Sametově rozostřené pozadí na portrétních fotografiích, svatební fotografie, na kterých nechybí atmosféra, ale i reportáž z císařského řezu. O tom všem jsme si tentokrát povídali s Michalem Szydlowskim. 

Jak jste se dostal k fotografii? Jaká profese tomu předcházela?

Už si ani nevzpomenu. Od mala mě bavilo fotit, ale první foťák – úděsný kompakt – jsem si koupil, až když už jsem byl „větší“. Následovala celkem rychlá obměna různých aparátů a techniky okolo. Jak se říká: levně koupil, dvakrát koupil. Až teď chápu, co tím chtěl autor říci. (úsměv)

Je fotografie Vaše zaměstnání na plný úvazek, nebo doplněk k jiné profesi?

Momentálně fotografie není mým hlavním pracovním poměrem. V těchto končinách – myslím Českou republiku – se s mým špatným přístupem k ateliéru dost těžko živí fotografováním přes zimu. Poslední dva roky se opakovalo to, že jsem fotil pouze během léta. To se ale letos opakovat nebude. V mém druhém profesním životě se pak zabývám obchodem v oblasti telco.

Vyprofiloval jste se jako svatební a portrétní fotograf, co k tomu vedlo?

Ani nevím. Lidé mě vždy bavili a baví. Opravdu fotografovat jsem začínal až reporty z koncertů. Lidé chodili tak nějak okolo, až jsem se začal zabývat jen jimi. Zvířátka mě ale baví v nebývalé míře rovněž. (smích)

Určitě jsem se však nechtěl profilovat jen jako čistě svatební fotograf, jenže když normální člověk investuje statisíce do techniky, hledá pak poptávku, díky které se mu to zúročí. Časem jsem zjistil, že svatby se musí brát nanejvýš vážně a že jen o technice to není. Dnes už vím, že být svatební fotograf není legrace a že je to opravdu dřina a zodpovědnost a ne něco podřadného, co dělá člověk, který chce snadno přijít k výdělku.

Nepopírám však stále rostoucí množství i právě takových „kolegů“. Ti ale do ničeho neinvestují a většinou si je zaplatí lidé, kteří si myslí, že ušetřené prostředky (za fotografa) budou efektivněji investovány například v dortu. (úsměv)

Jak by měl podle Vás vypadat perfektně zvládnutý portrét?

To je otázka do pranice. Já něco řeknu a někdo jiný to setře. Ono záleží, co vlastně chceme světu o focené osobě říct? Má vůbec co říct? A je to vlastně pravda? To je filozofie, kterou si musí každý portrétní fotograf vyřešit sám.

Technicky by tam tedy rozhodně mělo být světlo. To je věc, na kterou skoro všichni kašlou, a přitom fotografie je v překladu kreslení světlem. No a pak by tam měla být ta tvář, že… a tady zase začíná filozofie. Jak moc jsem odvážný a něco z té tváře vytlačím? Budu z ní vůbec něco tlačit? Ví o mně fotografovaná osoba? To už je zase na každém fotografovi. Někdo si myslí, že portrét cizí krásky v ostrém slunci na ulici, udělaný s 400mm sklem, je krásný, protože je na něm rozmazané pozadí. No a někdo si to nemyslí. (úsměv)

No dobrá, tak jinak. Kdy Vy sám jste se svou prací – s výsledkem fotografování – spokojen?

No někdy vůbec, někdy to trvá dlouho a někdy je to hned. To asi taky není ta odpověď, že? Ono je to zase těžké. Obecně lze říci, že jsem spokojený vždy, když záběr naplní záměr. Nebo naopak? Cesta k cíli pro mě není až tak důležitá. Lidé stejně nakonec posuzují jen výsledek.

Přiznávám, dáváte mi zabrat, půjdeme raději dál. Když jste se začínal fotograficky zabývat jen lidmi, jak taková domluva na fotografování probíhala? Čekal jste, až někdo osloví Vás, nebo jste častěji musel vyrazit za objektem, který Vás zaujal?

