Jan Hodač se zabývá velmi neobvyklou krajinářskou fotografií. Ve své tvorbě se snaží zachytit pro tradičního krajinářského fotografa spíše nepopulární objekty – fabriky, doly a industriální stavby severočeského kraje. Téměř po patnácti letech práce se mu podařilo dokončit jeho velký severočeský fotografický projekt. Co je poselstvím jeho fotografií? Odpovídal v našem rozhovoru.

Tvůj asi nejznámější fotografický projekt Fabrica Bohemica zachycuje monstrózní industriální fabriky v severočeské krajině. Jak ses k takovému nápadu dostal a co jím sděluješ?

Projekt Fabrica Bohemica je jedním z mnoha cyklů, kterými netradičně prezentuju svou rodnou severočeskou krajinu. Mám za to, že vliv člověka je s touto krajinou dlouze a pevně provázaný, vytváří její specifický charakter a dává krajině nový rozměr a tvář. Na to se snažím svými cykly cíleně upozornit a falešně to neskrývat. Není zde sice nedotčená krajina a úžasné fjordy třeba jako v Norsku, ale právě i ta zdejšími lidmi „dotčená“ krajina má své zvláštní kouzlo, estetiku a hrdost. Můj táta to vystihl slovy, že je krajina „nezdolná“. A přesně to se snažím na fotografiích zachytit.

Málokoho by asi napadlo hledat v industriálních budovách estetiku a kouzlo. Jak myslíš, že to cítí a vidí lidé, kteří v těch krajinách žijí nebo je navštěvují?

Mnoho místních lidí nebo i návštěvníků, kteří se do těch míst vydají na výlet, se rozhlédne po krajině z nějaké malebné sopky v Českém středohoří a říká si – až na ten průmysl, fabriky a doly to tu je docela fajn. Ale to je právě zcestné. Už z toho důvodu, že když přijedou z výletu domů, mohou si umýt ruce teplou vodou a rozsvítit si. Ale chybné je také domnívat se, že současné průmyslové stavby jsou ošklivé a špatné. Lidé mají dlouhodobě zafixované a fotografiemi stále dokola potvrzované, že krásná krajina je pouze ta panenská, nikým nedotčená. A že krásná fabrika je jen oprýskaná, prvorepubliková, se zdobnými prvky, s cihlovým komínem a čápem. Fabrika se stoletým nánosem prachu a vůní kolomazi a samozřejmě pouze černobílá s dobovým sépiovým tónem. A právě tohle banální klišé jsem se snažil projektem změnit.

Člověk nemůže pochopit jedinečnost a krásu severské přírody, jestliže nepochopí jedinečnost té naší.

Setkáváš se i s nepochopením tvojí práce?

Je zřejmé, že se mé současné obrazy nesetkávají s tak velkým pochopením, jako když jsem fotil norské fjordy. Ale já věřím, že to přijde. Jsem prostě rád průkopníkem. Když jsem v litvínovské Schole Humanitas v dubnu 2000 jako osmnáctiletý kluk představil svou první amatérskou výstavu krajinek ze severních Čech a z Norska, napsal jsem k výstavě jednoduché motto: „člověk nemůže pochopit jedinečnost a krásu severské přírody, jestliže nepochopí jedinečnost té naší“. Ani jsem tenkrát netušil, jak je to přesné!

Jak se liší focení „industriálních obrů“, jak je sám nazýváš, od té klasické krajinářské fotky?

Ač se to na první pohled možná nezdá, byl jsem asi prvním, kdo tu takto stylizované krajinářské snímky cíleně vytvořil. Pokud někdo průmyslovou krajinu v severních Čechách plošně dokumentoval, tak buď „krasosmutně“ – jako vznikly před padesáti lety slavné „Smutné krajiny“ Josefa Sudka, nebo černobíle jako součást sociálního dokumentu například „Střepy severních Čech“ Ibry Ibrahimoviče. Případně zcela kriticky a negativně jako ve varovném cyklu „Black Triangl“ fotografa Josefa Koudelky. Jenže to bylo v dobách, kdy po čtyřiceti letech komunismu zůstala zdejší krajina skutečně zdevastovaná a ekologie byla neznámým pojmem. Krajina taky byla po desetiletí reflektována čistě dokumentárně inženýrem rekultivací Stanislavem Štýsem v rámci jeho známých „Rekultivačních dvojiček“. A když jsem do severních Čech osobně pozval žijící krajinářskou legendu Jiřího Havla, tak se zase pečlivě snažil, aby se žádný komín nebo elektrický stožár neobjevil na jeho středoformátovém diapozitivu. Vytvořil tak opět ony klasické krajinářské fotky, které já ve svých cyklech de facto skoro nikdy nedělám.

