Říká si Lichoočko. Proto, že jedno oko vůbec nemá a na druhém má osmnáct dioptrií. Ani to ale nebrání Lubomíru Pavelčákovi v tom, aby fotografoval. Jeho snímky jsou dokonce tak úspěšné, že už má za sebou několik výstav.

Focení mu přitom pomáhá i v běžném životě. Díky fotoaparátu si přečte jízdní řády nebo ceny v obchodech. „Lidé si proto občas myslí, že je fotím. Tak jim musím vysvětlit, že se třeba jen dívám na SMS v mobilu,” říká fotograf.

Jak se někdo, kdo je na jedno oko slepý a na druhém má osmnáct dioptrií, dostane k focení?
Je to asi osud. Přiměla mě k tomu totiž právě má zdravotní situace, kdy jsem si začal věci kolem sebe fotit kompaktem. Vše se změnilo, když mi kamarád půjčil zrcadlovku. Poprvé jsem v počítači viděl rozdíl v obrazové kvalitě mezi kompaktem a zrcadlovkou. A konečně jsem tak získal možnost pracovat s hloubkou ostrosti.

Kdy se u vás zrakové postižení objevilo?
V pěti letech. Stál jsem tehdy u televize a díval se na ni asi ze třiceti centimetrů a ještě pod úhlem. Rodiče si proto všimli, že něco není v pořádku. Šli se mnou k oční lékařce a ta mi předepsala brýle s pěti dioptriemi.

Pokud vím, tak v roce 2003 se vaše problémy zhoršily a lékaři vám poté museli jedno oko zcela odebrat. Co přesně se stalo?
Tehdy se mi odchlípla sítnice na levém oku. Plaval jsem v moři a najednou byla v oku tma. Jako by někdo spustil oponu. Lekl jsem se. Zkusil jsem zavřít jedno oko, pak druhé oko a hned jsem zjistil, že u jednoho oka cítím větší oporu. Jakmile jsem přijel domů, hned jsem šel k doktorovi. A on mi řekl, že se mi odchlípla sítnice. Do roku 2006 jsem proto podstoupil několik záchranných operacích. Přesto mi ale koncem roku 2006 museli levé oko odebrat. V hlavě mi trvalo víc než rok, než jsem se s tím vypořádal. Celou dobu mě ale naštěstí podporovala moje rodina a kamarádi.

Jak vše probíhalo po operaci?
Nejdřív bylo potřeba, aby se rána zahojila. Od března jsem pak začal jezdit za doktorem, který vyrábí protetika. V dubnu už jsem měl nové akrylátové oko.

Říkal jste, že jste se k focení dostal právě kvůli svým zdravotním problémům. Jak vám tedy fotografování v běžném životě pomáhá?
Fotím si jízdní řády, ceny v obchodě nebo jen prostor kolem sebe. Sám na to totiž nevidím a fotoaparát mi to přiblíží a zvětší. Je pro mne dalekohledem a lupou.

Jak se na vás ostatní dívají, když vidí, že si vše fotíte?
Lidé se dívají někdy divně a nechápavě, protože si myslí, že je fotím. Reagují: „Vy mne fotíte?“ Tak jim musím vysvětlit, že se třeba jen dívám na SMS v mobilu. Někdo se i pak tváří divně, i když to tedy spíš jen vytuším. Když mám takový pocit, tak se raději otočím.

Měl jste už kvůli tomu nějaké problémy?
Ano, nejčastěji na zastávkách a v obchodech. Protože ostatní nechápou, jak vidím. Dávám si mobil až k oku, abych si třeba přečetl zprávu. Nebo v obchodě na mě prodavačky koukají a říkají, že bych tam neměl fotit. Tak jim vysvětluji, že špatně vidím. Prodavačka pak odejde a já vlastně ani nevím, jestli mě pochopila.

Je pro vás fotografování v něčem složitější než pro běžně vidícího člověka?
Nemůžu to úplně posoudit, protože jsem nikdy neviděl jako zdravý člověk. Ale je pravda, že se při fotografování hodně řídím hlavně pocitem a často se ptám lidí, co kolem mě je. Jestli nemám v záběru třeba strom nebo sloup. Bylo by blbé, kdyby někomu trčel z hlavy. Jinak vše nechávám na osudu, pocitu a na autofocusu.

Jak upravujete fotky?
Opět je to hlavně pocitově. A s pomocí digitální lupy při zvětšení na čtyři sta procent. Při tak velkém zvětšení vidím asi to, co zdravý člověk.

Co nejraději fotíte?
Vše. Vždy mě to táhne za světlem, protože nikdy nevím, kdy jej vidím naposledy. Největší relax je pro mě ale moře. Jako má někdo rád hory, tak já mám rád moře. Je tam totiž hodně světelných a barevných změn.

Mezi vaše typické fotky patří brýlovky, tedy snímky focené přes sklo brýlí. Jak vás to napadlo?
Napadlo mě to v momentě, kdy jsem prosil o radu své kamarády i profesionální fotografy. Vždy mi odpověděli, že neví, jak vlastně vidím. Napadlo mě, sundat brýle z nosu a fotit přes ně.

Své snímky rozdělujete na brýlovky a cwaky. Kterého z nich si ceníte nejvíc?
Nejvíce si cením všech, které se lidem líbí.