Jan Svatoš je úspěšným režisérem dokumentárních filmů, za které sklidil celou řadu ocenění. Ale zároveň v sobě nezapře ani talent a vášeň pro fotku. Na jeho cestách ho doprovází klasická analogová technika, na kterou nedá dopustit. Přinášíme vám inspirativní rozhovor, ve kterém mimo jiné poodhalí, co pro něj fotografie znamená a jak o ní uvažuje.

Jak se podle vás posunul význam fotky od jejích počátků do současnosti?

Po svém vynálezu v roce 1839  fotografie osvobodila výtvarné umění, přejala zachycování reality, dala vzniknout impresionismu, jako umění ale sama dlouho nebyla uznávána. Dnes máme úplně jinou situaci: postupná demokratizace tohoto média způsobila, že se fotografem může stát téměř každý. Otázkou ale zůstává, k čemu nám a hlavně dalším pokolením budou ty miliardy fotek jídla, mazlíčků a selfíček, které každodenně nahráváme na sociální sítě. Mě to množství spíše děsí. Co dnes zcela postrádám, je reflexe toho, proč vlastně fotíme. Osvícenský filozof Georg Lichtenberg kdysi řekl: „Kniha je jako zrcadlo. Když do ní nakoukne opice, tak z ní nevykoukne apoštol.“ Mám pocit, že to samé by se dalo vztáhnout i na fotografii.

Indiáni tvrdí, že fotky kradou duši. Co si o tom myslíte vy?

Do jisté míry mají pravdu, kradou ale bezesporu i tu naši vlastní, fotografickou. Dnes převládá pocit, že všechna cvaknutí jsou zadarmo. Ve skutečnosti čím víc fotek pořídíme, tím více času strávíme u počítače, tříděním, přebíráním, zálohováním. Z ekonomického hlediska je skutečně každá fotka zadarmo, z hlediska času našeho života jsme ale neustále okrádáni.

Od fotografie se spousta tvůrců posouvá k videu. Jaké má videozáznam oproti fotce výhody a nevýhody?

Nepřijde mi, že by se lidé vzdávali fotografie ve prospěch videa. Jen pokročilá technika fotoaparátů, ale i mobilů, umožňuje jak fotografovat, tak natáčet. Obě média mají mnoho společného, vždyť film je 25 fotografií za vteřinu. Na druhou stranu je ale mnohé rozděluje – fotka je okamžik vyrvaný z moci času. Na rozdíl od filmu v kině se na ní mohu dívat a ona mi nikam neuteče, má ale jen velmi omezené možnosti pro vyprávění příběhu.

Kde se podle vás nachází hranice mezi obyčejným záznamem (ať už jde o fotku, nebo video) a uměním? 

Hledání odpovědi na tuto zásadní otázku by vystačilo na samostatnou knihu. To je know-how, které si každý umělec pečlivě střeží. Kdysi se na něco podobného ptali slavného barokního skladatele a varhanního virtuóze Johanna Sebastiana Bacha. Jeho lakonickou odpověď zbožňuji: „Není co obdivovat, stačí jen ve správnou chvíli zmáčknout tu správnou klávesu.“ Není tu prostor na dlouhé teorie, některé principy ale vysvětluji na svých workshopech.

 Součástí jednoho z vašich fotografických kurzů je i ochutnávka whisky. Myslíte si, že taková ochutnávka může ovlivnit výsledné fotografie, pokud by focení předcházela? 

Jedná se o fotoworkshop Probouzení krajiny odehrávající se v kraji mé rodné Vysočiny. Kurz je zaměřen nejen na výuku fotografování, ale také na techniky starých krajinářských mistrů, které jsem studoval na FAMU u profesora Bohumíra Prokůpka. A co se týká samotné whisky, mám ji rád a Vysočině sluší stejně jako té opravdové skotské Highlands. Pochopitelně její degustace focení nepředchází, je v pořadu až závěrem dne. Mám radost, že vedle Fotosafari ve Dvoře Králové je tento workshop jedním z nejoblíbenějších a lidi na něj dlouho vzpomínají.

Jaký význam pro vás mají staré foťáky? Do přírody chodíte fotit s analogovou technikou. Jaké v tom vidíte kouzlo? 

Analogová technika mne fascinuje odmalička, táta mě bral do temné komory a to mi učarovalo. Dnes je pro mě stejně napínavé vytvoření snímku s analogem v komplikovaných podmínkách, které prověří autora i jeho schopnosti. I proto jsem v roce 2010 uspořádal 40denní expedici Fotografické návraty. Tehdy jsme se s přenosnou temnou komorou vydali do nehostinných a vyprahlých končin severní Keni, kde nebylo mobilní pokrytí ani infrastruktura. Na co jsem přišel? Že analog má tu moc naučit vás to nejcennější – dříve přemýšlet než mačkat spoušť. Koneckonců, o této cestě vznikl trojnásobně oceněný dokument Africa obscura. Focení na film si v sobě neustále uchovává tajemství, které při současném focení mizí v okamžiku, když se náš výtvor objeví ihned na LCD displeji.

