Fotograf a nadšenec do atletiky Aleš Gräf se na přelomu září a října vydá do katarského Doha, kde se uskuteční mistrovství světa v atletice. V pozici svého hlavního fotografa ho tam vyslal Český atletický svaz. Dozvíte se, jak se k focení podobných událostí dostal, jak hektické mohou být a jak přesně Usain Bolt „testuje“ fotografy.

Na velké atletické akce jezdíte už řadu let. Co vás k nim přivedlo?
Poprvé jsem někde byl myslím v roce 2004, tedy v době velkého nástupu digitální fotografie. Fotografování jsem přišel na chuť ale ještě pár let předtím, na přelomu století. Dva roky jsem díky své profesi geodeta jezdil pracovně do Sýrie. V Aleppu jsem realizoval zakázku na zaměření stávajícího stavu Velké Umajjovské mešity z 8. století, kde jsou údajně uloženy ostatky svatého Zachariáše, otce Jana Křtitele. Plánovala se celková rekonstrukce této nádherné stavby a bylo potřeba detailně zdokumentovat vše včetně výzdoby vnitřku i fasád. Používali jsme nejen standardní geodetické postupy, ale ve spolupráci s ČVUT i klasické přístroje pro fotogrammetrickou metodu. Kromě nich se testovalo i použití digitálního fotoaparátu Olympus, tehdy nevídaného rozlišení 1 milionu pixelů. To byl můj první kontakt s digitálním foťákem, klasické fotografií jsem se prakticky nikdy nevěnoval. 

Specializujete se na focení atletiky. Proč jste si vybral právě ji?
Vyrůstal jsem v atletické rodině a v mládí jsem atletiku aktivně dělal. Otec byl skvělý československý běžec, závodil se Zátopkem a byl dokonce první, kdo ho u nás porazil. Mamka také dělala atletiku na vrcholové úrovni. Jako kluk jsem toužil dostat se na olympiádu jako sportovec. To se mi nepodařilo. Až v roce 2012 jsem se na ni „probojoval“ jako fotograf. Byl to úžasný zážitek. Mohl jsem fotit i přímo na ploše v průběhu soutěží. Myslím, že jsem prožíval stejné pocity jako sportovci, kteří mají možnost na olympiádě startovat.

Nyní je focení atletiky vaší hlavní profesí?
Není. Živí mě „civilní“ práce, takže i z časových důvodů si akce, na které vyrazím, pečlivě vybírám. V posledních letech jsou to hlavně mistrovství Evropy a světa, ať halová nebo venkovní. Každý rok se to snažím doplnit nějakými dalšími atypickými akcemi. Letos to byly třeba světové štafety v Yokohamě nedaleko Tokia. I kvůli seznámení se s prostředím příští olympiády. Tyto akce si zpravidla financuji sám nebo alespoň z velké části.

Peníze dostáváte až za odvedenou práci, veškerá logistika je na vás. Jak náročné to je?
Hlavní akce typu MS, ME, OH je třeba pečlivě plánovat, hlavně co do letenek. Všechny výpravy a doprovody přilétají na akci v rozmezí pár dní a odlétají vždy den po skončení akce. Takže pokud zaváháte, může se stát, že si pobyt kvůli letenkám neplánovaně prodloužíte. Pokud jde o ubytování, nabízí pořadatel akreditovaným novinářům mediální hotely. Má to tu výhodu, že vás odvezou přímo z letiště do hotelu a máte zajištěnu dopravu v době soutěží mezi hotelem a stadionem. Já vybírám individuálně. Rád bydlím co nejblíže stadionu, ideálně v docházkové vzdálenosti, ušetřím tím spoustu času a nejsem na nikoho odkázán.

Na základě čeho získáváte povolení na akci fotografovat?
Jednotlivé federace mají přidělený omezený počet míst pro píšící novináře i fotografy. Akreditační proces probíhá zpravidla s několikaměsíčním předstihem a to online. Většina novin a zpravodajských serverů však dnes již své fotografy na akce typu mistrovství Evropy a světa neposílá. Obrazové zpravodajství si kupují od světových agentur. I proto lze často vidět stejnou fotku na většině zpravodajských serverů nebo v novinách a časopisech. Všichni mají zájem pouze o olympiádu. Tam je na akreditace obrovský přetlak. Na celou ČR jich připadá jen pár. Myslím, že na OH v Londýně jich bylo osm. Takže pouze osm sportovních fotografů z Česka dostane možnost fotit. Když si vezmete, kolik je na olympiádě sportů, tak je to velmi málo. 

