Jana Kupčáková je neobyčejně činorodá fotografka. Spoustu času tráví na cestách po celém světě, vyučuje fotografii a má za sebou mimo jiné množství výstav, přednášek a na kontě množství článků a fotografických cen. Podařilo se nám trochu jejího času získat a udělat s ní rozhovor. Dozvíte se například, jak na cestách pořídit neobyčejné záběry, jak si poradit s odlišnými kulturními zvyklostmi a jaké to je, jeden den snídat v Itálii a druhý den už prozkoumávat skrytá zákoutí Afriky.

Můžete se čtenářům v krátkosti představit?
Vystudovala jsem ekonomiku na ČZU v Praze a tento obor mě živí dodnes. Pracuji s financemi v oblasti IT a i když chodím do práce moc ráda, tenhle přetechnizovaný svět mi moc neříká. Srdeční záležitostí se pro mě stala až fotka. Při studiu na vysoké jsem začala vyjíždět víc do světa a focení bylo prostředkem, jak si navštívená místa a krásné vzpomínky uchovat. Když jsem se přestěhovala do Prahy natrvalo a nastoupila do zaměstnání, přihlásila jsem se na první fotografický kurz, aby to moje „cvakání“ dostalo nějaký smysl a řád. Brzy se dostavily první úspěchy, výstavy, dodělala jsem si rekvalifikační kurz a přišla i nabídka fotografii vyučovat. Časem k tomu přibylo i porotcování ve fotografické soutěži, pořádání cestovatelských přednášek, psaní článků pro weby o fotografii.  Vlastně ani nevím, jak se to celé seběhlo.

Jste ověnčena řadou fotografických cen. Které z nich si nejvíc vážíte?
Titulu Fotografky roku časopisu FotoVideo. Bylo to nejen první významné ocenění, které jsem získala, ale také jde o soutěž dlouhodobějšího charakteru. Přispíváte snímky na různá témata po dobu téměř jednoho roku a tak se víc posuzuje vaše práce jako celek. Ocenění, které mi udělalo největší radost v poslední době, bylo druhé místo v prvním ročníku ceny Hanzelky a Zikmunda v kategorii Cestovatelské fotografie. Diplom podepsaný osobně panem Zikmundem je pro mě, fotografa cestovatele, tou největší odměnou.

Jak se vám daří skloubit cestování a profesi/rodinu?
Myslím, že po své mamince a dědečkovi jsem zdědila schopnost umět si zorganizovat čas. Pro někoho je pevná pracovní doba možná svazující, já ji ale považuju za velkou výhodu. Mám tak jasně vyhrazený čas na práci a volno si pak mohu rozplánovat pro cestování, výuku, fotografování, přednášky a další aktivity, aniž bych se musela bát, že mi moje plány nějaká pracovní povinnost zkříží. Cestovatelské plány mám jasné většinou rok dopředu.

Má nějaké specifikum, že jste cestovatelka-žena?
Myslím, že je to daleko více o přístupu, než o tom, jestli jste muž nebo žena. Podle mě obecně platí: jak se chováte k lidem kolem sebe, tak se budou i oni chovat k vám. Jednejte s lidmi uctivě, respektujte kulturní tradice země a udržujte si pozitivní přístup a nadhled. No a nejuniverzálnější komunikační prostředek na světě je úsměv, s tím se domluvíte všude.

Ve kterých zemích byli k vašemu fotografování nejvstřícnější a kde naopak nejméně?
Kdykoliv do nějaké země přijedu, snažím se první dny rozkoukávat a zjišťovat, co si mohu dovolit a co ne. Země mají svá specifika, různá náboženská a kulturní omezení, lidé mají různou náturu a na turistu se dívají v každém koutě světa trošku jinak. Třeba mě překvapilo, jak neskutečně milí lidé byli v New Yorku a jak parádně se mi tam na ulici fotilo. A zatímco i v JAR a na Kubě reagovali lidé na namířený objektiv většinou s úsměvem, ve větších městech Tanzanie se musel mít člověk víc na pozoru a často i fotku oželet. Stačí ale popojet na nedaleký Zanzibar, kde už převažuje arabská kultura a bylo zase vše v pořádku. V Laosu zase přišlo ženám na tržišti focení zábavné a vzájemně se sobě posmívaly, když se nám podařilo nějakou nepozorovaně cvaknout. Nejzábavnější mi ale přišlo focení na Srí Lance.