Jakou myšlenku byste jednou rád zachytil či zvěčnil, ale ještě vám na to nevyšel čas?

Asi je to především celá řada filmových námětů, které se s postupem času kupí. Ale protože jsem pověrčivý, nikdy o těchto nápadech nemluvím dopředu. Buď bude vhodná konstelace a ony vzniknou, nebo existují jen dočasně v mé hlavě, kde se rozplynou.

Čím vás v současnosti naplňuje vaše práce?

Mám to štěstí, že jsem nezávislý filmař, jsem na volné noze, natáčím filmy, píšu. Je to kreativní práce, jejíž obrovskou výhodou je svoboda. Baví mne ale i pořádání fotografických kurzů, kde se snažím lidem přiblížit svoji netradiční fotografickou filozofii. Prozrazuji lidem jak „fotografovat“ bez foťáku, jak čelit digitální kalamitě nebo jak vyvolávat filmy v kávě. Kvůli natáčení mám na učení sice stále méně času, na druhou stranu mne těší, že lidé znovuobjevují prožívání a že se na kurzy vrací. Absolventi mojí první Fotoakademie mě letos přemluvili k otevření 7. ročníku večerního kurzu.

Jaké máte plány na léto? Vyrazíte někam fotit/točit? 

V současné době dokončuji scénář k novému celovečernímu dokumentu Až zařve lev, který bude dvojportrétem inspirujících postav českého středověku  – krále Přemysla Otakara II. a českého poutníka Odorika, mimochodem vůbec prvního Evropana, který došel až do Tibetu. Čekají nás obhlídky terénu v Itálii, Slovinsku a Rakousku. Na filmových příbězích mne vždy lákají přesahy do současnosti a nejinak tomu bude i v příběhu Odorika, praotce českých cestovatelů a krále Přemysla, který byl vzorem pro mnohem známějšího Karla IV.

Který z fotografických žánrů je vám nejbližší a který naopak není váš šálek kávy?  

Mám rád dokument, krajinářskou a pouliční fotografii, rád v Africe fotografuji život divoké přírody i tamních etnik. Své kouzlo má ale i fotografování aktu nebo portrétu. Asi mě zatím moc neoslovila makrofotografie a co opravdu nemám rád, je prvoplánové focení divokých zvířat, kterému se přezdívá „wildlife porno“.

Kolik času věnujete úpravě fotek? Máte nějakou morální stopku, přes kterou v úpravách nejdete? (deformování reality, retuše…)

Vycházím ze zkušeností s prací v temné komoře, kde se běžně dělaly výřezy, retušovalo se nebo se „nadržovala“, tedy maskovala expozice (dnes práce s úrovněmi). Nepřekonatelnou hranici je pro mne dotvářet ve fotce něco, co tam nebylo – klonovat oblohu, vsazovat různé objekty, vytvářet falešná světla. Více času věnuji spíše třídění a archivaci. V tomto oceňuji Zoner Photo Studio. Pomáhá mi mnohá rozhodnutí přenést od monitoru do terénu, kde trávím čas nejraději.

Jste v současné době spíš fotograf, nebo režisér? 

Jsem fotografující režisér. Fotografuji koneckonců i při natáčení, rád si dělám fotosky (fotky, pořízené při natáčení filmu, pozn. red.) nebo dokumentuji obhlídku terénu.

Ve filmu jsou emoce často klíčové. Je to pro vás důležité i ve fotce? A proč?

Existuje celá řada důvodů, proč vás film nebo fotografie mohou zaujmout. Emoce jsou jedním z nástrojů, jak vyprávět příběh. Stejně nás ale může zaujmout fotka rozbořeného venkovského stavení, který jiný divák s opovržením označí za pouhou barabiznu. V tomto jsou mi blízké teorie, které vyslovili moji oblíbení Roland Barthes či Ernst Gombrich.

Čím vás lidé dokážou nejvíc dojmout? 

Pokud máte na mysli lidstvo, jsou to především ti jedinci, kteří svým životem zanechali výraznou stopu přesahující je samotné. V tom také vidím smysl dokumentaristiky, poukazovat na příběhy pozoruhodných a inspirujících lidí, na které příliš rychle padá prach zapomnění. Koneckonců, o tom je můj poslední celovečerní dokument Archa světel a stínů, vyprávějící příběh fotografických průkopníků, manželů Martina a Osy Johnsonových, kteří se zasloužili o vznik cestopisného a přírodopisného filmu i fenoménu fotosafari. Film je nyní ke zhlédnutí i online ve formě video-on-demand a brzy vyjde také na DVD.