Letošní MS v atletice proběhne v Kataru, což pro tento typ akcí není úplně běžná destinace.
V Doha jsem už před pár lety byl, ale na halovém MS. Ano, bude to dost atypické mistrovství světa. Kvůli vedrům proběhne až na podzim, navíc pořadatelé opustili klasický model dopoledních a večerních programů. Každý den se začne závodit až po čtvrté hodině odpolední a pojede se nepřetržitě až do půlnoci. Pokud budou na programu maratony nebo chůze, program skončí kolem druhé hodiny ranní a při chůzi na 50 km pak někdy kolem čtvrté hodiny. Vydržet tento rytmus deset dní bez přestávky bude fuška. Maratony a chůze proběhnou mimo stadion na promenádě na břehu moře. Jsem zvědav, jak bude celá trať nasvícená, třeba to právě bude prostor pro zajímavé snímky. 

Nově byla představena koncepce DNA – Dynamic New Athletic – tedy atletiky, která se snaží být vstřícná k divákům. Mění se po dlouhá léta zajetá pojetí některých disciplín, co vás v tomto ohledu zaujalo?
Například mix štafety na 4×400 m, kdy startují dva muži a dvě ženy v libovolném sledu. Pořadí se tak neustále přelévá. Náskok padesát metrů v posledním úseku nemusí stačit na vítězství. Pokud na něm máte ženu a stíhači muže, hravě vás převálcují.

Vizuál vrcholných sportovních soutěží si v současnosti nezadá například s koncertní show.
Mně se to líbí, vše je barevnější, efektnější a to je pro fotky dobré. A určitě i pro diváky. Zajímavé jsou třeba nástupy závodníků na plochu skrz různě svítící, blikající či kouřící brány. Působí to, jako když gladiátoři vbíhají do arény. Na druhou stranu někdy moc efektů škodí.  Předloni na halovém ME v Birminghamu během soutěží měnili nejen intenzitu, ale i barvu osvětlení v hale. Pro diváky dobrá barevná show, ale pro fotografy peklo. Navíc nad jednou zatáčkou byla obří světelná tabule, která blikala různými barvami a různě osvětlovala plochu. Udělat „čistou“ fotku bez barevných nádechů nebylo skoro možné. Když fotíte do JPGu, což je při tomto typu focení standardem, a nikoliv do RAWu, jsou pak úpravy vyvážení bílé dost omezené. V prvních dnech jsem z toho byl hodně nešťastný. Všechny fotky byly do červena. Až když jsem viděl v novinách načervenalé fotky od světových agentur, trochu mě to uklidnilo.

Jaká jsou specifika práce na stadionu?
Fotit přímo na ploše stadionu může velmi omezený počet fotografů, ti, kteří obdrží tzv. INFIELD BIBS. Zpravidla 18 fotografů. Většinu těchto míst obsadí světové agentury – AP, AFP, REUTERS, domácí agentury a místní fotografové. Na ostatní zůstane jen pár míst, zpravidla dvě, o která se musí podělit. Na mistrovství světa jezdí přitom jezdí přes 200 fotografů. Některé disciplíny lze bez problémů fotit zvnějšku. U jiných, hlavně technických, je to problém. Chodí to tak, že den předem musíte požádat pro konkrétní disciplínu a konkrétního závodníka o zmíněný INFIELD BIB, která vás opravňuje ke vstupu na plochu. Pokud je žádost schválena, dostanete velmi omezený čas k focení na ploše. Třeba na Barboru Špotákovou v oštěpu jsem se dostal na plochu až těsně před jejím pokusem a plochu jsem musel opustit ihned po odhodu. Strávil jsem tam cca 2 minuty. Závodníci mají minimálně tři pokusy, vy pouze jeden. Buď se vám to povede nebo máte smůlu. Je proto důležité už dopředu mít rozmyšleno co a odkud nafotíte. Systém je ale pochopitelný. Musí se vystřídat co nejvíc fotografů. Dřív, když jsem šel na plochu, jsem byl tak nervózní, jako bych závodil sám. Klepaly se mi ruce, že udělat pořádnou fotku bylo skoro nemožné. 

