Už se vám někdy stalo, že jste viděli fotku místa, které vás naprosto uchvátilo, a vy se tam museli vydat? Pro Honzu Musila to byla tibetská posvátná hora Miňa Gangkar. A přesně tam se vydáme v naší výpravě s foťákem do Číny. 

Nejlepším místem pro vstup do oblasti pohoří, kde se nachází tibetská posvátná hora Miňa Gangkar (ve světě známá taky jako Minya Konka nebo Mount Gongga,tibetsky མི་ཉག་གངས་དཀར་རི་བོ་, čínsky 贡嘎山, 7556 m n.m.), je městečko Moxi Town 磨西镇 (tibetsky འབོ་ཞབས་གྲོང་རྡལ།). Tam bych se měl dostat autobusem z Chengdu 成都.

Sbalit se na cestu nebylo vůbec jednoduché. Jen stěží lze totiž odhadnout, jaké bude ve 4000 m n. m. počasí. Věděl jsem, že když to jen trochu půjde, chtěl bych přespat venku na hřebenech, ale také, že každé kilo, které nechám v údolí, bude ku prospěchu.

Vzal jsem si tedy velký 70l batoh, do kterého jsem zabalil menší 40l batoh, který jsem při velkých přesunech nosil v tom velkém. V horách jsem pak velký batoh s dalšími věcmi nechal na pokoji a chodil už jen s malým batohem a na něm zavěšeným foťákem. A vzhledem k nepřízni počasí, mi na cestách posloužila také menší kvalitní brašna. Já jsem si oblíbil Sling 6l a X-small cube od Peak Design, které podle potřeby kombinuji s různými batohy. 

Cesta

Jsme na úplném začátku naší poutě do Číny. Než se vydáme prozkoumávat krásy Pekingu, podíváme se na posvátnou horu ve východním Tibetu. 

Při cestování do číny, ale i jiných států si dejte pozor na různá omezení, která vás mohou čekat a při rychlých přestupech i nepříjemně zdržet.

Současně se připravte, že budete muset ukázat všechnu elektroniku včetně baterií do foťáku, které musí mít zakryté konektory. 

Většinou na hotelech umí personál aspoň několik základních frází anglicky, ale konkrétně tady v Moxi Townu neuměl nikdo ani slovo. Situaci dívky vyřešily elegantně pomocí překladače v telefonu. Občas to bylo trochu vtipné. Jejich překladač mojí angličtině moc nerozuměl a často psal nesmysly. Ale naštěstí měli wifi, a tak jsem překládal z češtiny přes Google překladač rovnou do čínštiny a hned to bylo lepší.

Ledovec Hailuogou  དུང་དཀར་ལུང་པ

Koukám na oblohu, ale stále je pod hustým mračnem. Počasí ke konci období dešťů bývá hodně nejisté. Vyrážím k ledovci, a pokud to půjde, tak po něm chci vystoupat do sedla ve 3500 m. n. m., odkud je krásný výhled na vrchol hory. 

Ledovec v údolí vznikl před 16 miliony let a geologové jej nazývají moderním mořským ledovcem. Je dlouhý 15 km a je to největší ledovec v nejnižší zeměpisné šířce na světě. Nachází se na návětrné straně svahu posvátné hory, na které se hojně tvoří sněhové srážky. 

Přijíždím k úpatí ledovce, a už z dálky vidím, že celá trasa pod ledovcem je stržená a neschůdná. Nezbývá než zvolit cestu lanovkou. Vystoupím z autobusu a koukám směrem, kde by se mohl nacházet vrchol hory. 

Mraky jsou husté, ale vítr si s nimi hraje. K mému potěšení se asi na dvacet minut mraky rozestoupí a přede mnou se ukáže nádherný zasněžený vrchol posvátné hory. Sice jen na pár minut, ale jsem neskutečně vděčný, že jsem jej mohl spatřit. Po další dny už vrchol zůstal skrytý v mracích.

Ideální čas na návštěvu je od října do dubna, kdy je bezoblačných dní méně. Na jaře tu můžete pozorovat kontrast rozkvetlých keřů se zasněženými kopci v pozadí. 

Kousek od tibetské stúpy, mi sběrač nabízí sušený květ záhadné rostliny. Z pohybu jeho rukou jsem pochopil, že je nasbíral tady kousek v horách, a ať si z nich udělám čaj. 

Byl to květ chryzantémy horské, který dle textu aktivuje dráhu plic a jater. Po vypití čaje odezněly všechny příznaky jetlagu a rychlého převýšení.

Nahoře u lanovky je postaven vycházkový okruh, včetně vyhlídkové plošiny. Zajímavý čínský fenomén, i zde máte přístup k wifi a veliký billboard, abyste si mohli udělat selfie s vrcholem hory i za špatného počasí. 

Na nejvyšším místě okruhu se schovávám v ústraní lidí a vychutnávám si výhledy na valící se mraky nad vrcholy.

Údolí červených kamenů

Vydávám se do Údolí červených kamenů, které své jméno dostalo celkem nedávno. Není tomu ani 20 let, kdy se červenou řasou pokryly všechny kameny v okolí ledovce. Tahle řasa je velmi citlivá na okolní podmínky, ale zdejší klima nabízí vše, co potřebuje.

Je zde mnoho dešťových srážek, navíc je v ledovci rozpuštěno velké množství manganu a dalších minerálů. V okolí skal je mnoho horkých pramenů, které udržují kameny teplé i v zimních mrazech. Nejteplejší pramen v okolí má 92° a překračuje tak místní bod varu. 

