Druhý díl série článků, díky které se můžete naučit základy fotografického řemesla a jednotlivých fotografických žánrů. Průvodcem je vám Jirka – úplný začátečník, který se focení věnuje teprve několik měsíců a chtěl by do toho více proniknout. Jeho a vašimi učiteli jsou pak profesionální fotografové, odborníci na danou problematiku.

Čas – středa večer. Místo – Stará Pekárna, legendární brněnský klub. Cíl – nafotit křest nového alba kapely Tibet, nazvaného Robinsonaut. Profesionál, který mě nabriefoval a dohlížel na mé první pokusy – Tomáš Slavíček.
Tomáš je ve fotografování klubových koncertů ostříleným matadorem, v samotné Staré Pekárně fotil desítky koncertů, takže jeho rady jsem nebral na lehkou váhu. Jeho první rada se týkala přípravy techniky:

Bohužel fullframe a vysoké ISO bylo mimo mé možnosti, vybavil jsem se ale třemi objektivy: pevnou padesátkou se světelností F1,8, univerzálním sklem 17-70 mm F2,8 a teleobjektivem 90-300 mm se světelností nakonec skoro nepoužitelných F4,5-5,6. Zbytek výbavy tvořilo tělo Canon EOS 600D a externí blesk, ten jsem však nakonec vlastně nepoužil, atmosféra koncertu tomu totiž neodpovídala. Plně nabitou baterku, prázdnou kartu a seznámení s nastavením fotoaparátu beru jako samozřejmost. Fotil jsem do RAWu, abych měl možnost z fotek vytáhnout postprodukcí co nejvíce obrazové informace.

Nedostatečný prostor

Na focení koncertu je dobré se připravit předem. Na místo konání jsem tak s Tomem dorazil s předstihem, pořídil na jeho pokyn několik zkušebních snímků a domluvil se s kapelou Tibet i lidmi z baru, že můžu fotit. Pokud bych šel na koncert mě neznámé kapely, dopředu bych si o ní zjistil informace a podíval se na záznam jejich předchozích koncertů, abych mohl předpovídat situace, které mohou nastat. V případě kapely Tibet to ale nebylo nutné, nejenže se jedná o v Brně známou kapelu, ale navíc je ZONER software jedním ze sponzorů jejich posledního alba (poslechnout si je můžete například zde).

Tomáš poradil brát celý koncert jako reportáž. Důležité je tedy zachytit všechny aspekty. Začal jsem tedy celky, abych postupně změnil ohnisko a zaměřil se na polocelky a detaily. Opravdovým oříškem bylo cvaknout všechny členy kapely, nezapomenout zachytit například bubeníka, který je zabarikádován za bicí soupravou a zbytkem kapely. V tomto ohledu se také vyplnilo Tomášovo varování ohledně pohybu – jelikož byla Pekárna beznadějně vyprodaná, bylo velice těžké se přesouvat a hledat vhodné kompozice. Na místě bylo navíc fotografů hned několik a v zlomových chvílích (samotný křest například) jsme se jeden druhému, chtě nechtě, pletli pod nohy.

Při focení v klubových prostorech fotograf bojuje hlavně se světlem. Jeho nedostatek nutí nastavit nejvyšší použitelné ISO, v mém případě 3200. Špatné světelné podmínky, nízká clona a rocková kapela dávají dohromady druhou fotografickou výzvu – ostření. Na rychlost autofocusu se rozhodně nedalo spolehnout a ostřit manuálně je pro amatéry na mé úrovni nadlidský úkol. Řešil jsem tak situaci podobně jako při focení sportu a snažil se zaostřit dopředu, předvídat a čekat na můj moment.

Expozice v pohodě

Velmi mi pomohlo uživatelské nastavení zrcadlovky odkoukané od Honzy – ostření a spoušť mám tak na jiných tlačítkách a fotím přesně v moment, kdy chci, už nečekám na doostření. Přestože mi tak vyšlo mnoho fotek neostrých, nestalo se mi, že bych o daný moment ostřením úplně přišel.

Pokud jde o světla samotná, vydaly by strasti s jejich zakomponováním a změnách expozice na samostatný článek, nehledě o barevných světlech a rozhodování o převedení na černobílou. Ve zkratce mi ale Tomáš mi poradil následující:

Musím říct, že s expozicí samotnou jsem až tolik nebojoval, světelná situace byla naštěstí konstantní a mým hlavním nepřítelem byl spíše malý prostor, respekt k divákům a přeplněné pódium. Takže jsem bojoval také s kompozicí. Zkoušel jsem podle Tomášových rad střídat záběry, snažil jsem se do snímku zakomponovat vodící linie světla a vyhnout se mikrofónům „vyrůstajícím“ z hudebníků. Bohužel právě plné pódium a nabitá Pekárna vedli k tomu, že většina mých výsledných fotografií měla roztříštěné pozadí a hlavní objekt byl málokdy oddělen od zbytku scény.

A fotky?

S výsledkem svého snažení spokojený ani vzdáleně nejsem, jak se ale říká, není každý den posvícení, a ze svého dalšího koncertu, konaném o dva týdny později, už mám mnohem lepší pocit.

Fotografování klubových koncertů se přes úvodní neúspěch a technickou náročnost rozhodně stane mou oblíbenou disciplínou, zčásti proto, že miluju hudbu, hlavně však díky mému pocitu, že focení živého vystoupení naplňuje přesně to, o co mi jde ve fotce nejvíc: zachycení neopakovatelného momentu.

Následují mé fotografie doplněné o Tomášův komentář: