Martina Kozáka není třeba dlouho představovat především těm, kteří sledují českou sportovní fotografii. Fotografování sportu se Martin věnuje už několik let. Vyzpovídali jsme jej, který sport on sám fotografuje nejraději, a ptali se i na to, jaké snímky musí mít po jednom focení na kartě, aby byl sám s výsledkem spokojený.

Vyprofiloval ses, nebo jsi znám především jako sportovní fotograf, jak ses k tomu dostal? Sám jsi sportoval, až jsi začal fotit, nebo tě focení sportu vždy přitahovalo?

Nikdy jsem nesportoval více než příležitostně a na rekreační úrovni, takže z téhle strany jsem se k fotografování sportu určitě nedostal. Zpočátku jsem fotil asi jako každý začínající fotograf všechno, co mi přišlo pod ruku.

Zlomilo se to myslím na akci Redbull Crashed Ice, na kterou jsem poprvé obdržel akreditaci a zažil opojný pocit, že se mohu dostat tam, kam normální divák ne, prakticky na dosah ruky k samotné akci. A to si užívám dodnes.

Vydal jsi také knihu o fotografování sportu, což je pro český trh možná ojedinělý nebo dokonce unikátní počin. Jaký měla kniha ohlas?

Kniha měla ohlasy maximálně kladné, opravdu jsem byl hrozně příjemně překvapený a ještě i dnes, po více jak dvou letech od vydání, dorazí čas od času pochvalný email. Nakonec i s prodejností mohu být spokojený; sport není zrovna nejpopulárnější téma a vzhledem k tomu jsou čísla myslím slušná.

Mrzí mě jen, že není zájem vydavatele knihu přeložit třeba do angličtiny, aby mohla zasáhnout výrazně širší publikum. Ale když to vezmu kolem a kolem, tak jsem s celým počinem spokojený, byla to dobrá zkušenost a alespoň po mně něco zůstane.

Živíš se ale něčím úplně jiným než fotografováním, co je tvou hlavní pracovní náplní?

Dělám grafika ve firmě vyvíjející počítačové hry.

Můžeš prozradit více, třeba čemu konkrétněji se věnuješ – má to i co dočinění s fotografií, nebo to jde úplně mimo?

Vlastně má. Na tvorbu textur využíváme fotografie a často si je za tímto účelem i sami pořizujeme. Takže fotíme různé cihlové zdi, popraskanou omítku, dlažby a podobné věci. Žádné umění, jen namířit kolmo na zeď a ideálně při zatažené obloze vyfotit.

K tomu ještě pracuješ jako redaktor fotografického časopisu FOTO, kde máš na starost především techniku, fotoaparáty, příslušenství apod. Jak se to dá všechno časově zvládat?

Když si člověk dokáže práci dobře rozvrhnout, tak se to dá zvládat docela dobře. Tím vůbec neříkám, že se mi to daří. (smích) Myslím to rozvrhnutí.

Nepřemýšlel jsi zanechat všeho a přesídlit čistě na fotografování? Dalo by se tím v tvém případě slušně uživit?

Přemýšlel. Uživit by se dalo, snad i slušně, ale je to samozřejmě dřina, honička a někdy i pěkná otrava.

Na svém vlastním webu kromě publikování svých prací občas přidáváš i články o fotografování samotném, příběhy, které stojí za focením konkrétních snímků, ale také aktivně komunikuješ se svými čtenáři. Jak moc je pro tebe důležitá zpětná vazba?

Mám-li být úplně upřímný, tak fotím nejvíc pro sebe. Když se výsledek líbí mně, jsem spokojený. Jestliže se líbí i klientovi, jsem spokojený ještě víc. Pokud se líbí klientovi a mně ne, jsem nespokojený, ale je to pořád lepší varianta, než kdyby se nelíbil ani jednomu. Takže názory druhých jsou pro mě důležité jen do jisté míry, hlavní je vlastní spokojenost.

Jednou jsi na webu také položil otázku, jak přistupovat k dávání fotografií účastníkům té či oné akce, na které jsi fotil. Tedy přenecháním snímků zdarma. Vyvodil jsi z toho nějaké závěry jak se v takovém případě zachovat?

Možná vysvětlím, o co šlo. Často za mnou přijde přímo na akci sportovec, rodič sportovce a podobně s prosbou, jestli bych mu neposlal pár fotografií. Nemám s tím problém, nic za to nechci, ale rozčílí mě, když mi nenapíšou alespoň obyčejné „díky“.

