Přestože je pro něj fotografování spíš koníčkem, je považován za jednoho z nejlepších fotografů hodinek. Povídali jsme si s Martinem Fořtem o jeho vášni k hodinkám, díky které se dostal i k jejich fotografování.

Patříte mezi jedny z mála lidí v Česku, kteří profesionálně fotografují hodinky. Jste taky fanoušek hodinek?

Ano, bez toho by to nešlo, člověk musí mít hodinky rád. Sám jsem se pro hodinky nadchnul, ani nevím jak. Kdysi jsem si totiž chtěl koupit jenom stopky na měření různých tras z práce a do práce. Kamarádi mi radili, ať si koupím takové hodinky, jaké potřebuju a jaké se mi líbí. Upozorňovali mě, ať o nich nediskutuju a hlavně ať se nehlásím na žádná internetová diskusní fóra a ať na ně radši zapomenu hesla. Po pár letech jsem pochopil, jak to mysleli – lehce jsem tomu propadl. Dneska mám asi čtyřicet hodinek – noční hodinky, hodinky na vaření, hodinky s teploměrem, výškoměrem, tlakoměrem a tak dále. Ale nejsem sběratel. Když se mi hodinky líbí, tak si je prostě koupím, a když mě přestanou bavit, tak je zas prodám.

Začal jste hodinky fotit až po tom, co jste se stal nadšencem?

Ne, to ne, já už fotím přes čtyřicet let. Svůj první fotoaparát jsem dostal ještě jako dítě k Vánocům – a zjistil jsem to ještě dlouho před Štědrým večerem, takže jsem si v knihovně půjčil fotografické příručky a všechny jsem je přečetl ještě dřív, než jsem držel svůj první foťák v ruce – byla to Směna 2.

Fotit hodinky jsem ale začal, když jsem si chtěl koupit kultovní potápěčské hodinky Seico Sumo. Nikde jsem nenašel pořádně živé fotografie, asi jen tři fotky, klasické produktovky. Takže když jsem se k nim konečně dostal, vyfotil jsem je a nahrál do diskusních fór. A lidem se to líbilo, tak jsem vyfotil ještě další svoje hodinky a další. Pak přišel kamarád, jestli bych nevyfotil jeho hodinky. A už to jelo. Dneska už můžu zodpovědně říct, že mám největší fotogalerii hodinek na světě, což ani nevím, jak se stalo.

Pamatujete si na to, kdy vám hodinky zapůjčili k focení i prodejci nebo výrobci?

Jistě. Ještě na začátku, když jsem měl okolo tří tisíc fotek a už se o mně trošku vědělo, jsem sám zašel do několika prodejen a zeptal se, jestli by mi na týden nepůjčily hodinky, že bych si je rád vyfotil. Dodnes obdivuju odvahu prvních prodejen, které souhlasily, odnesl jsem si totiž hodinky asi za sto tisíc. Fotky jsem jim pak samozřejmě dal k dispozici. Nicméně s focením hodinek je jedna velká potíž – například Švýcaři trvají na tom, že na oficiálních materiálech budou jen jejich fotky, takže to, co fotím já, jsou vlastně těžko prodejné fotky. Přesto jsem už ale fotil fotky pro velké firmy.

Oslovily vás samy?

Ono když se člověk pohybuje okolo hodinek a přispívá do velkých světových fór a píše recenze z pohledu běžného uživatele, udělá si spoustu známých, především mezi nezávislými hodináři, což jsou neuvěřitelní fandové svého oboru – tak to tak nějak přijde. Jsem ale také v kontaktu s velkým množstvím hodinkových fanoušků a ozývají se mi třeba i administrátoři japonských fór, že by chtěli použít nějaké moje fotky. Ta fóra mají desetitisíce členů.

Takže asi po třech letech jsem se dostal k focení pro Carollinum, což je největší firma, která se u nás věnuje hodinkám. První velká zakázka ale byla pro švýcarskou značku Fortis, protože regionální zástupce pro Evropu byl velký fanoušek mých fotek. Potkali jsme se jednou na veletrhu a nabídl mi, jestli bych nechtěl fotit celou novou kolekci. Byla tam spousta zajímavých hodinek – třeba jedny se tvářily, že mají zamrzlé sklíčko, a dokud je člověk nezahřál, nezjistil, kolik je hodin. Oslovila mě i značka Girard Perregaux, přivezli mi novou kolekci k nafocení. To bylo docela legrační focení.

Proč?

Přivezli mi věci, které pravděpodobně nikdy nevyndávají z pancéřových přihrádek. Fotil jsem například „digitální hodinky“ z roku 1810 – zlato v kombinaci s modrým smaltem, komplikace Jumping Hour. Hodinky s netušenou cenou. Celá ta kolekce byla odhadem za 200 milionů. A já jsem si pak při focení v apartmánu natáhl černou kuklu, protože je mnohem jednodušší retušovat černou kuklu než obličej. Musel jsem pak vysvětlovat, že to není přepadení.

Dokážete odhadnout, kolik vám už prošlo rukama hodinek?

Řekl bych, že hodně přes tisíc. A byly to opravdové skvosty. Například hodinky Prim Orlík z roku 1965, kterých vzniklo asi tři sta kusů, zachovalo se tak dvacet. Postupně jsem měl možnost fotit celkem jedenáct z nich. Také jsem fotil sovětské potápěčské hodinky Vodolaznyje, které mají tak štědře nanesenou radioaktivní luminiscenci, že je v manuálech doporučují uchovávat v olověných schránkách. Takové hodinky by mohly na letišti spustit obrovský poplach. Nejdražší hodinky, které jsem fotil, stály asi 16,5 milionu korun. Hodinek jsem viděl opravdu spoustu a už jsem měl dokonce takovou krizi, že jsem je nemohl čtyři měsíce fotit, protože mě to nebavilo.

Je těžké fotografovat hodinky?

Není to jednoduché, vždycky musím hledat cesty, jak vyřešit ten a onen problém. Nejhorší je, že na focení hodinek mám strašně málo času, takže musím být rychlý. Někdy dostanu deset hodinek a mám dvě hodiny na to je vyfotit, což je hrozně málo, nemůžu strávit půl hodiny seřizováním světel a scény. Obvykle se ale vejdu do hodiny a půl na jedny hodinky, za což mě moji kamarádi makrofotografové hrozně kritizují.

Nefotím na full frame, protože potřebuju co největší hloubku ostrosti a získat použitelné záběry z nějakého makrofocení je občas hodně těžké. Stejně tak práce se světlem – dřív jsem se to snažil oblafnout a najít zkratku, ale stejně jako v dalších oborech prostě neexistuje. Světlo je lepší si nastavit, něž na něj dlouho čekat. Používám nejméně dva blesky a několik odrazných desek a po těch letech už si umím dobře představit, kudy asi světlo půjde.

Jsou také oblasti, které jsem sám vynalézal, protože je nikdo nefotil – třeba luminiscenci hodinek. Asi půl roku jsem hledal ideální poměr nasvícení na ručkách na indexech hodinek v kombinaci s doplňkovým světlem. Expertem na danou oblast se člověk stane, když se dopustí všech chyb, kterých se dopustit dá, jak říkal Niels Bohr. A já jsem se dopustil mnoha chyb.

Co všechno používáte při focení hodinek?

Makroobjektivy, mezikroužky, polarizační filtr, bez toho to prostě nejde, i když se to snaží lidé různě obejít. A taky fotím ve fotostanu, na což se mi nejvíc odsvědčil koš na prádlo z Ikey. Ten už mi i jednou hořel, když jsem fotil hodinky Steinhart – limitni pilotní edici. Zádání tehdy znělo „Hell Boy“ – a já podcenil výpary benzínu. Hodinkám se ale naštěstí nic nestalo.

Strávíte hodně času úpravou fotek?

Jak kdy. Jsou fotky, kde zvládnu retuš při rozlišení 1024×600 za tři a půl minuty. Pak jsou ale fotky, nad nimiž strávím spoustu času, hodiny. K úpravě fotek používám často i Zoner Photo Studio a musím říct, že na devadesát procent toho, co chci s fotkami dělat, mi úplně stačí.

Čím strávíte nejvíce času při úpravě?

Nejvíc práce je s tím, co hodináři odbydou. Hodně fotím detaily, hlavně ručičky hodinek. A na nich jde hrozně vidět i drobné zrnko prachu. Kdysi jsem strávil dvě hodiny retušováním otisků prstů, různých chloupků a zamatlaného strojku od hodináře. Přitom to byly prý nejdražší české ručně dělané hodinky, jejichž cena byla skoro dva miliony korun. Prakticky jsem po něm na počítači leštil věci, které měl leštit on. A to je právě to, co mě na focení hodinek rozčiluje.

Setkáváte se často s tím, že hodináři nedělají svou práci pečlivě?

Často. Oni totiž spoléhají na to, že takové detaily nejsou vidět. Musíte si na ně vzít lupu, což já osobně dělám ještě před tím, než začnu hodinky vůbec fotit. Našel jsem třeba spadlou řasu v číselníku hodinek ze zlata za 350 tisíc. Často vídám i nedoleštěné indexy a drobnosti ve zlomcích milimetrů, jenomže i takové malé věci jsou pak v makrofotografii hodně dobře vidět.

Proto se pak vždycky majitelů ptám, jestli jsou hodinky, které pro ně fotím, k chlubení nebo na prodej. Pokud jsou na prodej, nedělám tak důkladnou retuš – odstraňuju jenom svoje chyby. Všechny škrábance a ťukance nechávám, aby hodinky vypadaly reálně.

Které materiály se fotí lépe a které hůř?

Dobře se fotí matné materiály, protože neházejí tolik odlesků. Jednou jsem fotil hodinky s lunetou osázenou diamanty. Při focení byla potřeba docílit takové hloubky ostrosti, která by zdůraznila záření diamantů. Nad podařeným záběrem jsem strávil dvě hodiny. Pak jsem ale udělal tu chybu, že jsem z čiré radosti ukázal zákazníkovi fotku ještě před retuší…

Jsou věci, které se ale vyfotit prostě nedají. Například kombinace antireflexní úprava a oblá leštěná luneta. Nerad podvádím a měním úhly focení a skládám více fotek dohromady, ale někdy to jinak nejde. A podvádí i sami výrobci tím, že spoustu produktových fotek hodinek fotí bez sklíček, takže vůbec nemusí řešit odlesky. Jenže na tohle mám já stejný názor jako firma Rolex – říkám tomu „přiznané sklíčko“. Vždycky se snažím, aby na fotce bylo vidět.

Co vás těší na focení hodinek?

Například ta důvěra výrobců a prodejců, když mně nechají ukázat si na libovolné hodinky a vrátit je za týden nafocené. Nebo třeba to, když někdo pozná můj rukopis. Nedávno mi volal kamarád, že viděl moji fotku v kalendáři. U té fotky ale nebyl uvedený autor. Hrozně mě to potěšilo, že ji poznal a že mám tak čitelný rukopis.

Snažím se, aby byl ve fotkách nějaký příběh, často je to v detailech. Používám i různé rekvizity, které s hodinkami nějak souvisí. Hodinkoví novináři říkají, že patřím mezi deset nejlepších fotografů hodinek na světě, což je pro mě čest.