I když pro krajinářské fotografy existuje spousta nejrůznějších pomůcek, ne každému se chce je nosit s sebou na zádech do přírody nebo je vůbec kupovat. Pokud si nejste jistí, jaké vybavení je k fotografování krajin potřeba, přečtěte si, co má a nemá smysl.

Skvělé objektivy, filtry a pevný stativ rozhodně fotkám svědčí, ale pokud snímky neprodáváte na plakáty, vystačíte si s mnohem skromnějším vybavením. Zkusím tedy začít od spartánského základu a pokusím se postupně vysvětlit, co dalšího má nebo nemá pro fotografy krajiny smysl a proč

Nejprve je tu ale otázka, kterou si musí každý sám položit:

Kde budou snímky použité?

Vybavení takřka přímo závisí na tom, co máte s fotografiemi v plánu. Jestliže je chcete jen umístit na Facebook, postačí vám téměř jakýkoliv aparát. Že má vyšší šum nebo nedokonalý objektiv je v takovém případě zanedbatelné.

Malé kompakty a mobily nemají velký dynamický rozsah, takže se vám může stát, že slunce nebo kus oblohy budou vypálené a slijí se v bílou plochu. Ale je tu řešení – fotit schválně velmi tmavé fotografie a pak je na počítači zesvětlit. Tím sice dramaticky zvýšíte šum, ale to v tak malém rozlišení nikdo nezjistí.

Našel jsem snímek pořízený před jedenácti lety dnes už historickým kompaktem Minolta G400. I když rozlišení tehdy bylo pouhé 4 megapixely a přístroj fotil jen do formátu JPEG (dnes používám zásadně RAW). Po drobných úpravách, jako jsou zvýšení kontrastu a živosti barev, se už dá fotografie publikovat. Ale uvědomme si, že i když si následující obrázek „rozkliknete“, uvidíte pořád jen 0,75 megapixelů (1000×750 pixelů).

Pokud plánujete fotografie tisknout, je situace složitější, protože vlastnosti snímků závisí nejen na počtu pixelů, ale také na šumu, kvalitě objektivu a kvalitě zpracování na počítači. Nechci sice pronášet kategorické soudy o rozlišení, ale pro představu: obecně se říká, že zmíněné 4 megapixely by měly znamenat kvalitní tisk do velikosti okolo formátu A5, tedy asi 20×15 cm.

Čím větší plochu budete chtít potisknout, tím víc se samozřejmě budou nároky na fotoaparát a zpracování zvyšovat. Navíc je vždy dobré mít kvalitativní rezervu ve vstupních datech pro případ, že byste chtěli fotografii ořezávat nebo jinak dramaticky upravovat, čímž by poklesla její technická kvalita.

Objektivy se pronesou

I když máte doma fotoaparát s výměnnými objektivy, není potřeba je všechny nosit s sebou a ničit si záda. Sám mám kvůli tomu, že se focení věnuju profesionálně, objektivů víc než dost. Téměř vždy bych s sebou mohl nosit svatou trojici od Canonu – 16-35/2.8 II, 24-70/2.8 II a 70-200/2.8 II IS – vše špičkové objektivy, se kterými pokryju vše od ultraširokých až po střední tele ohniska. Jenže jejich váha je dohromady tři kilogramy. Spolu s téměř kilogramovým tělem fotoaparátu (Canon 5D Mark III), pitím, batohem samotným a různými drobnostmi se pěkně pronesou.

Není ale potřeba pokrýt každý milimetr, takže prostřední objektiv nechávám doma (úspora jednoho kilogramu) a prakticky nikdy mi chybějící ohniska nevadila.

Od té doby jsem šel ještě dál a naposledy jsem po kopcích nosil už jen 16-35/2.8 a k tomu 85/1.8. Nechal jsem tedy doma i těžký zoomový teleobjektiv a ušetřil jsem další kilogram.

Všimněte si, že teď už je dostupných ohnisek jen pár a přesto to téměř nikdy nevadí. Něco lze dohnat na počítači, takže třeba oříznutím 15 procent z fotografie pořízené 85 mm objektivem vlastně získáme ohnisko 100 mm, aniž by si někdo všiml úbytku kvality.

Některé záběry sice nepořídíme, ale je možné zachytit jiné, stejně dobré. Pokud budete mít skvělé snímky pořízené jakýmkoliv ohniskem, nikomu nebudou chybět nějaké imaginární jiné, které jste nevyfotili.

Polarizační filtry

O tom, že polarizační filtry nějak magicky přidávají sytost a kontrast, slyšelo už hodně fotografů. O něco méně lidí má přesnou představu, jak fungují.

Rozdíl ilustruje následující srovnání – obrázek vpravo byl pořízený bez filtru. Můžete si všimnout různě rozmístěných bílých listů, které jsou natočeny tak, že přímo odrážejí sluneční světlo. Obrázek vlevo je pořízený polarizačním filtrem, díky ztlumeným odleskům jsou lístky tmavší.

A právě v tom je velký přínos polarizačních filtrů: vytvářejí obraz, který byste bez nich těžko dohnali úpravami na počítači. U původně bílých listů se nedá jednoduše zvýšit sytost, aby byly zase zelené. Celkově tedy snímek bez polarizačního filtru bude o něco ochuzen.

Na druhou stranu mají tyto filtry omezené využití. Když je zatažená obloha, prakticky nefungují. A i za slunečného dne se síla jejich efektu liší podle toho, kterým směrem fotíte a kde se nachází slunce. Navíc pokud vejdete z krajiny do interiéru, kvůli jimi způsobovanému ztmavení obrazu je výhodnější je z objektivu raději odmontovat.