Celý okruh vede menším pralesem mezi azalkami a mokřinami. V pralese Hailuogou žije více než 400 druhů divokých zvířat a 28 druhů z nich jsou vzácná zvířata pod státní ochranou.

Jak stoupám až k vysokým vrcholům, které se průběžně schovávají v mracích, cítím se jako součást úžasné kaligrafie, kde se hory jakoby vznášejí ve vzduchu.

Podél schodiště můžete na zábradlí vidět tibetské modlitební mlýnky. Jejich otáčením vysíláte mantru „Óm mani padme húm“ do prostoru.

Na konci stezky potkávám sběrače hub, kteří mi ukázali, kde najdu díru v plotě. Tou se dostanu až ke kamennému korytu řeky s červenými kameny, což je úžasná podívaná. Asi po dvou hodinách se vracím zpět a to už vidím trochu rozruch ve tvářích průvodců, kteří se už očividně chystali mě jít hledat. 

Na celém území jsem se pohyboval pomocí kreslených plánků a díky dobrému orientačnímu smyslu jsem se v krajině neztratil. V té době ještě na stránkách mapy.cz nebyl krásný detailní záznam, jako je dnes.

Noc na hřebenech

Můj původní plán stoupat podél řeky až nahoru do sedla změnilo počasí, a tak jsem se nechal vysadit až nahoře v sedle. S majitelem hotelu jsem se domluvil, že se druhý den ve 14 hod. sejdeme dole pod jezerem. Moc nechápal, co tam budu dělat, když tam není žádný hotel, asi to vypadalo, že na spaní venku nemám vybavení.

Vyrazil jsem směrem k v mapě zakreslenému tábořišti. Když už je to tábořiště zakreslené v mapě, má smysl tam jít. Přicházím k tábořišti a smíchy padám do kolen. Byla tam jen halda kamení po sesuvu a hodně, ale opravdu hodně jaků. 

Opatrně jsem se tedy mezi jaky proplížil a vyšplhal se na protější hřeben hledat vrcholovou stezku. A pomalu se vydal směrem k místě vyzvednutí.

Stoupal jsem nahoru po hřebenu podél starého rozpadlého plotu, který byl ve zhoršujícím se počasí jediným smysluplným orientačním bodem. Zahalily mne mraky, rozbalil jsem bivak a šel spát. Někdy kolem půlnoci mě probudil chlad. Když jsem pohlédl na oblohu, všude kolem mě byly červené záblesky. Snažil jsem se pochopit, co se děje. Ve výšce 4200 m n. m. zažít bouřku fakt nechcete. 

Rozhodl jsem tedy pro nouzový noční sestup. Na první dobrou se mi povedlo najít můj orientační bod – plot, kolem kterého jsem došel až k silnici. Až dole jsem zjistil, že záblesky, které mě vyděsily, byly od mobilního vysílače. To mě velmi pobavilo, protože jsem si vůbec nepamatoval, že bych kolem nějakého vysílače šel.

Už celkem vydatně pršelo a nemělo smysl se vracet nahoru. Pokračoval jsem tedy po silnici na dvacet kilometrů vzdálené místo vyzvednutí, kde by mělý být nějaké přístřešky a dalo se tam přečkat do rána.

Když už jsem šel asi desátou serpentinou a podle navigace už byl skoro na místě, tak mi hlavou proběhlo…

Sám jsem se své myšlence zasmál. Uprostřed divočiny, kde přes den projede maximálně 20 aut. To by byla opravdu velká náhoda.

A ejhle, vidím světla v zatáčce. Sním snad? A opravdu, bylo to auto. Blikám a mávám na něj, aby mě vůbec viděl. Chvíli trvalo, než řidič pochopil, že chci svést. Potkejte v noci uprostřed horské divočiny Evropana, co neumí ani slovo čínsky.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že bydlím až v další vesnici, když mi nabídl nocleh, ale prý jsem jeho hostem. A nedal se odbýt. Přijal jsem tedy s nejistotou jeho nabídku a ukázalo se, že je to majitel hotelu. Po týdnu spánku na dřevěné palandě, ze které mi čouhaly nohy, jsem dnešní noc strávil v luxusní posteli.

S východem slunce procházím rozespalým městem, zpět na ubytovnu, majitel byl překvapen, že mě vidí, ale byl rád, že jsem v pořádku.

Můj seriál vyprávění z putování Čínou tímto příběhem končí. Musím říct, že v oblasti původního Tibetu, se lidé více usmívají a jsou mnohem přátelštější a otevřenější než v Centrální Číně. Bylo zde hodně znát, že do této oblasti jezdí méně zahraničních cestovatelů. Staré babičky se schovávaly za stromy a nejistě mě pozorovaly. Mladí se se mnou pomocí aplikací na překlad snažili konverzovat. Byla to příjemná změna. 

Zajímá vás, jaká byla Čína, na co vše se při cestě tam připravit a kam se jet podívat? Přečtěte si cestovatelskou fotosérii:

1. Úvod, obyvatelé, jídlo, vybavení

2. Peking a Velká čínská zeď

3. Xian historické hlavní město a terakotová armáda a posvátná hora Huashan

4. Wudang místo odkud pochází bojové umění Taiji

5. Pandy, socha Buddhy a skleněná lávka