A co je tedy hlavním cílem tvých fotografií?

Často mně nejde ani tak o samotný kvalitní snímek, ale spíše o to, aby mé fotky nebo celé barevné velkoformátové kolekce měly v sobě určité poselství. Poselství, že i s těmi „komíny“ jde o zcela jedinečný kraj, který nemá srovnání, a můžeme jej právem obdivovat a cítit se tu dobře. Čím dříve si to uvědomíme, čím dříve odhodíme předsudky a zkusíme změnit úhel pohledu, tím dříve nám tu bude lépe. I proto jsem se rozhodl jako fotograf spolupracovat například v rámci projektu Offroad Safari Martina Bareše. Bereme přespolní i místní s foťákem do industriálních krajin. Pro mnoho lidí je to atraktivní zážitek a podobně laděných snímků a nadšenců začíná pozvolna přibývat.

Industriální krajinou severních Čech ses zabýval i ve svém dalším projektu Hory doly. Jak ses dostal k focení dolů a jaký máš k této důlní krajině vztah?
S těmi doly je to podobné, v tom lepším případě jsou vnímány jako „nutné zlo“ a já souhlasím jen s tím prvním slovem. Zdejší krajina je poznamenaná těžbou už od středověku, protože člověk potřeboval měď a cín na bronzovou čepel, stejně jako teď potřebuje hnědé uhlí do tepláren a elektráren, „aby to svítilo a hřálo“. Technologie se sice stále vyvíjí, ale zázraky se bohužel dějí pořád jen v pohádkách. Je jistě dobré zkoušet tyhle oblasti využívat i pro alternativní aktivity, jakým je například Uhelné safari (pozn. red.: Uhelné safari zprostředkovává exkurze do lomů za plného provozu a návštěvy zrekultivovaných krajin). A když už tu ty „čertovy“ díry jsou, tak máme opět na výběr. Buď z nich udělat to ztělesněné zlo a zmar našeho kraje, který nám špiní pověst a odrazuje návštěvníky, nebo se s nimi musíme holt nějak vyrovnat.

Jak vůbec docílíš toho, že něco tak neestetického, jako jsou doly nebo fabriky, na tvé fotografii dostává až mystický nádech? Na fotografiích hraje značnou roli počasí nebo denní doba – to vše jsi měl dopředu promyšlené?

I doly a fabriky dovedou být někdy velmi estetické, člověk musí jen být ve správný čas na správném místě. Je zajímavé, že jejich estetičnost se snažil zachytit i Josef Sudek. Ale kvůli tomu, že před půl stolením nebyla dostupná barevná fotografie, působí snímky v dnešní době smutně. Málokdo ví, že i původní název jeho knihy (pozn. red.: kniha Smutná krajina, kterou tvoří soubor panoramatických krajinných fotografií Mostecka) měl být odlišný. Kniha se měla jmenovat Severní krajina. Na „smutnou“ ji přejmenoval tuším až vydavatel, protože negativní se přece prodává lépe. Já tyto pohledy podrobně studuju a identická místa přefocuju po padesáti letech. Jsem přesvědčený, že kdyby zdejší krajinu fotil Sudek dnes, udělal by jí v barvě. A k té mystice – není to tak často, ale stává se, že počasí a další okolnosti vytvoří výstavní obraz, který má ten zvláštní mystický nádech. Moje práce profesionála ale není tolik o technickém provedení fotografie. To jsou většinou rozšířené základy, které vyučuju na svých krajinářských workshopech. Je to více o tom mít vše předem opravdu pečlivě promyšlené a být ve střehu. Být tím krajinářem, který dokonale zná všechna místa a všechny pohledy a typické nálady při určitém počasí. Být vždy připraven se rychle vypravit s vybavením do často náročného terénu.

Lovec bouřek

Většina lidí si podle mě práci krajináře dost idealizuje. Řekl bys, že se jedná o práci náročnou?

Časově je to práce velmi náročná a úmorná, mnohdy jsem trávil na lokalitách celé noci. A jako každý krajinář jsem samozřejmě musel pracovat s extrémními projevy počasí – námraza, inverze, úplněk, sníh, duha, bouře, blesky, východy slunce, stmívání a zbytkové světlo, písečné bouře, supercely (pozn. red.: supercela je druh velmi silné bouře) a podobně. Pro nejatraktivnější snímky jsem vylezl snad na všechny kopce, které tu jsou. Spal jsem v autě nebo pod širákem na nejzajímavějších výhledech a jako lovec bouřek jsem pronásledoval po nocích blesky. Díky dlouhodobé spolupráci s místními společnostmi a nezbytným povolením jsem fotil ze střech výškových budov, z mnoha komínů, stožárů, z bagrů, dokonce i uvnitř tunelu v uhelné sloji, z motorového člunu na mosteckém jezeře, mnohokrát z letadla, z paraglidu i z dronů.