Pokud se vám nechce se s nimi zdržovat, nejsou nutné, ale sám je považuju za dostatečně zajímavé, abych je během dne několikrát našrouboval a zase vyšrouboval.

Přechodové filtry

Už od úsvitu krajinářské fotografie byli lidé konfrontování se situací „příliš světlá obloha, příliš tmavá krajina“. Fotoaparáty se s tím stále neumějí poprat a standardní výsledek je jeden ze dvou případů:

Právě přechodový filtr tento problém řeší. Jedná se o kus skla, které je na jedné straně čiré a uprostřed začne plynule přecházet do tmavého odstínu. Když se správně použije, ztmaví nebe a fotka nebude přepálená.

Jenže s přechodovými filtry je taky spojeno několik problémů: když pominu cenu, existují filtry v různých stupních tmavosti a také s různě ostrými nebo plynulými přechody. Ty se pak používají podle situace a podle zvoleného ohniska objektivu. Výsledek je jistě skvělý, ale pokud se vám nechce tyto věci řešit, existují další alternativy.

První možností je vyfotit jednu tmavou fotografii a na počítači zem zesvětlit pomocí softwarového přechodového filtru. Při úpravě se pozná, jak dobrý aparát máte, protože dojde ke zvýšení šumu. Majitelé kvalitnějších přístrojů si to mohou dovolit a současné full frame modely (Sony A7R II a Nikon D810) mají obrovský dynamický rozsah, takže i z takto upravených fotografií lze bez problémů tisknout na velké formáty. Pořád ale za pohodlí zaplatíte nějakou ztrátou kvality.

Druhá možnost je vyfotit několik záběrů a spojit je na počítači do jednoho. Zkratka HDR (High Dynamic Range – vysoký dynamický rozsah) vlastně vyjadřuje, že jsme se tím opět dostali k vysokému dynamickému rozsahu. V tomto případě za nepoužití přechodového filtru platíme časem stráveným při úpravách a také trochu krkolomností záběrů – je obtížné fotit detaily (nutný stativ a nesmí příliš foukat vítr) a pokud se v krajině něco pohybuje, je potřeba zvláštní péče.

I přes nevýhody popsaných alternativ obě používám, takže s sebou přechodové filtry nenosím. Pomohou až v případě, kdy chcete naprosto nekompromisní kvalitu snímků nebo, paradoxně, máte horší aparát a HDR metoda je pro vás v daném případě nepoužitelná.

Neutrální šedé filtry

ND filtry slouží čistě ke ztlumení světla, které přichází ke snímači, obvykle proto, abychom dosáhli delšího času. Na této fotografii jsem s podobným filtrem dosáhl expozice 30 sekund za plného slunečního svitu.

ND filtr nepotřebujete, pokud fotíte v noci a ani při běžném denním focení. Je čistě pro speciální efekty typu rozmazání vody. Ale i tehdy je částečně nahraditelný, pokud nastavíte co nejnižší ISO a co nejvyšší clonu. Některé objektivy se dokážou zatáhnout až na f/32. Sice se v tu chvíli vlivem difrakce obraz na úrovni pixelů trošku rozostřuje, ale dostanete odpovídající prodloužení času, byť o něco menší než s filtrem.

Pokud nic podobného fotit nehodláte, bez neutrálního šedého filtru se opět obejdete.

Stativ

Stativ – typický pomocník krajináře, který ale také nemá tolik využití, jak by se zdálo. Je prakticky nezbytný, pokud chcete dělat zvláštní efekty, jako ono rozmazání vodních toků, nebo při focení za soumraku.

Přes den ale příliš nutný není, a pokud se snažíte tvořit popsané HDR kompozice z více po sobě nafocených snímků, záleží jen na vašem fotoaparátu a stabilitě rukou, které ho drží. Například pokud stačí tři fotografie s různou světlostí na zachycení celého rozsahu scény a váš fotoaparát zvládá focení 6 snímků za sekundu, znamená to, že dokážete celou potřebnou sérii nafotit během půl sekundy a za tu dobu se příliš nepohnete.

U stativů existují kompromisy a kromě odlehčených variant jsou tu i ty minimalistické, jako je například Gorillapod. Osobně ale opět stativ obvykle nenosím, pokud nejdu za konkrétním cílem. Když vím, že mě na konci cesty čekají vodopády, obětuju se a místo na zádech najdu.

Další drobnosti

Z dalších pomůcek se hodí také UV filtry, ale ty jsem také přestal používat. Fungují jen jako ochrana, jenže pokud zároveň používáte polarizační filtry, je výměna otravná. Současné objektivy navíc vydrží i poměrně drsné zacházení. Ale každý má jiný přístup, v riskantních situacích je UV filtr dobrý nápad.

V některých textech můžete narazit také na dálkovou spoušť použitelnou ve chvíli, kdy je fotoaparát na stativu a hrozí, že zmáčknutím spouště rozvibrujete obraz – nápad dobrý, ale podobnou službu udělá ve fotoaparátu zabudovaný časovač, který pořízení snímku opozdí o pár sekund od stisku spouště.

Náhradní baterky nebo karty nezmiňuju – tady ať si každý zváží, jak moc je ochoten riskovat, že mu něco z toho bude chybět. Protože se jedná o malé věci, nosím od každé jednu navíc pro všechny případy.

Každý podle své potřeby

Pomůcek pro fotografa je sice mnoho, ale s trochou cviku je možné se bez některých obejít. Osobně tedy obvykle nosím jen dva objektivy a k nim polarizační filtr, ale je na vás, jakou cestu si zvolíte.

I tak ale nakonec jakoukoliv pomůcku trumfne zajímavá scenérie a úžasné zapadající slunce, takže přeju hodně zdaru při hledání obojího!