Začal fotit, protože cestoval. Teď cestuje, aby mohl fotit. Amatérského fotografa Davida Vargu nejvíce baví fotit krajinářské fotografie a pro nejlepší fotky si jezdí na Island, do ráje fotografů, a na norské Lofoty. Několikrát měl to štěstí, že viděl polární zář a podařilo se mu ji zachytit i na fotografiích.

Neživíte se jako fotograf, ale fotíte hlavně ve volném čase. Jak jste se k fotografování dostal?

Vlastně úplně náhodou. Tak před šesti sedmi lety, když jsem byl ve druháku na vysoké škole, se začaly masivně propagovat dlouhodobější zahraniční výjezdy přes program Erasmus, na které Evropská unie přispívá každému studentovi od 300 po 500 eur na měsíc, podle toho, do jaké země Evropy člověk zrovna jede. Tehdy zároveň odstartovala doba levných letenek, takže jsem za pár korun letěl za kamarádem, který byl na Erasmu v Holandsku. Půjčil jsem si od kamarádky kompakt. A tím to všechno začalo. Za týden jsem pořídil přes dvanáct set fotek a zjistil jsem, že mě to baví, i když mi to moc nešlo. Fotky za nic nestály a od té doby jsem se na ně už vlastně nikdy nepodíval. Po nějaké době po návratu jsem se proto rozhodl, že se focení začnu věnovat víc, abych měl z cest lepší vzpomínky.

Cestuju, abych mohl fotit

Fotil jste pak stále kompaktem?

Ne, koupil jsem si polozrcadlovku, kde už se dala řada věcí nastavit manuálně. K tomu, aby se člověk stal dobrým fotografem, si nestačí jenom pořídit dobrý foťák. Člověk musí znát teorii a vědět, co který parametr ve fotoaparátu ovlivní. Díky tomu se mé fotky o hodně zlepšily. Dneska vyrážím fotit se svým Nikonem D300 a nosím s sebou maximálně tři objektivy, protože jinak se fototechnika hodně pronese.

Fotíte především krajinářskou fotografii. Bylo tomu tak ale vždy?

Nebylo. Dřív jsem díky levným letenkám hodně cestoval po Irsku, Velké Británii nebo Francii a fotil jsem dost často architekturu měst. Zlom ale přišel, když jsem poprvé cestoval na sever do Norska. Zjistil jsem, že mě mnohem víc baví fotit přírodu a fjordy než architekturu ve městech. Od té doby jsem začal hodně chodit do přírody a fotit krásné rozhledy z hor. Turistiku a lezení po horách jsem nikdy rád neměl, ale přivedlo mě k tomu focení. Na přednáškách s oblibou říkám, že jsem začal fotit, protože jsem cestoval. Teď cestuju, abych mohl fotit.

Začal jste se pak krajinářské fotografii věnovat víc?

Mým snem byl Island, neuvěřitelně rozmanitý ráj pro krajinářské fotografy. Hledal jsem proto způsob, jak tam odjet na co nejdelší dobu a za co nejmenší peníze. Na studijním Erasmu jsem už ale byl. Naštěstí jsem zjistil, že mám možnost odjet na Erasmus pracovní stáž, takže jsem si domluvil před čtyřmi roky letní stáž v Reykjavíku. Dělal jsem marketing a propagaci jedné cestovní agentuře. Staral jsem se o web, facebookové stránky a další. Součástí práce ale bylo i cestování a fotografování, protože moje fotky agentura používala k propagačním účelům. A používá je dodnes.

Podařilo se vám na Islandu vyfotit polární zář?

Měl jsem několikrát to štěstí, zhruba v polovině pokusů se mi ji podařilo „ulovit“. Polární zář je fenomén, který láká hodně lidí. Nejenom fotografy. A Island je ideální místo, kde polární zář vidět. 

Jaké podmínky musí být splněny, aby lidé mohli vidět polární zář?

Jsou čtyři – důležité je především to, aby byla tma. Na Islandu ale přes léto tma není, protože je tam polární den a slunce nezapadá – respektive sotva zapadne, hned vychází, což je pro fotografy ideální příležitost – mají čtyři hodiny v kuse ideální světlo. Kvůli světelnému znečištění je také potřeba sledovat zář daleko za městem. Druhou podmínkou je jasno, protože přes mraky polární zář sotva uvidíte. Dalším předpokladem je to, aby byl dostatek takzvaného slunečního větru v atmosféře. Sluneční vítr vzniká vlivem masivních erupcí na Slunci a magnetické pole Země ho přitahuje. Částice slunečního větru reagují s plyny v atmosféře a pak světélkují. Podle toho, s jakým plynem částice reagují, se také tvoří barva polární záře. Nejčastější je zelená, vzniklá reakcí s dusíkem. Ale existuje i fialová a červená polární zář. Nejsilnější magnetismus vzniká u Severního a Jižního pólu, což je také poslední podmínka, abyste polární zář viděli. Je potřeba být blízko polárního kruhu.

