Focení sportu je disciplína, která klade velké nároky na techniku. Kromě vhodného objektivu potřebujete i spolehlivé tělo. Podle čeho ho ale vybrat? Na trhu je nepřeberné množství přístrojů, ale ne všechny jsou na sportovní fotografii zrovna vhodné. Na základě praktických zkušeností jsme pro vás sepsali kritéria, kterými byste se měli řídit, pokud nechcete sáhnout vedle.

Každý fotografický žánr má svá specifika a sport v tomto není jiný. Je rychlý a dynamický, často se odehrává ve špatných podmínkách a technika tomu musí odpovídat. Často se říká, že k dobré fotografii není ani tak moc třeba technika, jako spíš dobré oko a cit. Ani ve sportovní fotografii vám kvalitní výbava automaticky dobrou fotku nezaručí, ale dost k tomu pomůže. Pokud se chcete zaměřit na sportovní fotografii, připravte se, že to nemusí být nejlevnější.

Vybíráme tělo fotoaparátu

Při výběru fototechniky je zásadní si vybrat správný objektiv. Často bývá situace taková, že kupující si vybírá fotoaparát podle základních parametrů a k tomu si v setu zakoupí nějaký základní objektiv. To může být vhodné pro rekreační focení, ale pro fotografování sportu se to tolik nehodí.

Před výběrem těla se nejdříve musíte rozhodnout, jaký formát fotoaparátu použijete. V první řadě se budete asi rozhodovat, jestli zvolit full-frame, nebo APS-C. Oba typy mají svá pro a proti, proto zde uvedu tři hlavní rozdíly.

Full-frame versus APS-C

S full-frame tělem docílíte menší hloubky ostrosti, což u sportu pomůže při oddělení hráče od pozadí. Full-frame fotoaparáty také generují nižší šum pro stejnou hodnotu ISO, což uvítáte za špatných světelných podmínek. Pro sport má však jednu zásadní nevýhodu, nemá crop faktor. Pokud tedy potřebujete použít teleobjektiv, musíte si koupit objektiv s delším ohniskem než u APS-C. A pokud jej chcete se stejnou hodnotou minimální použitelné clony, bude tím pádem těžší a dražší.

Já osobně používám APS-C, i za cenu vyššího šumu a větší hloubky ostrosti. U Nikonu je pro APS-C (Nikon používá označení DX) těla crop faktor 1,5. To znamená, že po použití ohniskové vzdálenosti například 200 mm máte po přepočtu shodný záběr jako při použití ohniskové vzdálenosti 300 mm na full-frame (u Nikonu FX) těle. Jestli ve vašem rozhodování převáží výhody full-frame nebo APS-C, to už je pouze na vás.

Ostření, rychlost snímání a velikost vyrovnávacího bufferu

Tyto tři vlastnosti jsou tím nejdůležitějším, co byste u fotoaparátu k focení sportu měli sledovat.

Co se týče ostření, zaměřte na počet ostřících bodů a na to, jestli je větší část těchto bodů takzvaně křížová. To velmi zjednodušeně znamená, že ostření bude spolehlivější. Na běžné focení může stačit třeba i jeden prostřední ostřící bod a focený objekt fotografovat právě s jeho pomocí. Ale sport je akční a dynamická záležitost, kde mnohdy není čas kompozici promýšlet a proto je nutné mít na výběr co nejvíce ostřících bodů.

Proto jsem si velice oblíbil kontinuální režimy ostření, které pracují s vyšším počtem ostřících bodů. Může jít o režimy, které berou v potaz i ostřící body v okolí ústředního objektu, nebo také o režim 3D sledování objektu, kterým zaostříte objekt a fotoaparát sám vybírá ostřící bod dle pohybu objektu. U těchto režimů platí, že čím je hustší síť ostřících bodů, tím lépe. V dnešní době na nízký počet ostřících bodů narazíte asi už jen u zrcadlovek. Do bezzrcadlovek již výrobci umisťují dostatečné množství ostřících bodů.

Rychlost snímání je důležitá, abyste zachytili ten správný okamžik. Představte si, že hráč hlavičkuje míč a vy chcete v záběru hráčovu hlavu i míč u ní. Při pořízení jednoho snímku je nepravděpodobné, že tento okamžik stihnete. Proto použijete sekvenční snímací režim a v inkriminovaný okamžik začnete snímat těsně před akcí a skončete až po odhlavičkování míče.

Pak se podíváte na záběry a zjistíte, že míč stejně není pořádně ani na jednom záběru. Váš fotoaparát totiž dokáže pořídit třeba „jen“ pět snímků za sekundu. Proto speciální fotoaparáty dokáží těchto snímku za sekundu pořídit až čtrnáct.

