil.

Za základ tohoto formátu považuju zachycení zkušenosti neznámých lidí jejich vlastními slovy. Jedná se vlastně o obyčejné interview, které je doplněno portrétem člověka.

Sám jsem portréty neznámých lidí v ulicích města pořizoval už v roce 2005. Příběhy jsem také zachycoval například ve své bakalářské práci, v níž jsem dětem rozdal fotoaparáty na jedno použití a nechal je zaznamenat, jak vnímají svět okolo sebe – jak fotograficky, tak pomocí popisků k vyvolaným fotografiím.

Takže když jsem pak v roce 2010 narazil na projekt The New York Times 1 in 8 million, který ve formě slide-show kombinoval portréty neznámých lidí s útržky hovoru s nimi, a o dva roky později na Humans of New York, který zase formát zjednodušil na jednotlivou fotografii s citátem člověka, zaujalo mě to především proto, že jsem se podobným směrem sám ubíral.

Koncept HONY vnímám jako určitý žánr – jako formát, který se dá naplnit různorodým obsahem. Každé místo je plné zajímavých příběhů. A stejně tak každé setkání s člověkem je jiné – tak, jak je jiná jejich životní zkušenost. Do zaznamenaného hovoru se zároveň otiskuje i osobnost člověka, který se ptá. I to je zajímavé sledovat u těch stovek „Humans of“ projektů, které na světě vznikly. Za sebe mám moc rád například Stories of Nepal.

Půvab projektu je v příběhu

Proč si myslíte, že se lidem projekt líbí?

Většině z nich se líbí kvůli příběhům. Ale půvab formátu je založen na jeho kombinaci s fotografií. Sám jsem dřív při cestě do školy přemýšlel, co je to okolo mě za lidi, jakým způsobem přemýšlejí, co jsou zač, jaký je jejich příběh. Myslím, že tohle zajímá i ostatní, a proto se tento formát blogů tak proslavil. A i ten můj už lidé trošku znají – vždycky mě potěší, když někdo z oslovených na ulici řekne, že už o Humans of Prague někdy slyšel.

Už jste zveřejnil téměř tisíc fotek s příběhy. Jaké je ale reálné číslo oslovených lidí?

Mnohem vyšší. Řada lidí mě z pochopitelných důvodu odmítne, jiní na mě mají jen pár minut. A i když si lidé najdou chvilku, ne vždy z toho vzejde publikovatelný příspěvek. Občas se během několika minut, které lidé často na setkání mají, v hovoru nedostaneme za hranice společenské konverzace. Je to pro lidi pochopitelně úplně nová zkušenost, že je někdo na ulici zastaví a ptá se na jejich život. Každému, kdo se se mnou zastaví, ale alespoň udělám fotku a rád jim ji pošlu. Počet oslovených celkově odhaduju asi tak na pět tisíc.

Pět tisíc. Poznáváte teď na ulici víc lidí, když jste s tolika z nich kdysi mluvil?

Občas někoho zahlédnu. Praha už pro mě není tak anonymní – uvědomil jsem si, že ve městě vlastně opravdu potkávám dokola ty samé lidi.

Opakují se v příbězích nějaká témata?

Opakují se různé „přelomové momenty– například narození dětí či úmrtí blízkých lidí. Také si dnes více uvědomuju určité převládající myšlenkové proudy a více vnímám, co lidé v různých životních etapách prožívají. Všímám si také toho, kolik starších lidí u nás dožívá o samotě. To je jedno z témat, kterému bych se chtěl do budoucna více věnovat.

Usmívají se na vás Češi málo?

Hlavně mladí lidé, kteří na nějakou dobu někam vycestují, vidí, že v zahraničí se lidé usmívají více. Taky to trochu pociťuju, ale podle mě je to spíš taková maska, kterou nosíme. Někdy stačí lidi jen oslovit a chvilku s nimi mluvit a ten úsměv se brzy objeví.

Kolik času trávíte v ulicích Prahy?