Dá se polární záře předpovídat?

Ano, existují stránky, které předpovídají, kolik je částic slunečního větru v atmosféře. Používám stránky Geofyzikálního institutu na Aljašce nebo evropské stránky Service Aurora, kde je předpověď uváděná ve stupních. Stupeň jedna je dost malá šance, dvojka je dobrá. Při stupni čtyři a pět už je to skoro jisté, že ji uvidíte – otázka je však kdy. Můžete čekat celou noc.

Jaký nejvyšší stupeň polární záře jste zažil vy?

Pětku. Maximum je desítka. Letos v březnu byla devítka a polární zář byla vidět dokonce až v Česku. Ona polární zář je pro lidi často zklamáním. Když je nízký stupeň, oko nemusí ani poznat, že tam polární zář je. Často si myslí, že je to zelenošedý oblak, který se pohybuje rychleji než mraky. Podle toho se taky dá rozeznat polární záře od mraků – chvilku je to čára, chvilku pokrývá celou oblohu, pak se zase objeví čtyři čáry. Foťák má oproti oku o dost citlivější snímač. A polární záře se fotí na dlouhé expozice, takže na fotkách vynikne víc než ve skutečnosti.

Na jaké parametry nastavujete fotoaparát při focení polární záři?

Hodně záleží na situaci – na síle venkovního světla, svitu měsíce nebo na síle polární záře. Clona je vždycky nastavená na co nejmenší hodnotu, aby do fotoaparátu naplno dopadalo co nejvíc světla. Měním akorát ISO a čas. Doporučuju nastavit čas závěrky maximálně na půl minuty, jinak můžete mít rozmazané hvězdy na obloze, neostrý pohyb vody nebo se vám může stát, že vám vítr pohne stativem a pokazí vám fotku. Pokud to půjde, snažte se nastavit co nejmenší ISO, maximálně na 6400. Jinak bude fotka plná digitálního šumu, což je nepřítel pro tisk fotek.

Všechno ale opravdu záleží na podmínkách. Při stupni čtyři jsem v ledovcové laguně fotil na patnáctisekundovou expozici a ISO 1600. Tehdy byla ale hodně silná zář a navíc svítil měsíc. Byl to neskutečný zážitek – fotografické žně. Bylo nás tam přes dvacet fotografů. Jindy ale ani nejde poznat, že tam zář je – nejjednodušeji se to dá zjistit, když se nastaví co nejvyšší ISO a dlouhá expozice, třeba dvacetisekundová.

Kdy je období na focení polární záře?

Ideální je zima, jenže často hrozí, že bude zataženo. Pro mě je kompromis v září – je dostatečná tma i hezké počasí. I když na Islandu se počasí mění každých pět minut. Islanďané často říkají: „Nelíbí se ti počasí? Tak chvilku počkej, bude ještě horší.“ Výhodou září je taky to, že jsou ještě pořád otevřené offroadové a horské cesty a nejsou zasněžené, takže se fotograf může dostat na fotogenická místa, daleko od světla měst. Taky jsou levnější letenky, pronájem auta a všude nejsou davy turistů.

Prodáváte fotky do fotobank?

Ano. A mají docela úspěch, hlavně ty z Lofot a Islandu. Úspěch měla i moje pěší cesta po Slovensku, která trvala jednadvacet dní. Nejstahovanější je ale jedna fotka, kterou jsem pořídil během šestidenního treku islandským vnitrozemím. Má přes pět set stažení a na Islandu jsem ji viděl na billboardu, na úvodních stránkách webu, knížce i ve stojanu na pohlednice. Fotobanky mě sice neuživí, ale dá se na nich vydělat. Prodané fotky mi přeplatily cesty, které jsem na Island podnikl, a zčásti se mi zaplatila i fototechnika. Je fajn mít vedlejší příjmy z toho, co mě baví. Ale je to časově náročné, člověk musí vybrat třeba padesát dobrých fotek a ke všem přidat klíčová slova, což trvá i několik hodin.