Takže jsem začal používat trochu jinou metodu, a sice rozdávání vizitek – pokud chceš fotku, vyviň aspoň nějakou snahu a napiš si o ni. Má to dvě výhody: první je ta, že nemusím myslet na to, komu jsem co slíbil poslat a druhá, že tento přístup odfiltruje ty lidi, co jsou příliš líní se vůbec ozvat a mně tak starost odpadne úplně.

Jak přistupuješ ke sportovním akcím? Jak se na ně chystáš, ještě než vyrazíš fotit? Používáš přitom nějaké další pomůcky kromě těch fotografických (hledání zdrojů informací apod.)?

Jedu-li někam, kde to znám, tak se nechystám asi nijak. Jestliže je to nové místo, tak se snažím předem zjistit co nejvíce informací – podobu sportoviště, časový harmonogram. Skvělým pomocníkem venkovních akcí jsou satelitní snímky třeba na Google Maps.

Když nevím, jak vypadá interiér plaveckého bazénu, tak hledám na webu sportoviště případně sportovního klubu. Často se dají najít fotografie z minulých ročníků, z kterých se dá leccos vyčíst, třeba i úroveň osvětlení z EXIFu. Občas si říkám, že nechápu, jak se to dělalo dříve bez internetu.

Bez jakého vybavení by ses neobešel? Nemyslím teď bez zrcadlovky, ale nějaké další příslušenství, na které ve své výbavě nedáš dopustit? Které ti výrazně usnadňuje práci…

Toho bude asi více… Užitečným pomocníkem je třeba rádiová dálková spoušť; rád umisťuji fotoaparát na místa, kam mě osobně nepustí. A s ní souvisí Gorillapod, ohebný stativ, který lze použít buď jako klasickou trojnožku, nebo jím lze připevnit fotoaparát třeba na zábradlí.

Kolik fotoaparátů využíváš aktivně při focení sportu – vystačíš si s jedním tělem digitální zrcadlovky, nebo střídáš více fotoaparátů s nasazenými různými objektivy?

Používám jedno tělo. Částečně z finančních důvodů, částečně proto, že se mi nechce nosit dalšího jeden a půl kilogramu navíc. Musím to zaklepat, zatím se mi to nevymstilo.

Často nasazuješ do akce i ultraširoké ohnisko – rybí oko. Máš nějaký tip, aby snímky pořízené s tímto objektivem nebyly „pouze o efektu“ tohoto nástroje?

To je právě ten nejlepší tip – nestavět símek jen na prohnutém efektu rybího oka. A vůbec obecně platí, že by se to nemělo (nejen) s rybím okem příliš přehánět.

Nezaměřuješ se pouze na zimní sporty, fotografuješ také dostihy (fotografie z nich považuji osobně jako jedny z vůbec nejzajímavějších), ale i tanec, vodní sporty, leteckou akrobacii a mnohé další. Jaká sportovní disciplína tě nejvíce baví fotografovat, kde cítíš své nejsilnější stránky?

Mě nejvíc baví, když je to pestré a ideálně když se dá dostat blízko k vlastní akci. To je třeba případ tanečního sportu, který je nádherný nejen na koukání, ale i na fotografování. Jen by si zasloužil důstojnější prostory místo nevzhledných tělocvičen a sálů, kde se většinou tancuje. A druhým mým oblíbeným žánrem je voda; dejte mi vodní sport a sluníčko a budu maximálně spokojený.

Vzpomeneš si naopak na nějakou sportovní událost, která ti dala nejvíce zabrat?

To vím naprosto přesně. Mistrovství ČR ve freestyle frisbee v nevzhledné tělocvičně kdesi na Petřinách. Nebyla z toho ani jedna fotografie, kterou bych vystavil na web.

Kdy odcházíš z fotografování spokojený, jaké snímky musíš mít na paměťové kartě?

Asi tehdy, když vím, že mám něco, co nikdo jiný nenafotil. Nebaví mě fotit stejně jak ostatní, snažím se třeba i vyhýbat profláknutým fotopozicím – typickým příkladem je první zatáčka při motoristických závodech. Samozřejmě to neplatí vždy. Pro mě je noční můrou představa, že stojím celou dobu na jednom místě a kropím a kropím. A že takové přístupy k focení kolem sebe vídám docela často.

Co bys poradil začínajícím fotografům, kteří se chtějí věnovat podobně jako ty focení sportu? Třeba chyby, kterých by se měli vyvarovat, co by neměli ze startu podcenit…

Focení sportu je snad ze všech disciplín nejnáročnější na zkušenosti. Často je na místě vše úplně jinak, než jste si plánovali a čím více zkušeností, tím lépe si poradíte s neočekávanou situací. Takže radím vytrvat, nevzdávat se a fotit, fotit, fotit. Bez toho to vážně nejde.