„Tehdy“ byl svět jiný. Důvěřivější. Každý jouda s entry-level D-SLR nebyl hned „profi fotograf“ a lidi stačilo třeba jen oslovit na ulici a domluvit se s nimi. V té době také nemusel člověk Facebooku vysypat dvě prasátka plné padesátikorun, aby jeho příspěvek nebo zprávu někdo viděl, takže i zde se dalo oslovit modely.

Dostal jste se i k zajímavému a pro fotografa zřejmě poměrně náročnému fotografování císařskému řezu. Jak to probíhalo?

Abych to upřesnil: Nejprve jsem se dostal k úplně jiné operaci, a to k operaci páteře. Díky těmto záběrům jsem se přes svatbu jednoho klienta dostal k sekci, no a přes tuto k další. K průběhu samotné sekce lze říct, že lékařům to jde od ruky a vše probíhá až nečekaně rychle. Pro mě o to náročnější, protože nepoužívám zoomy.

Takže se tam „postavím“, pekelně se soustředím a „jedu“. No a když se Vám náhodou začnou myšlenky točit okolo toho, že to na tom stole je člověk, do kterého řežou, stačí začít myslet na různé jiné věci – počet Lego kostiček v krabici, nebo kolik decimetrů uletí raketa z KLDR, než spadne v místě odpalu. (úsměv)

Myslel jsem tím, jestli byla těžká domluva, povolení ze strany doktorů, zda jste měl někde vyhrazený prostor, který jste nemohl překročit…

Tak ono je to vždy o lidech a předsudcích. Když si někdo myslí, že se vybulíte, nebo že to není etické, tak máte taky vyhrazený prostor. Jiný člověk si Vás zavolá klidně až k řezu, aby Vám to pořádně popsal. Setkal jsem se s obojím. Člověk prostě musí o své místo na sále trochu bojovat.

Říkáte, že nepoužíváte zoomy, takže jste i na sále měnil objektivy, nebo měl připravená dvě těla?

Měnil jsem. V presu je to nejlepší. Mám to tak rád. (úsměv)

Jak moc do svých fotografií zasahujete, co se týče postprodukce? Jaké úpravy nejčastěji používáte u svých portrétů?

Jak kdy. Podle záměru a užití. Někdy docela dost, jindy skoro vůbec. (úsměv) Post-process ale může dost pomoct. Na vše, co ve fotkách dělám, jsem si léty zkoušení přišel sám, takže to nechci příliš konkretizovat, ale pořádám na toto téma vlastní workshopy, na které se lze přihlásit.

Můžete Vaše workshopy blíže specifikovat, upřesnit, kde se konají, jak probíhají (jednodenní, vícedenní apod.) a co si z nich posluchač odnese?

Workshopy se konají většinou v rámci ČR (výjimkou byl jeden, který se konal se společností Darian v Popradu). Nejčastěji se pak scházíme na workshopech v moravskoslezském kraji. Pořádám je jak soukromě, tak i pro společnost Canon a bývají jednodenní i dvoudenní – v závislosti na tom, zda se jedná jen o focení, nebo i o softwarové zpracování fotografií. No a asi je děláme dobře, protože se nám obvykle pěkně plní a já pak s radostí sleduji, jak účast mnohým pomohla a oni tvoří. A tvoří pěkné věci. (úsměv)

Kde se mohou uživatelé podívat na celé Vaše portfolio? Fotky máte jak na svém webu, tak na Facebooku, kde budou aktuálnější informace?

Po spuštění mého nového webu, který teda díky intelektu kluků z Microsoft zatím nejede korektně na prohlížeči Internet Explorer 10, jsou informace shodně objektivní na obou místech. Facebook je ale asi obsáhlejší, protože texty tam osloví více lidí. Web je spíše taková výstavní skříň mé práce s možností rychlého kontaktu.

Michal Szydlowski