Ukázka snímání scény pomocí deseti snímků za sekundu.

Velikost vyrovnávacího bufferu určuje, kolik snímků je fotoaparát schopen udržet, než dojde k zapsání na paměťovou kartu. Opět čím větší číslo, tím lepší, protože můžete vytvářet dlouhé sekvence snímků, z kterých pak lze vybrat ten správný záběr.

Špatné osvětlení, hodnota ISO a šum

Bohužel se sport často odehrává za špatných světelných podmínek a i když použijete světelný objektiv, tak budete muset kvůli krátkým časům nastavit vyšší hodnoty ISO. Proto je při výběru těla fotoaparátu míra šumu při vyšších hodnotách ISO důležitá. Pokud se rozhodujete mezi více těly, tak doporučuji využít nějaký online porovnávač obrazové kvality pro různé hodnoty ISO, jako například na dpreview.com.

Ergonomie – ovládání foťáku v praxi

Další věc, kterou není radno podceňovat, je ergonomie. Co to znamená? Že se vám s fotoaparátem dobře pracuje – nemusíte dlouho hledat v menu a jednoduše vám padne do ruky. Základem je mít dva rollery, kterými lze nastavit zvlášť čas a clonu, protože nejčastějším zvoleným režimem bývá manuální režim s automatickým nastavením hodnoty ISO, u které pouze stanovíte maximální povolenou hodnotu.

Také je určitě dobré mít samostatně tlačítko na nastavení hodnoty ISO, dále tlačítko na změnu ostřícího režimu a tlačítko na korekci expozice. Horní LCD displej je skvělý pro úsporu energie a pro rychlý přehled o kompletním nastavení fotoaparátu.

Na dražších tělech je scénický volič nahrazen dalšími nastavovacími tlačítky, která jsou užitečnější. Například na Nikonu D500 jsou tlačítka na nastavení měření expozice, volbu režimu, nastavení vyvážení bílé a také na nastavení kvality výstupu. Pravdou ovšem je, že tyto volby většinou používám jen jednou před samotným fotografováním, takže není nutné je mít na zvláštní tlačítka, ale minimálně je to pohodlnější.

Nepodceňte odolnost fotoaparátu

Určitě je také dobré zmínit odolnost a kvalitu zpracování těla. Fotografovat budete často venku, ve špatném počasí a s těžkým objektivem. Proto je vhodné, pokud je tělo fotoaparátu z nějaké pevné slitiny, je robustní a alespoň základně utěsněné proti prachu a vodě. Věřte, že ohledně zpracování těla opravdu poznáte, jestli máte v ruce již zmiňovaný Nikon D500, nebo nějaký levnější model Nikon řady D3xxx, D5xxx a podobně.

Maximální hodnota ISO a rozlišení vás trápit nemusí

Co naopak v dnešní době nemusíte příliš sledovat, jsou maximální hodnota ISO a velikost rozlišení fotografie. V těchto parametrech jsou v pořádku i levnější modely, protože se jedná o marketingově líbivé hodnoty, které pomáhají k prodeji. Co se týče maximální hodnoty ISO, tak osobně si nastavuji nejvíce hodnotu 6400 a vyšší používám opravdu jen velmi výjimečně. Pokud nebudete kupovat nějaký hodně starý model, který už při hodnotě ISO 6400 hodně šumí anebo tuto hodnotu ani neumožňuje, tak si maximální hodnotou ISO opravdu přidělávat starosti nemusíte.

Velikost rozlišení většiny snímačů bývá minimálně kolem 20Mpx, což je pro sportovní fotografii dostačující. Většina fotografií putuje dále do novin či na sociální sítě a tam je potřeba spíše menší rozlišení. Obrovskou výhodou vyššího rozlišení je, že můžete následně provádět větší ořezy a tím trochu eliminovat nedostatečné ohnisko objektivu. 

Nevýhodou vysokého rozlišení je zmenšení snímací buňky a tím o něco vyšší šum. I menší rozlišení má tak svoje výhody. Kdybych to zjednodušil, tak menší rozlišení může trochu pomoci při horší světelnosti objektivu a větší rozlišení může pomoci při krátkém ohnisku objektivu.

Doufám, že vám tento příspěvek alespoň trochu pomohl s tím, na co se zaměřit při výběru těla fotoaparátu pro sportovní použití. Snažil jsem se vyzdvihnout to, co je podle mého nejdůležitější, ale samozřejmě je veliké množství různých funkcí a vychytávek, které se při sportovní fotografii hodí. Proto, pokud máte nějaký tip na něco, co v příspěvku nebylo zmíněno, tak jej určitě napište do komentářů.