S výše uvedenou poučkou sice nemusíte souhlasit, nicméně její dodržování vám přinese kýžený výsledek ve většině případů. Není nic horšího, než snímek, který má perfektní atmosféru i kompozici, ale je neostrý. Ostření a práce s clonou je základem dobrého snímku.

Hned úvodem je nutné podotknout, že následující text bude kalkulovat s předpokladem, že chceme dosáhnout fotografie s ostrým hlavním objektem.  Na opačném pólu pak stojí umělecká fotografie, kde se může autor realizovat například snahou o zachycení snové atmosféry především s pomocí lokální či celkové neostrosti.

Ručně nebo automaticky?

Ostření je v praxi možné dvojím způsobem, buďto ostříte ručně anebo ponecháte ostření na automatice fotoaparátu. V současné době je automatika mnohem spolehlivější a rychlejší, než ruční ostření. Nicméně pokud máte možnost vyzkoušet si ruční ostření se zrcadlovkou (ať už kinofilmovou nebo digitální), neváhejte a chopte se této možnosti, jistě v mnohém napomůže při chápání procesu ostření.

Při ostření se zaměřte vždy na hlavní objekt snímku, ten musí být ostrý, vše ostatní již může být rozostřené. U fotografování portrétů a obecně osob ostřete vždy na oči, protože na ně se při prohlížení snímku podíváte nejdříve. Je-li k vám portrétovaný natočen bokem, ostřete vždy na bližší oko. Při používání digitálního kompaktu volte raději pevně umístěné ostřící body, můžete jimi pak jednoduše namířit na požadované místo snímku, zaostřit a podržet namáčknutou spoušť a poté záběr překomponovat a exponovat. Používáte-li volbu volně plovoucích ostřících bodů, obvykle nemáte možnost vybrat si, co má být ostré.

Asi správně tušíte, že na snímku by mělo být ostré to, co je jeho hlavním objektem. Při ostření je velmi důležitým pojmem rovina ostrosti/ rovina zaostření. Jedná se o rovinu, která je rovnoběžná se snímačem či s rovinou filmu. Vše co touto rovinou prochází, respektive je její součástí, je ostré. Všechny ostatní objekty, které jsou před nebo za rovinou zaostření, budou rozostřené.

Vlevo je starší objektiv s ostřícím a clonovým kroužkem, vpravo pak nový typ objektivu pouze s ostřícím kroužkem, clona se u něj nastavuje automaticky na těle zrcadlovky

Míra rozostření u předmětů, které jsou v blízkosti roviny zaostření, však není natolik velká, aby působila rušivě. Čím více je ale předmět vzdálen od roviny zaostření, tím více je neostrý. Pokud byste však vynesli rovinu ostření (vzdálenosti subjektivně ostrých objektů na snímku) na metr s vyznačenými jednotkami vzdálenosti, zjistili byste, že rovina zaostření není „široká“ jeden bod, ale mnohem více – tomuto rozsahu se říká hloubka ostrosti. Je to dáno nedokonalostí lidského oka, které nerozliší předměty menší jak 0,25 mm. Hloubka ostrosti je tedy rozsah odchylek, ve kterých nebude oko neostrost registrovat.

Hloubka ostrosti

S hloubkou ostrosti se budete při fotografování setkávat stále častěji, zvláště pak při fotografování zrcadlovkou s velkým snímačem anebo s kinofilmem. Hloubka ostrosti patří mezi jeden z výtvarných prvků ve fotografii a je třeba ji mít stále na paměti, aby měl snímek správnou atmosféru.

Vliv na hloubku ostrosti mají tři faktory – ohnisková vzdálenost objektivu, použitá clona a vzdálenost objektu od fotoaparátu. Podrobnosti o objektivech si řekneme velmi brzy, proto pouze základní informace. Čím má objektiv větší ohniskovou vzdálenost tím je hloubka ostrosti menší. Vzhledem k tomu, že objektivy digitálních kompaktů mají velmi malou reálnou ohniskovou vzdálenost (cca do 15 mm – u zrcadlovky je to obvykle 28 mm a více), je u nich hloubka ostrosti velká.

Všimněte si různé hloubky ostrosti u prakticky stejného záběru, na prvním snímku rozeznáte špičky všech pastelek, u druhého snímku s nižším clonovým číslem a také vzdáleností k vytažené pastelce je již ostrá pouze zelená

Vliv clony na hloubku ostrosti je podobný, čím větší clonové číslo použijeme – tj. více zacloníme a objektivem projde méně světla – tím větší hloubky ostrosti dosáhneme. Nejmenší hloubky ostrosti se obvykle dosahuje při „plné díře“ – zcela odcloněném objektivu.

Vzdálenost předmětu je posledním faktorem. S rostoucí vzdáleností předmětu od roviny snímače či filmu také roste hloubka ostrosti. V makrofotografii je tedy hloubka ostrosti nejmenší a může být i pouhých několik milimetrů, což je velmi praktické, zvláště když se pokoušíme zachytit pouze detaily.

Typická ukázka práce s hloubkou ostrosti, nízké clonové číslo a krátká předmětová vzdálenost dávají krásně rozostřené pozadí. Při vyšším clonovém čísle by bylo pozadí ostré a působilo by rušivě

Rozsah hloubky ostrosti bývá u některých digitálních kompaktů zobrazen na displeji v podobě rozsahu vzdáleností, pokud to váš digitál nepodporuje, můžete vyzkoušet jednoduchý kalkulátor hloubky ostrosti.

Zkuste si v praxi, jak funguje hloubka ostrosti, rozestavte například tři krabičky od sirek za sebe na vzdálenost půl metru a ostřete na tu prostřední, jednou s malým clonovým číslem, podruhé s velkým clonovým číslem. Uvidíte, že pokaždé bude hloubka ostrosti jiná, podobně jako na obrázku níže.

Vlevo je použito větší clonové číslo a hloubka ostrosti je tedy větší, vpravo při nižším clonovém čísle se hloubka ostrosti snižuje

V případě starších objektivů bylo dokonce možné hloubku ostrosti při konkrétní cloně odečíst ze stupnice na objektivu. Na výše uvedeném obrázku objektivu (vlevo) můžete vidět stupnici vzdálenosti v okénku, pod okénkem je pak naznačena clona F11 a F16 – rozsah hloubky ostrosti je při zaostření možné odečíst ze stupnice právě nad clonovými čísly. S hloubkou ostrosti můžete dodatečně pracovat i ve fotoeditoru, její simulace však není jednoduchá.