Pomáhá vám při volbě záběrů, že atletiku důvěrně znáte?
Určitě to je výhoda třeba v tom, že umím předjímat pohyb sportovců, nebo že se dokážu rychle zorientovat, když se děje něco důležitého. Při soutěžích totiž vše probíhá v rychlém sledu, mnohdy paralelně vedle sebe, programy jsou i kvůli televizním přenosům velmi napěchované. Je tendence smršťovat dříve klidně čtyřhodinové bloky na polovinu, na vše je méně času. Ovšem na druhou stranu jsou i na tyto akce někdy redakcemi vysíláni reportéři, kteří jsou daným sportem v podstatě nepolíbeni. Vzpomínám si na jednu úsměvnou historku ze známého desetibojařského mítinku v Götzisu. Je to už pár let, za dob Romana Šebrleho a Tomáše Dvořáka. Na mítink přijel štáb nejmenované české komerční televize a když redaktorka zjistila, že jsem taky z Česka, přišla a s vážnou tváří se mě zeptala, jakým směrem budou závodníci na dráze vlastně běhat. Že prý potřebuje instruovat kameramana, kam se má postavit. Po chvíli pak přiběhla znovu, že prý bude nejlepší být v cíli a kde prý to je. 

Co musí obsahovat „balíček“, který nafotíte?
Jelikož zpravidla jezdím za peníze atletického svazu, je priorita splnit jejich zadání a zachytit v akci především české závodníky a samozřejmě i hlavní události. Klasické fotky, jak závodník běží, skáče nebo hází, ty je dobré udělat v rozbězích nebo kvalifikacích, kde není tolik emocí. Ve finálových kláních je to pak přesně naopak. Tam mají emoce prioritu. Pro jejich zachycení musíte pečlivě vybírat místo, odkud fotit. Cílový prostor pro fotografy je na stadionu dost omezen a vidět z jednoho místa doběh závodu a taky na trenéry, partnery závodníků a vůbec celý doprovod, může být někdy dost problém. Právě k nim vždy směřují první kroky závodníků po doběhu a zde propukají ty pravé emoce. Vše probíhá strašně rychle, na přesuny není čas. I sebelépe promyšlenou fotku ale může něco zkazit. Na ploše je spousta rozhodčích, kameramanů, pomocníků a každý z nich je pro fotografa potenciálním nebezpečím. Vleze vám do záběru a máte po fotce. 

S čím si rád vyhrajete?
Ozvláštněním jsou fotky s pohybovou neostrostí, s tím si rád hraju. Fotím i různé detaily, třeba v oblečení, tetování, účesy, netradiční startovní rituály závodníků. Dobré je zachytit i něco z toho, co televizní divák neuvidí. Pokud to jde, jezdím na akci pár dní předem. Atmosféru a období před začátkem soutěží mám rád. Vládne zpravidla uvolněná atmosféra plná optimismu a očekávání, dá se zachytit zákulisí, výzdoba města, zdokumentovat stadion, zaznamenat příjezdy závodníků, tréninky, tiskovky. Jakmile začnou soutěže, není už na nic čas.

Přímo při závodech jste asi dost pod tlakem vše komunikovat co nejrychleji dál.
Pokud máte fotit pro on-line zpravodajství, je potřeba fotky zpracovat a poslat ihned. Po stadionu tak běháte nejen s foťákem, ale i s notebookem. Například Zuzana Hejnová proběhne vítězně cílem MS a jakmile utichnou emoce, hned na ploše je třeba fotky stáhnout, zpracovat a odeslat. Během několika minut, co nejrychleji. Já většinou ale zpracovávám fotky až po skončení akce pro fotogalerie na serveru atletika.cz, sociálních sítích ČAS a pro časopis Atletika. Po akci všechny fotky prohlížím a upravuji znovu doma na velkém 27palcovém kalibrovaném monitoru a vytvářím finální sadu fotek, kterou předávám zákazníkovi.