A který zážitek považuješ za nejvíce adrenalinový?

Jednou jsem například kvůli snímku vylezl v noci se středoformátovým vybavením, stativem a dvěma bezpečnostními techniky na obří destilační kolonu uprostřed rafinérky. Bylo asi minus patnáct stupňů, ale kolona naštěstí v některých místech hřála. Upřímně, celé to byla nezapomenutelná práce a adrenalin. Ale jsem rád, že mám po téměř patnácti letech ten velký severočeský projekt hotový.

Co ti tedy ještě zbývá udělat?

Od roku 2000 jsem vytvořil asi sedm různých cyklů a zrealizoval přes pětadvacet velkých výstav u nás i v zahraničí. Už mi chybí doplnit jen posledních pár kousků do pomyslné mozaiky. Nezbývá toho opravdu mnoho, mám jako perličku nafocenou dokonce i teplárnu United Energy, kde za komínem letí kometa Panstarrs. Ten snímek doslova obletěl světové astroportály. Nyní si přeju z jednotlivých cyklů – Krušné hory mystické, Fabrica Bohemica, Hory Doly, Bohemica Volcanica, Pohledy z mého okna, Jezero Most a Laguny – vytvořit závěrečnou expozici na Staroměstské radnici a vydat severočeskou monografii.

Podílíš se i na organizaci nového festivalu Fotosféra. Fotografických festivalů a veletrhů je už u nás několik, čím láká zrovna Fotosféra?

Festival souvisí právě s dokončením mého krajinářského projektu. Byla to jedna dlouhá etapa mého života a trvala, díky nelehkému tématu i náročné realizaci, mnohem déle, než jsem čekal. Za tu dobu jsem jako vystavující fotograf potkal mnoho velkých fotografických osobností a poznal jsem, jakým směrem se současná fotografie posouvá a vyvíjí. Chtěl jsem to nějak uchopit, využít kontaktů a zkušeností a začít dělat nejrůznější akce, které by klasické i nové směry ve fotografii reflektovaly a kde by se různé generace fotografů potkávaly. Postupně to vykrystalizovalo až do podoby velkého zážitkového festivalu Fotosféra, který pořádáme s nejvýraznějšími fotografy současnosti v Holešovicích. Díky festivalu jsem se i plynule přesunul z Mostu do Prahy a tenhle symbolický posun pro sebe dokumentuju v novém krajinářském cyklu „Cesta z Mostu do Prahy„. Tentokrát to dělám zcela jinak než doposud, více pocitově a impresionisticky. Každopádně na festival Fotosféra vás srdečně všechny zvu.

Myslíš si, že jako umělec máš možnost změnit pohled lidí na industriální krajiny?

Snažím se svými fotografiemi ponoukat veřejnost k  benevolentnějšímu pohledu na věc, protože mi je prostě bližší pozitivní myšlení. Jako autor a umělec si také mohu dovolit trochu té symboliky nebo nadsázky. Fabriky rád nazývám industriálními obry a rypadla v dolech zase železnými dinosaury. Měli bychom se smířit s tím, že nějakou dobu asi ještě budou vládnout našemu kraji. Ale stejně tak jako vyhynuli koncem křídy skuteční dinosauři, zmizí jednou z našeho kraje i ti industriální. A Mostecko bude opět krajinou jezer. Mé snímky by měly být připomenutím tohoto fantaskního období. Skutečným problémem ovšem je, že odlišné pohledy nyní stále ostřeji rozdělují zdejší společnost. Nemáme nadhled, abychom si uvědomili, že letíme Vesmírem na společné planetě. Ale to je zase jiný příběh.

Jan Hodač (*1981, Most)

Fotograf, který většinu své dosavadní tvorby zasvětil svému rodnému kraji – Mostu. Rád pracuje se skrytou mystikou, detaily a náznaky, kterými upozorňuje na nové rozměry vnímání severočeské krajiny. Jan Hodač je také zakládající člen jihočeského fotoklubu Vývojka a organizátorem nově vzniklého festivalu Fotosféra. Kromě krajinářské fotografie se věnuje také glamour focení. Propojení těchto dvou fotografických odvětví se mu podařilo v sérii Nature Beauty. Pro tuto sérii nafotil krásné modelky v industriálních krajinách. Využil těžební nebo rekultivované krajiny lomů, zatopených pískoven a výsypek. Několik fotografií pořídil i mezi sopkami Českého středohoří a v drsných údolích Krušných hor. Má za sebou desítky samostatných výstav u nás i v zahraničí. Jeho fotografické cykly si můžete prohlédnout v jeho galerii.