Jedna fotka chybí
V sobotu jsem fotil jednu ze svateb, do kterých jsem se nechal ukecat. Tedy, já se nenechával ani moc ukecat, nějaká ta kačka se vždycky hodí a navíc, když mě osloví kamarádi, málokdy řeknu ne (ne jsem na 2. června musel říct jiné kamarádce, která taky chtěla nafotit svatbu, ale nemohl jsem být na dvou místech zaráz).
Svatební den pro fotografa většinou začíná ráno – pominu-li tedy předchozí sezení s klienty, domluvu na tom, jak bude vypadat svatební den, co všechno se bude fotit, jaký má být ve finále obrazový výstup, jak na tom bude postprodukce fotek atd. Tentokrát jsem byl objednaný toliko na obřad, hostinu a odpolední focení (ne, o moc jednodušší to nebylo). Takže jsem si ranní stres od focení svatby odpustil a začal až tím poledním.
Nemusím ani vzdáleně vzpomínat na svatby, kdy jsem nebyl sám – tedy onen člověk za fotoaparátem – nervózní. Večer to bývá ještě v pohodě, ale ráno před svatbou přemýšlíte nad tím, co všechno by z techniky mohlo selhat, co by se mohlo pokazit a jak se na vás budou koukat svatebčané, když jim uprostřed obřadu oznámíte, že fotoaparát přestal pracovat. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem jakoukoliv podobnou taškařici fotil naprosto klidný. Nefotil. Stresuji a to vždycky, protože vím, jak jsou pro svatebčany výsledné fotografie důležité. Naštěstí se mi ale zatím nic podobného nestalo (klepu na dřevo).
Jedna rada by zde asi teď zaznít měla – pokud jste fotografem na svatbě a i když jste nervózní, nikdy na sobě jakýkoliv stres či nejistotu nedejte znát. Vy jste tím, kdo určuje jak a co se bude fotit, vy to máte pevně v rukách. Hlavně si nepomáhejte tím, že si dáte nějakého panáka na kuráž, ten je pouze pro zasnoubené, než si řeknou své ano. Vám by to mohlo tak maximálně rozmazat fotografické vidění a to je přesně to, co nechcete.
Ale zpátky k fotce, o které jsem vám chtěl psát a na situace, na které bych v budoucnu nechtěl zapomínat. Po opadnutí stresu a napěchování žaludku pochoutkami ze svatební hostiny (mimochodem výborná svíčková!) jsme vyrazili najít nějakou zeleň a pořídit fotografie na památku a k zarámování.
Při pohledu na dětskou kruhovou prolézačku, kolem které jsme se procházeli, mi v hlavě blikla scéna, ve které jsou novomanželé zarámovaní jednotlivými kruhy dole a svislé části konstrukce k nim vedou pohledy diváků. Postupně jsme se tedy nasoukali všichni do prolézačky, já pouze s jedním fotoaparátem kolem krku a širokoúhlým objektivem na něm, s mírnou obavou, že zavadím o nějakou část konstrukce a odešlu objektiv do věčných lovišť, s tím, že mi podklouznou boty (k lezení rozhodně nebyly vyrobeny) nebo tím, že ani při tom nejširším rozkročení a zachování rovnováhy nebudu moci dostat své nohy pryč ze záběru.
Až po příjezdu domů jsem si uvědomil, že ač jsem myslel na fotografie pro svatebčany, nemyslel jsem na snímky pro sebe (což je na jednu stranu pochopitelně dobře – nefotil jsem pro sebe, byl jsem tam pro druhé). Když jsem si ale zpětně představil, jaký na nás v prolézačce musel být humorný pohled zvenčí, zamrzelo mě, že mě hned na místě nenapadlo druhý fotoaparát vrazit do ruky někomu dalšímu. Ten by nás mohl zachytit všechny tři – novomanžele, jak sedí dole a koukají na mě, a fotografa, který vše fotí v polostoje a polosedu na střeše dětské prolézačky. Pohled, který musel stát za to.
Teď mě to štve a vím, že ještě nějakou chvíli bude. Protože ta scéna nejde zopakovat a když, tak vím, že to už nebude ono, že to nebude poprvé a bude to nahrané jen proto, abych měl něco do svého archivu. Zase poučení do příště, abych myslel nejen na scénu před sebou, ale i kolem sebe a v širších souvislostech.
A jak alespoň vypadá fotografie, kvůli které jsme se soukali do prolézačky?
PS: v závěru bych chtěl poděkovat oběma novomanželům za souhlas se zveřejněním jejich fotografie.
Zatím zde není žádný komentář.