Čím?
Snažím se na cestách pořídit nejen zajímavé portréty, ale i autentické momentky. Často se proto snažím fotit nepozorovaně. Mám zkušenost, že jakmile vás fotografovaní uvidí, začnou pózovat a kouzlo okamžiku je většinou to tam. Jenže na Srí Lance pózuje každý! Ještě jsem neviděla národ, který by tolik miloval focení. Jen co jsem přiložila oko k hledáčku, už nahodili pózu, ukázali své tři zuby v puse a než jsem zmáčkla spoušť podruhé, už kolem stála celá rodina a do pěti minut půlka vesnice. Nebylo to o penězích, nic za to nechtěli. Zkrátka je to jen fascinovalo. Zpočátku jsem si myslela, že když vidí můj velký objektiv, považují mě nejspíš za fotografku z National Geographic a už se vidí na titulce časopisu. Ale oni to prostě jen milují!

S jakým vyrážíte vybavením?
Jsem v tomto ohledu trošku rebel a fotovýbavu se snažím na cestách eliminovat na minimum. Chci si cestu především užít, ne s sebou tahat několikakilová závaží. Nikdy jsem nepřibalila do krosny ani stativ. Většinou si vystačím s jednou zrcadlovkou se základním objektivem a jedním pevným širokým sklem na výměnu. Jsem spíš fotograf momentkář, který má foťák na krku už od vstupu do letištní haly a sundává ho jen na noc. Fotím cokoliv mě zaujme, situace, které trvají často jen okamžik. Moje fotografie vznikají víceméně za pochodu. I když techniku i vyučuji, nepovažuji bohatou foto-výbavu za alfu i omegu focení. Je samozřejmě důležité mít technické základy o fotce jako takové a rozumět svému přístroji, ale rozhodně nemusíte utrácet tisíce a zásobovat se četným příslušenstvím, abyste udělali dobrý záběr. Mnohem důležitější je umět se dívat. Tak jak kdysi řekl můj oblíbený fotograf Elliott Erwitt: „Ani všechna technika světa neodčiní neschopnost všímat si“.

Kteří další fotografové vás inspirují?
Mám ráda fotografie, které vypráví příběhy. Příběhy z běžného života, které nejsou vyumělkované, přikrášlené. Jsem velkým fanouškem humanistické fotografie a tzv. „rozhodného okamžiku“ a to především poválečných fotografů z agentury Magnum, kteří stáli u jejího zrodu, jako je už zmiňovaný Elliott Erwitt nebo Henri Cartier Bresson. Pokud bych měla zmínit fotografy, jejichž práce souvisí s cestovatelskou fotkou, tak určitě doporučuji fantastické portréty od Steva McCurryho, autora slavné Afghánské dívky. Líbí se mi i Franco Fontana a jeho pojetí toskánské krajiny nebo dokumentární fotograf Sebastião Salgado, jehož osmileté putování po světě vyústilo v soubor cca 200 dechberoucích černobílých fotografií s názvem Genesis. Nejlepší fotografkou napříč všemi žánry pro mě zůstává Annie Leibowitz.

Blíží se letní dovolené. Jak nafotit cestovatelské fotky, které by nebyly úplně stejné jako tisícovky ostatních?
Co je zásadní, vnímám, že lidé nemají dostatek trpělivosti. Většina fotí na dovolené bez rozmyslu, cvakne záběr, jakmile scénu uvidí, nepřemýšlí o tom, jak fotka ve výsledku vyzní. Já necestuji jen s cílem nějakou zemi nafotit, ale hlavně ji i poznat. Snažím se k cestovatelské fotce přistupovat tak jako ke každé jiné reportáži. Zaznamenat všechno v co nejširším kontextu, tak aby fotografie nenudily. I po pár letech by vám fotky měly říci nejen to, jak dané místo nejen vypadalo, ale i jak na vás působilo a jak jste se tam cítili.

Kdybychom to měli shrnout do nějaké praktické rady?
Zkuste hledat jiné a originální úhly pohledu, zapojte do záběru příběh nebo výtvarný prvek. Nebojte se experimentovat, buďte trpěliví a zkuste najít vlastní osobitý styl, něco, co ukáže, jak dané místo vnímáte vy.

Jaké chyby na cestovatelských fotkách ostatních vás hned trknou do oka?
V první řadě je to množství. Často se setkám s tím, že se mi chce někdo pochlubit obrázky z dovolené a jednu věc má v albu nafocenou desetkrát. Navštívili jste krásný vodopád nebo viděli zajímavou stavbu? Výborně! Nafoťte si místo klidně několikrát, zkoušejte, experimentujte, hledejte nejlepší záběr, ale pak použijte jen jeden, maximálně dva nejlepší snímky. Například celkový pohled a jeden zajímavý detail. Ostatní smažte. Ale je to bohužel fenomén dnešní doby. Lidé si odvykli fotografie třídit. Jeden záběr mají nafocený stokrát a ponechají si „pro jistotu“ všechny. Kvantita ustupuje kvalitě. Druhá rada by byla: zjednodušte realitu. Ať je každému na první pohled jasné, co a proč jste fotografovali. Jinak vznikají chaotické fotografie, kde se kácí budovy, lidem rostou lampy z hlav a přepálená obloha odvádí pozornost od hlavního námětu. Přitom často stačí jen chvíli počkat, porozhlédnout se kolem sebe, najít si lepší stanoviště, netradiční úhel pohledu.