Každý z fotografů chce tu nej fotku, asi to není jednoduché ustát.
V roce 2011 v korejském Tegu na MS ulil Bolt ve finále stovky start a byl diskvalifikován. Byla z toho ještě větší senzace, než kdyby vyhrál a obhájil titul z Berlína. Po nepovedené stovce si chtěl spravit chuť na dvoustovce. Vyhrál s přehledem a po doběhu radostí přeskočil hrazení, vběhl mezi nás fotografy, aby mohl slavit i s diváky a nejbližšími v hledišti. Nastala obrovská vřava a tlačenice mezi fotografy. Především asijští kolegové si počínali naprosto nevybíravě a doslova převálcovali vše, co se jim v honbě za co nejlepší fotkou postavilo do cesty. Vylezl jsem proto na nedaleko stojící stůl a chtěl fotit celé dění z nadhledu. Neprostupné hejno fotografů kolem Bolta doslova sestřelilo i stůl na kterém jsem stál. Dopad byl tvrdý, odnesla to noha a i foťák utržil viditelné šrámy…

Atletické disciplíny jsou velmi různorodé. Kterou fotíte rád?
Oštěp a pak taky běhy, hlavně delší. Při nich je více času na to pohrát si s fotkami. Naopak nemám rád kladivo. Pro fotografy, ale i ostatní, co se pohybují na ploše, je to velmi nebezpečná a záludná disciplína. Nezřídka se stane, že kladivo nabere neočekávaný směr. Musíte být neustále ve střehu. 

Atletika generuje světově proslulé sportovce, jak se fotí tyto hvězdy?
Kapitola sama pro sebe bylo období kralování Usaina Bolta. I ostatní sportovci jako by v té době najednou pookřáli a uvolnili se. Řada z nich se snažila napodobovat jeho blbiny a opičky. Pro fotografy to bylo skvělé. Bolt jezdil celá léta na Zlatou tretru do Ostravy. Díky blízkému kontaktu s manažerem tretry, Alfonsem Juckem, tam byl prakticky jako doma. Fotit ho byl zážitek a dostat se do jeho bezprostřední blízkosti ještě větší. Před mítinkem vždy probíhala tiskovka, místnost byla našlapaná k prasknutí. My fotografové jsme seděli na zemi přímo pod podiem. Bolt si tyto tiskovky dost užíval. Často testoval naši pohotovost. Snažil se nás nachytat nějakým neočekávaným gestem nebo opičkou. Náramně se při tom bavil, zvláště když někteří zaspali a nebyli dost pohotoví. 

S jakou výbavou vyrážíte?
Jsem „nízkonákladový“ fotograf, žádná bohatá zahraniční agentura, takže s co nejmenší. Zvláště pokud cestuji letadlem, veškeré vybavení si beru s sebou na palubu. Mám rád věci pod kontrolou. Proto je potřeba vážit každý objektiv a také výběr letecké společnosti. Standardně beru 1-2 těla, objektiv EF 24-70/2.8, 70-200/2.8, 300 resp. 400/2.8. Taková základní výbava drtivé většiny sportovních fotografů. Výhodou velkých akcí typu MS a OH je to, že tam Canon, a někdy i další značky, má pro akreditované fotografy zřízen servis a půjčovnu. Půjčit lze zdarma téměř vše, co potřebujete a také je možné si vyzkoušet novinky. Znám fotografa, který na vrcholné akce jezdí prakticky bez fotografického vybavení. Celou akci odfotí právě s vypůjčeným věcmi.

Jaké tipy byste měl pro ty, kdo to myslí se sportovní fotografií vážně?
Já jsem samouk, rozhodně ne teoretik. Jedu metodou pokus – omyl. Učil jsem se tím, že jsem pozoroval opravdové fotografy, jak to dělají, odkud fotí, jakou techniku používají. Měl jsem štěstí, že jsem měl možnost učit se a okukovat ty nejlepší hned od začátku a na velkých mezinárodních akcích. A taky jsem věděl, že chci fotit atletiku, tedy sport, který znám a který mám rád.