Milujete místa s teplejším podnebím? Máte rádi velkou rozmanitost přírody? Zkuste vyrazit jenom s batohem na Kanárské ostrovy. Zajímavou volbou je největší z ostrovů, Tenerife. 

Rozlohou je sice menší než naše jednotlivé kraje, ale díky jeho poloze, vysokým horám a pasátovým větrům, je na ostrově několik rozdílných klimatických zón. Ostrov je tak v různých částech naprosto rozdílný. A za pár dní tak můžete procestovat pět různých ekosystémů.

Jak se sbalit pod 10 kilo

Jak se sbalit pod 10 kg a nestrádat? Pokud se zrovna nevydáte na přechod celého ostrova po GR131, tak to zvládnete. Foťák si dáte přes rameno jako kabelku, a tak se do váhy příručního zavazadla nebude počítat. Pokud se chystáte spát venku na divoko, připravte se na to, že noční teploty jsou o poznání nižší než ty denní, zvláště pokud se budete pohybovat v okolí nejvyšší hory El Teide, kde může napadnout i sníh. 

V době mé cesty, byla v Čechách zrovna arktická zima, takže jsem byl oblečen do -15°C. Spacák jsem tedy nechal doma, protože by se mi do batohu stejně nevešel. Sbalil jsem hlavně nafukovací karimatku a žďárák (nouzový minimalistický bivak), jelikož se do něj můžu schovat a budu aspoň částečně ochráněn před všudy přítomným prachem a větrem.

Nezapomeňte si tak vzít jednu velkou, nebo několik skládacích lahví na vodu. Ideální je mít u sebe minimálně 4 litry vody na den a 1 litr na noc. Pitná voda je zde dostupná převážně jako balená v obchodech.

Na ostrov se dostanete pohodlně letecky, ať už z Prahy, nebo blízkých letišť okolních států. Při přistání na ostrově se připravte na silný vítr a lehké turbulence.

Kvůli velkému množství poletujícího písečného prachu není úplně ideální měnit často objektivy, snadno byste si zaneřádili čip. Zajímavou volbou tak může být delší zoom. Pro malé čipy je to např. 18-140 mm, a pro full frame pak 24-200 mm.

Východy a západy slunce, stejně tak jako dokonalý výhled na noční oblohu, si tu budete užívat. Takže si nezapomeňte vzít kvalitní a lehký stativ. 

Nabíjet lze i v restauracích a některých autobusech, ale stabilita jejich elektrické sítě mi přišla velmi špatná. Nabíjení bylo velmi pomalé a často se přerušilo. Po této zkušenosti jsem nechával powerbanku nabíjet celou noc v restauraci, šel spát do divočiny, a ráno si ji vyzvedl. Řešením by příště mohla být i solární power banka. 

O ostrově

Ostrov se nachází kousek od obratníku raka. Slunce se tak pohybuje téměř kolmo nad hlavou. Úplná tma nastává téměř v okamžiku, kdy poslední paprsky zmizí za obzorem. Na ostrově se nachází velké množství endemických druhů, jedním z nich, který stojí za návštěvu, je strom dračinec dračí (dracaena draco), který je jedním ze symbolů ostrova.

Pravěký vulkán o průměru 16 km, tvoří uprostřed ostrova náhorní plošinu ve výšce okolo 2 000 m n.m. Z ní pak vyčnívá do 3 718 m n. m. vrchol nejvyšší hory Španělska, sopka Pico del Teide. Díky tomu je ostrov rozdělen na rozličné klimatické zóny.

Jih ostrova je téměř bez srážek, subtropický až pouštního charakteru. Díky velkému množství slunečního svitu se zde krásně daří banánům. Ty z Tenerife jsou typické svou menší velikostí a velmi sladkou chutí. K jejich závlaze se využívá záchyt dešťů nahoře v horách a systém zavlažovacích kanálů. 

Krásné písečné pláže jsou ideální k relaxu a také je zde velké množství turistických resortů. Když ale budete chvíli hledat, najdete i nenápadné pláže, kde žijí lidé jenom v přístřešcích z kamene a větví.

Na úpatí náhorní plošiny se nachází borovicový pás. Vysoké borovice s mohutnými jehlicemi vytahují vodu z procházejících mraků a ukládají si ji do kořenového systému. Na západní části ostrova díky pasátovým větrům dochází k větší kumulaci mraků a taky srážek. Nejvíce jich je pak na severu v oblasti pohoří Anaga, kde se nachází chráněné území s množstvím habitatů a nám nejbližší subtropický prales. 

Kanárské ostrovy patří pod Španělsko, což má své výhody ohledně cestování a nemusíte řešit mobilní spojení. Připravte se ale na to, že mnoho místních umí pouze španělsky. Angličtinu využijete hlavně při náhodných setkáních, protože sem přijíždějí lidé z celého světa.

Po ostrově se lze přepravovat místními autobusy, ale je to celkem zážitek, jízdní řády sdělují pouze, kdy autobus vyráží z výchozí stanice a kolik času to trvá do vaší zastávky. V praxi to znamená, že přijdete na zastávku a čekáte tak dlouho, dokud něco nepřijede. A jakmile něco jede, tak nastoupíte, jelikož nemáte tušení, kdy pojede další spoj. 

