O fotografování krajiny lze podat spoustu informací. V tomto článku se podíváme na obecně platná pravidla a další náležitosti, které je dobré si právě při focení krajiny uvědomit dřív, než zmáčknete spoušť.

O specifických oblastech focení krajiny nebo jejich prvků už zde byl nejeden článek. Mohli jste si přečíst o focení v zimě, o minimalistickém přístupu, o focení vodních toků nebo i o tom, jak zachytit na snímač co nejkvalitnější obraz.

Na tomto místě bych chtěl ale shrnout nejdůležitější pravidla, která v krajinářské fotografii naleznou univerzální využití.

S jakou technikou na krajinu

Ačkoliv se na internetu občas setkávám s dotazy, jaký je nejlepší krajinářský objektiv, je těžké na to odpovědět. Fotit je možné se vším a liší se jen styl výsledných fotek. Nicméně asi největší dojem udělají fotky ultraširokým objektivem, což znamená ohniskovou vzdálenost kolem 20 mm a méně v přepočtu na fullframe (resp. kinofilm), u APS-C by to tedy bylo 13 mm a méně.

Osobně s sebou na cesty obvykle nosím právě ultraširoký zoom a k němu teleobjektiv, abych dokázal zachytit různorodé záběry. Střední ohniska naopak nemám pokrytá. Porovnejte například následující fotky:

Nutné příslušenství pro krajináře

Protože v krajině chcete mít všechno ostré, téměř vždy se používají vyšší clonová čísla, tedy od F8 výše. Nejlepší denní doba při focení otevřené krajiny je tzv. zlatá hodinka, tedy doba kolem úsvitu a západu slunce, kdy vznikají dlouhé stíny, jež krajině dodávají prostor. Současně je v tuto dobu relativně málo světla. Proto bývá nejlepším pomocníkem profesionálního krajináře stativ. Chcete-li ale vyrazit na výlet a nechce se vám vláčet další váha (a navíc by na vás nikdo při focení nepočkal), vystačíte si i se zvýšením citlivosti snímače.

A kdybyste chtěli mít vše opravdu dokonalé, můžete sáhnout i po dalších pomůckách sloužících ke zlepšení kvality obrazu. Klasikou je polarizační filtr, který zvětšuje kontrast v mracích a také zabraňuje odleskům na rostlinách. Bohužel bývá hůře použitelný právě u ultraširokých ohnisek. Obroučka filtru totiž často zasáhne do rohů obrazu, což vede k nepěkné vinětaci.

Fotografické filtry, které se mohou hodit

Do pokročilé výbavy patří také přechodový filtr nebo dokonce jeho několik variant. Jedná se o sklo (či plast), které je čiré na jednom konci a tmavé na druhém. Různé typy se liší velikostí a ostrostí přechodové zóny uprostřed. Šroubuje se na přední přírubu objektivu či zasunuje do speciálních držáků (nebo drží v ruce před objektivem) – systém Cokin – a slouží k tomu, aby ztmavil oblohu, která je obvykle vůči zemi příliš světlá. Obdélníkový tvar a zvláštní držák slouží k tomu, aby fotograf mohl filtr posunout přesně na úroveň horizontu.

Ještě větší „vychytávkou“ je reverzní přechodový filtr, který začíná jako průhledný, ostře přechází do velmi tmavého zabarvení a směrem dál se opět plynule zesvětluje. Tento filtr je uzpůsobený speciálně pro focení východů a západů slunce, kde nejsvětlejší část je někde uprostřed fotky a nahoru i dolů pozorujeme úbytek světla.

Nebude toho moc?

Všechny tyto filtry lze nahradit úpravami v počítači, obvykle zesvětlením částí obrazu, vždy ale za cenu zvýšení šumu. Předpokladem pro takové úpravy v počítači je v první řadě pořízení záběru, který nebude ve slunci nebo v mracích přesvětlený a také bude zaznamenaný v co nejvyšší kvalitě, což znamená v RAWu. Tohle je moje obvyklé řešení, protože se mi většinou nechce hrát si na místě s filtry a výsledná kvalita po úpravě běžně dostačuje.

Další alternativou je pořízení více fotek z identického místa s různou expozicí a následné počítačové složení snímků do jediného obrázku, tedy technika zvaná HDR. Téma samo o sobě natolik rozsáhlé, že by vydalo na nejeden samostatný článek.

Když máte jasno v technice

V případě použití jakékoliv techniky je každopádně nutné dávat pozor na kompozici. Nejčastější začátečnická chyba je umístění horizontu přímo doprostřed fotky. U některých snímků může toto rozdělení působit elegantně, ale zdaleka to nebude u většiny. Lepší je posunout horizont do jedné třetiny fotky, nahoru nebo dolů, podle toho, jestli je zajímavější (a pro vás důležitější) obloha nebo země. Dávejte také pozor na nakloněný horizont – i když ten jde naštěstí spravit i na počítači.

Velice efektní je také zahrnutí nějakého blízkého objektu, aby dodal záběrům hloubku. Všimněte si rozdílu na následujících fotografiích:

Úspěšně použitelné jsou také vodící linie, které provází diváka po snímku:

Závěrem se sluší upozornit, že přestože fotíme krajinu, můžeme do ní zahrnout i lidi. Zachycení postav dodá fotkám měřítko nebo i nějaký záchytný bod, který se může stát základem kompozice. Hodně zdaru při jejich foto-lovení!