Podobně jako předchozí roky i letos jsem si dal dárek v podobě dvou letních hudebních festivalů – Bažant Pohoda a Colours of Ostrava. Na oba jsem si sbalil zrcadlovku, prázdnou kartu a plnou baterku. A ani z jednoho jsem nepřivezl jedinou fotku headlinerů, tedy hvězd hudebního nebe.

Všichni fotí Alanis Morissette

Velmi mě zaujal článek kolegy Michala o tom, jak se dostat na fesťák zadarmo. V něm píše cenu, jakou musíte zaplatit místo nákupu samotné vstupenky. Nafotit fotky, napsat článek, publikovat. Pracovat. V případě mých oblíbených festivalů pracovat rozhodně nechci. Ne, že bych bral možnost nafotit si koncert Alanis Morissette nebo Lou Reeda jako šichtu, ale pokud si mohu vybrat, radši si jejich hudbu a živé vystoupení užiji od začátku do konce. Z toho vyplývá, že jsem nežádal o novinářskou fotoakreditaci, přestože je pravděpodobné, že bych se k ní dostal.

A proč si neblýsknu mé oblíbené interprety na pódiu přímo z publika? Protože je pod pódiem minimálně deset lépe vybavených, více zkušených a nejspíš i talentovanějších fotografů, jejichž fotkami se budu moci kochat na internetu o den později. Právě oni jsou pro mě zárukou, že žádný z důležitých momentů koncertu, které bych chtěl mít uchované, neunikne digitální paměti.

Hezký telefon, ale radši bych viděl kapelu

Druhým důvodem je fakt, že jsem si vybudoval fyzickou alergii na fotografy z publika. Nejvíc mě fascinují mobilní kameramani, kteří se postaví na rockový koncert do první řady a na svou Nokii s rozlišením 320 pixelů se rozhodnou natočit celou show. Jsou navíc často velmi překvapeni, že lidé za nimi chtějí na svou oblíbenou kapelu vidět, nedejbože tančit. Profesionálnímu fotografovi vždy dám prostor a na pár chvil mu uhnu, aby si vyfotil koncert z jiného úhlu, záplavu mobilních telefonů však prostě nechápu.

A proč tedy tahám drahý foťák na místo, kde mu hrozí velké nebezpečí? Vždyť mi ho mohou jednoduše ukrást, ještě jednodušeji se může v bojových podmínkách letního festivalu (déšť, bahno, horko, rosa, tisíce lidí) zničit, nehledě na to, že i moje představa ideálního festivalu zahrnuje alkoholické drinky či skákání v davu zblázněných fanoušků. Navíc na svůj batoh nedávám vždy pozor, sem tam jej nechám nehlídaný na trávě, hodím ho do stanu nebo se z něj stává improvizovaný polštář.

Jedinečné okamžiky

Odpověď na otázku, proč mám foťák s sebou, je jednoduchá. Hudební festivaly pro mě neznamenají jen koncerty, právě naopak. Atmosféra, parta přátel okolo, čas strávený „ničím“, prostým poleháváním, to vše je pro mě dovolenou. A z dovolené chci mít fotky, jako všichni. Foťák vytahuji ve chvíli, kdy ho ostatní schovávají. Fotím své kamarády, detaily kolem sebe a jiné připomínky neopakující se chvíle, kterou právě prožívám, a kterou nikdo jiný nezaznamená.

Zatímco Alanis Morissette najde své fotografie na internetu, z různých úhlů a od různých fotografů, lidé mně blízcí opravdu ocení, když se najdou označeni v galerii z našeho posledního výletu. Sem tam se mi dokonce povede snímek veřejně publikovatelný, díky kterému pak nelituji dvou kil váhy navíc, které jsem musel celé tři dny nosit na zádech.

Jaký je váš pohled na fotografování letních hudebních festivalů nebo samostatných koncertů? Vytahujete mobil při každé známější písničce nebo si užíváte moment samotný?