Každý týden je to jiné. Někdy mám hodně práce, někdy mám volné třeba celé odpoledne. Obvykle v ulicích Prahy strávím tak tři, čtyři odpoledne v týdnu. Někdy chodím celý den a nemám skoro nic, co bych publikoval, jindy mám za pár hodin několik příběhů a fotek.

Čas, který s každým člověkem strávím, je individuální. Často s některými sedím hodinu v parku na lavičce a rozebírám s nimi jejich příběh více do hloubky. S jinými lidmi strávím třeba dvě minuty. Mnoho z příběhů, které já osobně považuji za nejlepší, vzniklo během deseti až patnácti minut.

Kolik fotek jednoho člověka vyfotíte?

Někdy pouze jednu. Když má člověk na setkání více času, pořizuju jednu fotku na začátku, obvykle jednu dvě v průběhu rozhovoru a jednu na konci. Často vyberu právě tu poslední, protože lidé už bývají na konci hovoru více uvolnění a je to na nich vidět.

Focení v ulicích je skvělá průprava pro práci se světlem

Nosíte s sebou nějaké speciální vybavení k focení?

Mám jen to nejnutnější – foťák Canon 5DMark II a jeden objektiv, nejčastěji pevnou padesátku.

Jste především fotograf, i když navíc pracujete i s textem. Posunul jste se někam po fotografické stránce?

Určitě. Jako introvert jsem ztratil ostych a už se tolik nebojím oslovovat lidi, ze začátku to pro mě byl trošku problém. Jsem dnes v hovoru s nimi více uvolněný a to se projevuje i při focení. Myslím si, že to je něco, co se fotograf portrétů musí naučit.

Snažím se, aby samotný akt fotografování proběhl co nejvíc spontánním způsobem. Při focení pro blog neinscenuju žádné pózy, většinou lidi fotím v té, do které se sami postaví. Což je také jedna z věcí, která mě na tom baví – pozorovat, jak se lidé chovají ve chvíli, kdy na ně namířím objektivem.

Fotit lidi v ulicích je pro mě také skvělá průprava pro práci s přirozeným světlem.

Umíte s ním líp pracovat?

Rozhodně cítím, že se v tom zlepšuju. Naučil jsem se ho více vnímat. Světlu také přizpůsobuju své procházky městem, a pokud to jde, vyrážím fotit spíše ráno či navečer, kdy je slunce na obloze níž. Když fotím v ostrém poledním slunci, často chodím stinnými ulicemi a využívám měkké, odražené světlo. Abych lidi vyfotil pokud možno lichotivě. Světlem se snažím nechat vést i při komponování snímků.

Na focení lidí asi nemáte tolik času, kolik byste chtěl mít.

Často z lidí cítím, že chtějí mít focení rychle za sebou, a tak se snažím zachytit to, co mě na daném člověku či scéně zaujalo. Někdy to je způsob, jakým se člověk vztahuje ke svému okolí, jindy jeho tělesný postoj nebo výraz jeho tváře. Podle toho pak volím velikost záběru i úhel, odkud jej pořizuju.

Kromě focení asi taky strávíte hodně času nad úpravami fotek, nad tvorbou textu a nad překlady.

Těžko se to odhaduje, ale myslím si, že v průměru jsou za každým zveřejněným příběhem tak tři, čtyři hodiny práce. Každý den zveřejňuju jeden příspěvek, takže je to ve výsledku dost času – takový poloviční úvazek, dá se říct. Proto jsem velmi rád, že se Seat a Hospodářské noviny rozhodli Humans of Prague zaštítit a sponzorovat.

Chystáte se příběhy vydat i knižně?

Součástí ceny Magnesia blog roku je příspěvek na vydání publikace. Už o tom jednám. Byl bych moc rád, kdyby kniha vyšla ještě letos.

Další příběhy z pražských ulic

Kliknutím na obrázek si můžete přečíst celý příběh na stránkách fotoblogu Tomáše Prince Humans of Prague.