Na Tenerife je mnoho fotogenických míst. Místa, kde ulovíte skvělé fotky: 

• Starou pirátskou stezku v soutěsce Masca
• Mohutné útesy nad mořskou zátokou Los Gigantes
• Nejvyšší horu španělska, sopku Pico del Teide
• Borové lesy v okolí náhorní plošiny
• Nádherný deštný prales Anaga
• Malebná městečka
• Strom z dávných věků El Drago

Soutěska Masca

V rámci své cesty napříč ostrovem Tenerife mám naplánováno několik milníků. Jedním z nich je i soutěska Masca. Pár nocí spím mezi lávovými poli a kaktusy. Našel jsem hezký rovný plácek, rozložil svůj bivak a pozoroval hvězdnou oblohu. Chvíli mi trvalo, než jsem našel Polárku. Je mnohem níž nad obzorem než u nás, skoro není vidět. I měsíc se po obloze pohybuje jinak, než jsem zvyklý.

Ráno zjišťuji, že kaktusy kolem mě jsou Opuncie. S trochou opatrnosti odděluji slupku s trny, abych ochutnal jejich pravou chuť. Vyrážím na autobus k útesu Los Gigantes. Stojím vysoko nad přístavem a pozoruji zapadající slunko.

Pokouším se o spánek, ale chvíli po setmění vychází měsíc jdoucí do úplňku. Světla je jak ve dne. Připravím foťák, nasazuju filtr a udělám celou sérii různých záběrů. Focením jsem se probral a tak balím věci a místo spánku vyrážím na cestu. 

Procházím stezkou v roklinách mezi banánovými plantážemi. Sice jsem si doma zapomněl baterku, ale naštěstí mi měsíc osvětluje cestu. Nad ránem přicházím do osady Tamaimo. Jsou čtyři hodiny ráno a já jdu spící ulicí, když tu na mě někdo křičí „Coffee!!“. Chlapík mě zval do své kavárny, kterou zrovna otevíral. Počkal jsem na první autobus, po cestě doplnil zásoby v městečku Santiago del Teide a pak vyrazil směr údolí Masca.

Ještě teď vzpomínám na výhled, který se přede mnou otevřel, když jsem se přehoupl přes horizont a koukal směrem k moři (sedlo Degollada de Cherfe 1 050 m n. m.). Obrovské útesy trčící do moře a v dáli v mracích vykukující ostrovy země. Celé to vypadá jako z nějakého fantasy příběhu.

Na celé stezce je pořád co fotit, a tak se vyplatí mít foťák stále při ruce, ale vzhledem k terénu i pevně připevněný k batohu. Nad soutěskou bývá často vysoká vlhkost, tak není dobré foťák dávat třeba pod mikinu, ať se vám nezapaří. Pokud na cestách často řešíte externí uchycení foťáku, rozhodně zkuste Capture od PeakDesign. Tuhle vychytávku můžu jen doporučit. 

Sestoupil jsem po silnici dolů k soutěsce. Stezka se neustále klikatila a zdála se být nekonečná. Asi po dvou hodinách jsem došel až na pláž s černým pískem. Bohužel se už nestíhám vrátit nahoru před setměním. A tak přespávám na kamenném molu kousek od pláže. Ráno už netrpělivě vyhlížím první loď a vracím se do přístavu. 

Výlet na sopku Pico del Teide

Další den koukám nahoru k sopce a vypadá to, že je nejlepší čas vyrazit do hor. Nizozemí ovládá písečné bouře. 

Autobus právě přijíždí, a tak bez možnosti dokoupit zásoby, nasedám. Za chvíli už stoupám nad písečné mraky a vidím krásné azuro. Stále doufám, že zásoby vyřeším ještě někde po cestě. Autobus stoupá stále vzhůru. Po chvíli je kolem už jen měsíční krajina s pyšnící se sopkou.

Byl zrovna pátek 13. a já neměl baterku a kromě rozinek žádné jídlo. Promyslel jsem všechny scénáře a čekal na správný okamžik k výstupu. Vody jsem měl naštěstí dost a tak jsem vyrazil k vrcholu. 

Stezka N°23 – Los Regatones Negros hlásila: Aktuální pozice 2 185 m n. m., cíl 3 070 m n. m. dosažitelný za 4h, obtížnost Extreme. Ze začátku byla cesta příjemná. Šlo se po ní hezky a dařilo se mi držet tempo psané na ukazateli. 

Jak jsem se blížil hranici 3 000 m n. m., musel jsem již více dodýchávat a začínal jsem pociťovat mrazivý vítr. Cestou jsem potkal několik lidí, kteří sestupovali dolů a všichni mě varovali, že na úpatí sopky je led.

Slunce se zbarvilo v zapadající oranžovou barvou, a tak jsem se rozhodl, že dál nahoru pokračovat už nebudu.

Nejrychlejší stezka dolů vedla na jih (N°9 a pak odbočit na N°28), přes další sopečné krátery (Pico Viejo 3 134 m n. m. a El Calderón). Nasadil jsem ostré tempo, tělo plné adrenalinu jelo jako hodinky. V dáli jsem viděl stezku, po které by se dalo jít i po tmě. Poslední paprsky slunce mizely za obzorem a já konečně došel až na pevnou cestu. Byl jsem sice z nejhoršího venku, ale do bezpečného rána je ještě daleko.

Měsíc vyšel brzy a svítil mi na cestu, která se kroutila jako had. Když jsem konečně došel na silnici, říkal jsem si, že je čas jít spát. Klepal jsem se zimou a tělo mi nepříjemně chladlo. Bylo asi příliš vyčerpané a zima příliš veliká. Nezbylo než pokračovat v cestě přes celou noc.

Procházel jsem mohutnými piniovými lesy a se svítáním přišel do starobylého města Vilaflor (1 305 m n. m.). Doplnil jsem zásoby a vydal jsem se hledat autobusovou zastávku. 

Jel jsem se podívat na El Drago, strom, který dle všeho zažil éru dinosaurů. Pohoří Anaga jsem již z časových důvodů nestihl, ale věřím, že bude ještě další příležitost.