Vaše fotografie hned upoutají skvělou prací s barvou.
Já jsem letní typ, miluju barvy, slunce, teplo a to se odráží jak na cílových destinacích, které vybírám, tak i na fotografiích, které přivezu. V zemích jako je Maroko, Kuba nebo jižní Itálie je focení především o barvě a dokonalém světle. Snímky odtamtud jsou pak pro mě nositeli pozitivní energie, pohody a dobré nálady.

Co využíváte z procesů postprodukce?
Tohle je samozřejmě otázka vkusu každého z nás. Já razím pravidlo, že kdybych měla úpravou fotky strávit víc než deset minut, tak ji raději smažu. Mám ráda práci v terénu a tu u PC už považuji jen za nutné zlo, bez kterého to dneska nejde. Vzhledem ke svému zaměření nejsem fanoušek příliš velkých zásahů do fotky a to především co do jejího obsahu. To samozřejmě platí i pro focení portrétů. Jsem fotografka, ne doktorka na plastické chirurgii.

Jakým způsobem své fotky prezentujete?  
Ještě před časem jsem otázku veřejné prezentace moc neřešila. Měla jsem na webu zálohovaná alba, zájemcům poslala odkaz a jednou za čas nahrála nějakou fotografii na svůj FB profil. Nic víc. Poslední dobou se mě ale začalo stále víc lidí ptát na Instagram a webové stránky, až jsem si je nakonec založila. V říjnu loňského roku konečně i ten instagramový účet.

Každý den se snažím přispět nějakou novou fotkou a udržovat se tak ve formě. A zdá se, že se fotky líbí, za což jsem samozřejmě ráda. Hlavně je to ale skvělý prostředek v navazování kontaktů s lidmi s podobným zaměřením, další forma zpětné vazby a taky skvělý způsob, jak se dostat k práci výborných fotografů z celého světa. Ale člověk musí samozřejmě opatrně, aby ho to nezahltilo. Musíte správně vybírat a najít si nějaký svůj vlastní styl prezentace i působení na sociálních sítích, aby vám byly k užitku a nebyli jste toho otroky. Ale nejpříjemnější formou prezentace pro mě zůstává ta osobní. Výstavy, festivaly, cestovatelské přednášky, místa, kde se můžu setkávat s lidmi a o své práci si s nimi promluvit. Tomu pocitu, když vaše fotografie visí na zdi galerie, se žádné vyvěšení fotky na sociální síti rovnat nemůže.

Co plánujete do budoucna?
Letos už mám za sebou cestu do Jihoafrické republiky. Na podzim bych ráda vyrazila do Apulie a procestovala jednu z mála částí Itálie, kam jsem se ještě nestihla podívat. A pokud se přihlásí dostatek zájemců, vyjedeme se školou, kde učím, v říjnu na první zahraniční fotoexpedici, a to rovnou do Namibie.  Zároveň jsme spustili novou fotografickou soutěž na téma Otcovská láska, kde budu figurovat jako jeden z porotců, na což se opravdu moc těším. Do léta mě pak čekají ještě dvě přednášky o Maroku a taky chystám na červen další sólovou výstavu. Ta by měla být až do září k vidění v Paláci Akropolis v Praze a představí moje pouliční momentky z milované Itálie. Tak přijďte, budu se na Vás těšit.

10 TIPŮ OD JANY PRO LEPŠÍ CESTOVATELSKÉ FOTO:

1. Zjistěte si dostatek informací o dané zemi a nepodceňujte přípravu
2. Respektujte kulturní a náboženské zvyklosti
3. Zapojte do fotografie lidský prvek a vyprávějte tak příběhy
4. Komunikujte s místními „domorodci“
5. Pokud někomu z vyfocených slíbíte poslat fotku, splňte to
6. Foťte na tržištích, nádražích a podobných místech, kde zachytíte autentický život
7. Střídejte informativní fotografie s těmi výtvarnými
8. Hledejte zajímavé světelné a barevné kontrasty
9. Zapojte netradiční úhly pohledu (ptačí a žabí perspektivu, odrazy, průhledy, rámování)
10. Po nafocení záběru nezapomínejte foťák odložit a scénu si vychutnat a prožít i bez hledáčku na oku!