Ptali jste se někdy sami sebe, čeho byste ve fotografii chtěli dosáhnout? Osobně jsem přesvědčen, že tato otázka je pro každého fotografa klíčová. Jak velkou příčku ve fotografii budu chtít přeskočit? Mezi které velikány chci jednou patřit? Nebo mi budou stačit základy kompozice spolu s focením ‚do šuplíku‘?

Posledních devět a půl roku žiji s fotografií. Toto slovní spojení se může zdát zvláštní nebo nepřesné, ale za mě je to právě naopak. Fotografii a psaní o fotografii jsem věnoval dost z těchto devíti let.

Rukama mi prošlo tolik fotoaparátů, objektivů a dalšího vybavení, jako se nejspíš leckterým fotografům nepoštěstí za celý život. Potkal jsem báječné lidi, někdy dokonce víc než báječné. Občas i nějakého toho blba, ale tak už to bývá. Bavilo mě to, nesnášel jsem to, učilo mě to, posouvalo mě to dál, brzdilo jinde, živilo a vyčerpávalo mě to. Nestěžuji si, to vůbec. Všechno to byla má rozhodnutí.

Kam kráčíte? Kam kráčím já?

Jenže těch devět let je sakra dlouhá doba, během které jsem si uvědomil celou řadu věcí. Jednou z nich je i to, že práce, kterou dělám, mě už dál neposunuje. Nebo přesněji, nemám potřebu se v ní posouvat dál, protože jsem přeskočil dostatečně vysokou příčku, která mi stačí – teď a tady. A chci se pustit do příček jiných.

Nehážu fotoaparát do žita, to rozhodně ne. Fotím a stále fotit budu. Od psaní a editování fotografických textů však potřebuji víc než dlouhodobější oddech. Tímto textem bych se tak rád rozloučil s vámi, čtenáři, i se svými kolegy, se kterými jsme Milujeme fotografii posledního dva a půl roku připravovali. Po mně přijde „nový, mladý, který se jen tak nezakecá“. A já mu (jí) budu držet pěsti, aby jej (ji) příprava obsahu pro tento magazín bavila stejně, jako vás baví ho číst.

Pozn. redakce: S Tomem se nám spolupracovalo báječně. Necháme mu však teď volnost v dalším rozletu a doufáme, že nás budete číst stále tak rádi jako doposud.